Zde se nacházíte: Chovatelství psů > Reprodukce
Reprodukční vlastnosti psů
Ing. Zdena Soukupová, CSc.
Pes patří mezi tzv. multiparní zvířata, jako je např. králík, kočka či prase, tedy taková, která rodí více mláďat. Na rozdíl od většiny domácích zvířat, u kterých je narození mláďat podmínkou produkce, nejsou reprodukční vlastnosti psa tak podstatné a nejsou také tak využívány. Vyplývá to ze skutečnosti, že pes není chován jako hospodářské zvíře, ale většinou jako společník člověka. Přístup chovatele k němu je tedy úplně jiný. Fenu chovatel nekryje ihned při prvním hárání, ale obvykle ji nejdříve předvede na výstavě či výstavách a nechává ji krýt jen jednou za rok a ne při každém hárání. Ve většině případů ji nechá dožít, protože patří do rodiny. Přes tyto skutečnosti jsou reprodukční vlastnosti psů pro nás důležité a zajímá nás i jejich dědičnost. A které vlastnosti to jsou? Je to hárání, plodnost, délka březosti, velikost vrhu, životnost štěňat, poměr pohlaví, negativní vlastnosti (komplikované porody, vady pohlavních orgánů – anorchie, monorchie, kryptorchismus, hermafroditismus) a dlouhověkost.
Hárání
Hárání je ovlivněno především věkem a délkou světelného dne. První hárání se dostavuje mezi 6. měsícem až 1. rokem. Rozdíly existují jak mezi plemeny, tak uvnitř plemene. Vlci, předci dnešních psů, mají říji jen 1x ročně, a to na jaře, převážná většina kříženců mezi psem a vlkem hárá rovněž jen jednou v roce, a to v zimě (Iljin 1941). Závodní chrti hárají převážně také jen jednou v roce, a někteří genetici (Jochle a Paska 1963) se domnívají, že je to dáno určitou recesivní alelou. Prole (1973) však zjistil u dostihových chrtů v Anglii interval mezi dvěma háráními 8,1 měsíců, jiní autoři pak 5 – 11 měsíců. Rowlands (1951) u erdelteriérů interval 20-/+ 0,9 měsíců a u kříženců 16 plus mínus 0,8 měsíců. U plemen, chovaných jako domácí mazlíčci, Frost (1963) pozoroval, že 67,6 % fen háralo dvakrát ročně, a to v intervalu 5 – 7 měsíců, pouze 3,2 % háralo v intervalu kratším než 5 měsíců. U plemene bígl z populace laboratorního chovu zjistili Andresen a kol. (1962) interval 220 plus mínus 56 dnů. Strasser a Schumacher (1968) 257 dnů u americké linie a 223 dnů u linie anglické. Smith a Reese (1968) určili interval u téhož plemene 215 – 223 dnů. Tito autoři také vypočítali koeficient dědivosti této vlastnosti h2 38 %, což umožňuje selekci. Věk při prvním hárání (pohlavní dospělost) byl u bíglů zjištěn v průměru 342 plus mínus 16 dnů (Smith a Reese 1968) a heritabilita byla velmi nízká – 8 %. U basenži, afrického plemene, bylo zjištěno velmi dlouhé období mezi dvěma háráními, hárání se dostavuje většinou na podzim. Fuller (1956) dokázal u tohoto plemene zkracováním světelného dne vyvolat dvě hárání za rok a Burns a Fraser (1966) zjistili, že v Anglii toto plemeno hárá stejně jako jiná, dvakrát ročně. U populace basenži Scott a kol. (1959) pozorovali první hárání ve věku 12,5 plus mínus 0,77 měsíců a další pak za 11,87 plus mínus 0,69 měsíců, zatímco u amerických kokršpanělů z téže chovatelské stanice háraly feny poprvé ve věku 7,29 plus mínus 1,91 měsíců a dále pak za 6,45 plus mínus 1,24 měsíců. U kříženců obou plemen se dostavilo první hárání ve věku 8,74 plus mínus 3,6 měsíců a následující za 7,5 – 2,4 měsíců. Whitney (1971) zjistil, že většina amerických fen hárá v dubnu a menšina v prosinci, kdy je den krátký. Hancock a Rowlands (1949) pozorovali nejvíce hárání v červenci, Prole (1973) u dostihových chrtů v únoru (17 % všech fen).
