Zde se nacházíte: Chov špiců > Historie
Jak se z vlčího špice stal keeshond
Iveta Marešová (assil@seznam.cz)
Podle FCI jsou keeshond a vlčí špic jedním plemenem, ale liší se natolik, že je každý rozpozná na první pohled. Jaké jsou tedy rozdíly?
Keeshond je menší, kompaktnější (kvadratický), má silnější kostru, důraz se u něj klade na celkové stínování a prokreslení barvy, důležité jsou hlavně brýle kolem očí, černá linka od očí k uším a světlý pruh přes ramena, povolen je pouze nůžkový skus. Hlava je jemnější, má výraznější stop a širší čelo, čenich je kratší, uši jsou menší, schované v srsti na krku - límci. Jeho osrstění je bohatší, hlavně na krku a nohách.
Vlčí špic je vyšší, má menší kontrast v barvě, lehčí kostru, delší čenich, větší uši, srst není tak bohatá.
Zatímco keeshond působí jako roztomilý medvídek a tomu odpovídá i jeho povaha mírumilovného rodinného psa, vlčí špic má poněkud hrubší vzezření a i jeho povaha je daleko ostřejší, je stále tím perfektním hlídačem jako kdysi. Ovšem téměř všichni, i ti čeští, vlčí špicové mají mezi svými předky anglické i holandské keeshondy. Chov v Holandsku byl založen na takových psech jako např. Bart a Edam, v Německu to byl např. pes Max a Lux.
Edam
Bart - 11 měsíců
Max - 1896
Lux - 1893
Tehdejší holandský keeshond se co se týká vzhledu a povahy v postatě nelišil od německého vlčího špice. Pes Edam byl exportován do Anglie, kde se stal jedním ze zakladatelů chovu keeshondů (v CHS van Zaandam). Do Holandska i Anglie však bylo také importováno mnoho psů z Německa, tamnější chov byl tak ze dvou třetin založen právě na nich. Takže typický anglický keeshond před 2. světovou válkou byl v podstatě německým vlčím špicem a vypadal takto:
Bartel van Zaandam - 1923
Dochfour Hendrik - 1925
Dochfour Jacob - 1928
Sargo of Sterndale - 1929
Gijsbrecht of Evenlode - 1933
Liebling of Evenlode - 1937
Jak je vidět, do současných keeshondů měli tito psi ještě daleko. Za 2. světové války v Německu paradoxně vzrostl počet odchovů, protože vlčí špic byl prezentován jako nenáročný pes, kterého člověk může mít i v těžkých časech (zvlášť bylo zdůrazňováno, že mu k jídlu stačí jen brambory), zato v Holandsku za války téměř všichni psi uhynuli. V Anglii pokračoval chov v izolovaných podmínkách a angličtí chovatelé už si začali přizpůsobovat holandského keese svému vkusu.
Aalik of Wistonia - 1944
Po válce si holandští chovatelé dovezli psy z Anglie, asi proto, že anglické chovatele znali z doby před válkou, kdy naopak oni jim prodávali štěňata. Tak se anglický typ keeshonda dostal na pevninu.
Německo bylo rozděleno na východní a západní a psi, kteří zůstali ve východní části, se stali i zakladateli chovu ve střední Evropě, protože v době totality bylo téměř nemožné importovat psa odjinud. V západním Německu takové omezení ovšem neměli, takže se tam v malé míře používali do chovu i angličtí keeshondi.
Hned po válce začalo keeshondí vítězné tažení světem - v roce 1949 do Austrálie, v roce 1950 na Nový Zéland a do Švédska, v roce 1951 do Jižní Afriky, v roce 1956 do Finska a v roce 1966 do Norska. Všude tam se dovezli psi výhradně z Anglie nebo Holandska, tedy jeden a tentýž typ - anglický.
Tom Tit of Evenlode - 1946
Rahida of Rhinevale - 1961
V USA byla naprosto stejná situace. První importy byli předváleční vlčí špicové z Německa (jako první pes Wachter), i první standard byl v podstatě překladem německého standardu. Ale i Američané se rozhodli pro název plemene keeshond a další importy již realizovali z Anglie, nejspíš z důvodu jazykové spřízněnosti. Ještě v 70. letech se tam sice vyskytovali psi německého typu, ale dnes jsou to všechno "praví angličtí" keeshondi.
Wachter - 1929
V 50. letech si Američané napsali nový standard, který je platný dodnes, a to podle psa Wrocky of Wistonia, importu z Anglie do CHS Flakkee.
Wrocky of Wistonia
Z USA se samozřejmě keeshond rozšířil po celém americkém kontinentu. Tak se stalo, že chov anglického typu keeshonda se rozšířil v podstatě po celém světě, zatímco chov německého typu vlčího špice zůstal omezen prakticky na pár zemí. A jelikož FCI uznává oba, mohou se na výstavě v jednom kruhu sejít oba dva tyto rozdílné typy jednoho plemene.
I každý český vlčí špic má mezi svými předky keeshondy, ovšem většinou ty staršího typu, rodokmen přechází z českých na německé předky, pak v některých liniích na anglické a holandské keeshondy a končí u prvních registrovaných psů, jak holandských, tak i německých. Ale u novějších importů se může stát, že se keeshondi najdou už jen pár generací zpátky a možná je jen otázkou času, kdy se i u nás změní hlídač vlčí špic v medvídka keeshonda.
Na fotografiích v tomto článku jsou angličtí, holandští a američtí keeshondi, většinou předci českých vlčích špiců, a to takto: pes Bart je předkem Bena v. Elbufer (dědeček např. Kazana z Vlčí stezky), ostatní psi (kromě amerického Wachtera a Wrocky of Wistonia) jsou předky Angelise Clearens (prapradědeček např. Omara v. Dingstuhl), Bartel van Zaandam a Sargo of Sterndale jsou předky obou - Bena i Angelise. Pokud tedy v rodokmenu svého vlčího špice najdete Bena, nebo Angelise (i Omara), díváte se v tomto článku na fotografie jeho předků. Ovšem hlavně ti předváleční psi jsou stejně tak předky i dnešních keeshondů.
Simonius van Zaandam - ve 40. letech nejvyužívanější krycí pes v Anglii i v Holandsku, nejspíš by se našel v rodokmenech téměř všech dnešních keeshondů i vlčích špiců. Je předkem Bena v. Elbufer i Angelise Clearens.
Dnešní vlčí špic
Dnešní keeshond
Jak je vidět na fotografiích, dnešní keeshondi jsou dílem chovatelského umu, zatímco vlčí špicové představují spíše původní typ špice rozšířeného jak v Německu, tak v Holandsku. Ale možná je větším chovatelským umem udržet vlčího špice tak dlouho v podstatě nezměněného. Kam se bude ubírat chov vlčích špiců v České republice, zda se vlivem importů přikloní ke keeshondům nebo zůstane věrný vlčím špicům, to nám ukáže až budoucnost.
Publikováno 14.12.2004. 2004, pro www.spicove.cz