Zde se nacházíte: Vaše příběhy > Povídky
Je libo tuňáka?
Zuzana Peterová (org-peter@volny.cz)
Mám velké štěstí, že jsem v rodině, která ráda jí. Ona dokonce jídlo miluje! Sedím na gauči, a poslouchám, jak si „ti moji“ o jídle dokážou povídat. Řeknu vám - jedna báseň. Jen při té představě mi kapou sliny na koberec... Natož když se pak doopravdy pustí do příprav! To mám pod sebou málem loužičku.
Vanilka
Zrovna včera byla kolosální hostina. Jakub, syn mých majitelů, přišel na návštěvu a přinesl na ochutnání novinku: košer tuňáka v celých kouscích, a ve vlastní šťávě. Když konzervu otevřel, cítila jsem, že nejde o žádný podvod: zavanula ke mně pravá, nefalšovaná a ničím šizeňá tuňáková vůně. Páni, jen se do něj zakousnout!
Tedy kdo se zakousl - byl Jakub. Ten mlsoun! Kdyby nebylo mojí paní, tak bych utřela čumák, jenomže ona mu přistrčila mou misku pod nos a poprosila: „Dej jí kousek, jen tak na špičku vidličky. A pár kapek sósu k tomu!“ Všichni se pak seběhli a dívali, jak do mě bleskově mizí i to další, co bylo v misce nachystané. „Vidíte?“, zajásala paní. „Já jí koupím taky tuňáka, a pak nám ochotně sežere i to, co jindy nechá. Když to hezky zamíchám, ani to nepozná. Možná, že mají tyhle ryby i v chovatelských potřebách. To by možná vyšlo i laciněji...“
Druhý den jsem měla v misce svoji porci a do ní přidaného tuňáka. Ale pozor! To nebyl ten od Jakuba, vůně nebeské, chutě božské... Páchlo to jako záchodová desinfekce a na jazyku připomínalo lepící pásku z koberců. Fuj! Uraženě jsem odešla. Moje paní mě pozorovala a hned mi jídlo vyměnila. Ááh, teď je to ono! Jakubův tuňák. To bude pochutnáníčko!
K večeru přišel můj pán a po uvítacím ceremoniálu se ihned vrhnul do kuchyně. Kávičku si pak přinesl do jídelny k ostatním. „Ten tuňák má opravdu co do sebe“, řekl zamyšleně. „A jakoby se chuťově proměňoval“, pokračoval. „Co tě na něm tak zaujalo?“, nedalo to paní. „Nejprve jsem měl pocit, že jím zvláštně upravené filé, po chvíli zase naopak jako trochu syrový kapr a nakonec mi to připomnělo nakládané lišky - byly to takové lepkavé tvrdší kousky.“ Paní vstala a beze slov šla do kuchyně. Když se vrátila, držela v levé i pravé ruce konzervu.
„Z které jsi hodoval?“ „No přece z té malé, ale dražší. Ještě jsem se divil, že tak malá konzerva stojí tolik peněz“, trochu rozzlobeně dodal můj pán. „Tak abys věděl, snědl jsi tuňáka z chovatelských potřeb. Zato toho pravého si dal náš pes...“
Dobrou chuť do jídla i do života přeje všem čtenářům Vanillka, anglická buldočice u Peterů.
Více o buldoččí rodině v článku Honzy Šimečka Na návštěvě u... Zuzany Peterové.
Publikováno 11.03.2005. 2005, uveřejněno se souhlasem autorky.