Není pochyb o tom, že vlastnost hárání, věk při prvním hárání a interval mezi dvěma háráními je středně až nízce dědivá a je v převážné části ovlivněna prostředím (výživa, světelné podmínky – délka dne). Světelné podmínky jsou pro tuto vlastnost rozhodující. Příroda tak vlastně zařídí, aby mláďata přišla na svět v optimální době, kdy bude dostatek potravy a podmínky pro jejich přežití. Hárání fen však také může, ale nemusí, být vyvoláno přítomností jiné háravé feny. Je to připomínka dávného života ve smečce.
Délka hárání je obyčejně 10 až 20 dnů. Ochota ke spáření je asi 11. až 18. den. Kelley (1949) doporučuje krytí hned první den, kdy feny jeví ochotu ke spáření, a podruhé další den. Mancock a Rowlands (1949) zjistili, že nejvíce štěňat se rodilo, byla-li fena kryta v prvních 4 dnech hárání a následně pak za 2 dny kryta opět. Ale ani u téže feny však není délka hárání a interval mezi dvěma háráními stejný. Existuje taková variabilita jako mezi různými fenami - Prole (1973). Somerfield (1955) píše o tom, že její boxerka zabřezla pouze tehdy, byla-li kryta 19. den hárání. Bezpochyby je mnoho fen považováno za neplodné jen proto, že nejsou nikdy kryty v pro ně nejvhodnější dobu. Rowlands (1951) tvrdí, že se plodnost zvýšila až o 32% při opakovaném krytí, ale jen za podmínky, že opakované krytí se uskutečnilo o 4 dnech. Naproti tomu Spreull (1949) varuje před opakovaným krytím po více jak 48 hodinách, protože by mohlo dojít k tomu, že štěňata budou při narození dvojího stáří, a tak z opakovaného krytí budou fysiologicky mladší.
Plodnost
Plodností rozumíme procento fen,zabřezlých po jednom krytí. Rowlands (1951) uvádí plodnost u fen erdelteriérů 60% a 87% pak u fen, které byly kryty opakovaně. Bradley zjistil u bíglů plodnost 80 – 90%. Zdá se, že u psů je plodnost vyšší než u jiných druhů zvířat, ale přesně se nedá určit, protože jak jsme již zmínil výše, některé feny jsou kryty v nevhodné době. Je to spíše vina chovatele a ne neplodnost feny. Některé feny nezabřeznou, protože jsou špatně živeny, a to je rovněž chyba chovatele. Příčinu neplodnosti je třeba hledat především ve výživě a ne hned v genetice, i když dědičné založení hraje jistou úlohu. K stanovení příčiny neplodnosti, není-li ve výživě, je nutné důkladné vyšetření feny, a to i po stránce hormonální. Chyba může být i na straně psa, protože existují i určité abnormality, které jeho plodnost ovlivňují. Willis u NO zjistil (1979), že ze 193 psů byli 4 neplodní, z toho jeden trpěl epilepsií a zbylí tři tvořili 1,5% z celé populace psů. Geneticky podmíněná neplodnost jistě existuje u všech plemen psů a u obou pohlaví, ale je velmi málo četná a způsob dědičnosti a výši dědivosti dosud neznáme.
Délka březosti
Obecně se věří, že délka březosti u fen je 63 dnů a ve většině literatury o psech se i tak uvádí. Vědecká studia však dokazují, že i u této vlastnosti existuje značná proměnlivost. Krzyzanowski a kol. (1975) zjišťovali délku březosti u 4 773 fen různých plemen a dospěli k závěru, že průměrná délka březosti u boxerů byla 63,5 dnů, ale u jednotlivých fen se pohybovala v rozmezí 56 – 71 dnů. U pekinézů to bylo 61,4 dnů s minimem 54 a maximem 72 dnů. Neexistuje vazba (korelace) mezi velikostí těla a délkou březosti. U dobrmanů je to například 62,8 dnů, ale u stejně velkého NO 61,7 dnů. U NO zjistil Willis (1978) hodnotu 61,98 a rovněž i skutečnost, že délka březosti roste s pořadím vrhů feny. U první březosti byla 61,7 dnů u 3. a dalších pak 62,5 dnů. Heritabilitu této vlastnosti dosud neznáme, ale víme, že například u skotu je tato heritabilita 40%. Mohlo by to snad platit i u psů.
