Zde se nacházíte: Aktivity se psem > Zajímavé akce
Špicí tábor Smržovka 2001
Martina Veselá
A už se to blíží. Vytoužený týden dovolené ve Smržovce, na který se celý rok těším. Ještě dva dny a jedu. Kolegyni, která mě má zastupovat, chytly záda. Boženko, ještě dva dny vydrž! V sobotu zmizím a nebudu v dosahu ani na telefonu. Termín v práci mám sice zamluvený už od ledna, ale kolegové pošťáci by mohli povídat, jak to kolikrát v praxi dopadne. Někdo omarodí a nejede se nikam. Na Smržovku se mi podařilo dorazit v sobotu odpoledne. Saša - naše správcová - a její manžel Jarda, náš ekonom, už byli na místě. Také paní Vojtěchová se už zřejmě nemohla dočkat a dorazila s celou pětičlennou smečkou. Páníčka nechali v Praze, ten přijede později. Letos nás naštěstí přivítalo sluníčko a ne liják jako vloni. Snad počasí vydrží. Ostatní účastníci přijeli během neděle. Většinou stálá parta, ale i nové tváře. To bylo vítání! S některými se totiž vidíme jen jednou za rok tady na táboře. A už se dělaly plány, kam půjdeme letos na výlety, co budeme podnikat... každý si našel zábavu podle svého gusta.
Několik nadšenců hned v pondělí vyrazilo vláčkem na vodopády nad Josefovým dolem, tradiční to již výlet. Já jsem se letos konečně odhodlala zkusit tuto cestu pěšky. Šla jsem udělat průzkum terénu s tím, že na mě ostatní na vodopádech počkají a podle toho, jaká bude cesta, půjdou se mnou zpátky nebo zas pojedou vláčkem. Cesta vedla většinou lesem a byla příjemná, až na moji jorkšírku May-Day, která se mi při jednou studování mapy odešla do křoví „navonět“. V lese se mi naštěstí podařilo objevit velkou louži, kde byla nemilosrdně vymáchána. Zpátky šla se mnou stejnou trasou pouze Jitka s Casíkem. Bez Jitky si tábor už ani nedovedu představit. Krásně zpívá a hraje na kytaru.
Po návratu jsem si trochu odpočinuli a kdo měl zájem, šel si s pejskem zacvičit poslušnost a překážky. Na agility máme v klubu specialistky Evu a Leonu Koubkovy. Hopsat s pejsky přes překážky bavilo hlavně děti, ale přidalo se i dost dospělých. Večery většina účastníků tráví na zastřešené terase místní klubovny, kde se velmi příjemně sedí za jakéhokoliv počasí. Občas také zahořel táborák, ale večery byli velmi chladné a tak u něj nikdo příliš dlouho nevydržel. Výjimkou byla středa, kdy se grilovaly na roštu nad ohníčkem kotlety.
Ve čtvrtek se pořádal také již tradiční hromadný výlet za účelem - nebojím se použít tento termín - „přežrání“, protože tak vždycky všichni dopadneme. Nad Horním Maxovem se nachází příjemná restaurace. Kromě dřevěné venkovní terasy se slunečníky, kam můžeme se všemi pejsky (a není jich málo), tam také výborně vaří. Porce jsou takové, že se sotva dají sníst. Z restaurace jsme se hromadně odvalili pod velký strom hned vedle a sbírali síly k návratu. Evu K. a mě nějak přestalo bavit odpočívat. Rozhodly jsme se, že půjdeme napřed a na rozhledně si dáme ještě zmrzlinu. Odejít se dá buď po silnici anebo musíme do prudkého kopce (v zimě je to sjezdovka), kde se uprostřed nachází cestička, po které se dá jít s pejsky na volno, aniž by hrozilo nebezpečí, že je něco přejede. Vzbudily jsme tedy Leonu a za jejího rozespalého žbrblání jsme se začaly škrábat do kopce. Když už jsme byly na cestě nahoru, zavolal na nás zezdola nějaký vtipálek, jestli jdeme na přehradu, která je prý za tím hrozným krpálem. Nikdo z přítomných lezoucích vzhůru tam ještě nebyl a protože jsme pro každou legraci, vydrápaly jsme se až nahoru. Přehrada sice nebyla „jen kousek“, bylo to ještě pár kilometrů, ale nevzdaly jsme to. Jít zpátky po stejné trase se nám zdálo nudné, vzaly jsme to tedy „okolo“ přes Josefův důl a po 25 kilometrech v deset večer přišly zpátky do tábora. Po polední hostině nebylo v našich žaludcích už ani stopy a vybílily jsme hravě zbytky ledničky. Někteří jedinci šli také prozkoumat místní hospůdky. Mezi nejznámější patří asi ta Pivrncova.
V pátek už část táborníků odjela za svými povinnostmi. Večer začalo lít jak z konve a ne a ne přestat. Do stanu se nedalo vrátit bez mokrých nohou. Cvičiště se proměnilo v rybník. V sobotu ráno už jsme těm, co odjeli v pátek ještě za sucha, záviděli. Balit mokré stany není nic příjemného. Celý týden však počasí nezlobilo. Co se dá dělat, příroda si poroučet nedá a připravila nám mokré rozloučení. Tak sbohem, Smržovko, a příští rok snad zas nashledanou!
Publikováno 01.02.2002. Pro www.spicove.cz