Četnost vrhu
Četnost vrhu studovalo mnoho autorů a máme k dispozici velké množství informací. Za minimální četnost je považováno narození jediného štěněte, maximum je cca 20 štěňat. U této vlastnosti je obrovská proměnlivost a největší úlohu hraje plemenná příslušnost. U velkých plemen zjistili Lyngset a Lyngset (1970) průměrnou četnost u erdelteriérů 7,59 (maximum 16 ks), u dalmatinů 5,84 (9), dobrmanů 7,59 (13), anglických setrů 6,25 (11), NO 7,69 (15), zlatých retrívrů 8,12 (14), irských setrů 7,17 (15), svatobernardských psů 8,49 (15). U tohoto plemene zjistil Kaiser (1971) maximum 20 štěňat. U drsného foxteriéra to bylo v průměru 3,93(7) u hladkého pak 4,14 (8), bedlingtonů 5,64 (11), kokršpaněla 5,64 (14), kerry blue 4,71 (9), lakeland teriér 3,34 (6), skotský teriér 3,8 (6), velšteriér 4 (6), WHW teriér 3,69 (8). U malých plemen – pekinéz 3,35 (6), papilon 2,56 (5), toy pudl 3,89 (8). Máme k dispozici velké množství dalších hodnot u celé řady plemen Willis (1989), všechny je nemůžeme uvést.
Jako na všechny reprodukční vlastnosti, má i na četnost vrhu největší vliv prostředí. Jedním z těchto vlivů je věk matky. Strasser a Schumacher (1968) sledovali vliv matky (věku matky) na četnost vrhu. V populaci bíglů byla četnost vrhu u jednoletých fen v průměru 6,57 štěňat, u dvouletých 6,06, tříletých 6,41, čtyřletých 6,00, pětiletých 5,73 a u šestiletých až devítiletých pak pouze 4,83 štěňat. Kock (1984) zaznamenal při studiu 1,129 vrhů o pointrů průkazně negativní vliv rostoucího věku fen i psů na četnost vrhu. Little (1949) a Willis (1978, 1981) zjistili u amerických kokršpanělů, briardů a NO rostoucí četnost vrhu s počtem u jedné feny až do třetího vrhu, pak četnost opět klesala. Kamphans (1967) doporučoval pro laboratorní chovy bíglů, vyřazovat feny ve věku 5 let. Ale v chovech, které chovají psy pro výstavní účely a preferují kvalitu před kvantitou, je vhodné chovat vynikající jedince, dávající vynikající potomstvo tak dlouho, jak je možné.
Vliv psa na četnost vrhu je málo prostudován. Někteří chovatelé se chlubí počtem štěňat po jejich psu, ale ve skutečnosti spermie psa, ať je jich sebevíc, dokážou oplodnit jen tolik vajíček, kolik jich bylo při ovulaci uvolněno. Je však prokázáno, že schopnost psa produkovat dostatečné množství životaschopných spermií s věkem klesá. Sierts-Roth uvádí ve své práci, týkající se plemene komodor, že do věku 6 let psa nedocházelo k negativnímu ovlivnění četnosti vrhu, ale poté se četnost vrhu snižovala. Autor také uvádí, že nejvyšší četnost vrhu u feny byla ve věku 3 roky. To odpovídá i zjištění jiných autorů (Litle, Willis) a platí pro většinu plemen. Lyngst (1973) zkoumal vliv otce na četnost vrhu u 14 plemen a zjistil, že u 11 z nich (mezi nimi je i drsnosrstý foxteriér) neměl otec žádný vliv na velikost vrhu, ale významný vliv byl u kokršpanělů, erdelteriérů a šedých elkhundů. Gaines a Van Vleck (1976) sledovali v populaci bíglů, chovaných pro laboratorní účely, vliv otců na velikost vrhu a konstatovali, že 265 fen bylo kryto 9 psy, ale jen 3 z nich kryli 75% fen. Vliv otce na četnost vrhu sice neprokázali, ale prokázali vliv ročního období a roku. U jednoho psa prokázali vliv na délku březosti. Feny, kryté tímto psem měly průkazně kratší dobu březosti.
Dalším činitelem, ovlivňujícím velikost vrhu, je velikost matky. U psů lze tento vliv dobře dokázat, protože mezi plemeny existuje obrovský rozdíl ve velikosti těla. Například svatobernardský pes s hmotností 86 kg je 48x větší než čivava, vážící 1,8 kg, a mezi těmito extrémy je celá škála velikostí a tvarů těla. Kaiser (1971) studoval 47 plemen a zjistil vztah mezi hmotností těla matky a hmotností vrhu a mezi kohoutkovou výškou matky a četností vrhu. Prokázal, že četnost vrhu je přímo úměrná výšce v kohoutku a roste s růstem této výšky. Hmotnost celého vrhu (váha všech štěňat) podle něj činí cca 12% (minimálně 10%, maximálně 15%) hmotnosti matky nezávisle na hmotnosti jednotlivých štěňat. U svatobernardských fen byla četnost vrhu v průměru 7 štěňat s maximem 20, zatímco u motýlků 2 štěňata s maximem 4 ks.
Robinson (1973) uvádí matematický vztah mezi hmotností a četností vrhu, tu pak můžeme vypočítat z rovnice: Y = 3,32 + 0,136X Kde: Y je četnost vrhu a X je mnohotnost matky v kg. Tento vztah podle Robinsona neplatí pro plemeno anglický mastif, novofundland a svatobernardský pes. U těchto plemen by bylo potřeba do rovnice dosadit jiná čísla. Vztah mezi hmotností těla matky a četností vrhu je velmi silný, odhaduje se na 0,83. Znamená to, že v 83% případů je četnost vrhu přímo úměrná hmotnosti matky. Chovatel se ale nespokojí s tím, že velká plemena mají vyšší velikost vrhu, ale zajímá ho rozdíl v počtu štěňat u fen plemene, které chová. Uvnitř plemene sice také platí, že četnost vrhu ovlivňuje hmotnost matky, ale již neplatí tak úplně, že velikost vrhu ovlivňuje kohoutková výška.
Četnost vrhu u různých plemen je ovlivněna také stavbou těla a jeho tvarem a výškou nohou. Plemena krátkonohá, pekinéz, jezevčíci či skotští teriéři mají v průměru méně štěňat ve vrhu než plemena vysokonohá. Dědivost četnosti vrhu je velmi nízká (heritabilita 15% i méně), faktory prostředí počet štěňat velice silně ovlivňují. Nutné je vzít v úvahu, že uvedené vztahy platí obecně a existují výjimky jak mezi plemeny, tak mezi jedinci uvnitř plemene. Ale říká se přeci, že výjimka potvrzuje pravidlo.
Pes i fena přenášejí na své potomstvo jen část svých alel a ne celé kombinace alel. Neplatí proto, že plodná matka bude mít plodné dcery, naopak fena málo plodná může mít velmi plodnou dceru nebo dcery. Pouze platí, že v průměru plemeno s vyšší plodností produkuje v průměru potomstvo s vyšší plodností. Výběr fen, jejichž matky měly vyšší četnost vrhu, je málo účinný a vede velmi pomalu k zvýšení plodnosti celého plemene. Ale zvýšení velikosti kostry, kohoutkové výšky, výběr velkých jedinců přináší automaticky i zvýšení četnosti vrhu. Ale u plemen, u kterých je standardem určená maximální kohoutková výška, je to bezpředmětné.
Linie uvnitř plemene mohou vykázat velkou odchylku od průměru velikosti vrhu. Způsobují to některé modifikující alely (tzv. modifikátory) nebo příbuzenská plemenitba. Je známo, že úzká příbuzenská plemenitba, je-li používána po více generací, přináší s sebou tzv. inbrední depresi, projevující se mimo jiné i poklesem plodnosti. Chovatel by měl velmi pečlivě zvážit, použije-li ve svém chovu jedince z vysoce plodné linie, protože ti mohou do jeho chovu zanést i jiné, nežádoucí vlastnosti, a vzhledem k nízké dědivosti této vlastnosti je efekt velmi nejistý.
Publikováno 26.11.2004. zdroj: M.B. Willis, Genetics of the dog. N.Y. 1989