Zde se nacházíte: Vaše příběhy > Povídky
Propast
Klára Feikusová (klara.feikusová@seznam.cz)
Stojím nad ní. Na okraji. Nebo spíš na pokraji. Mezi věčností a minulostí. Není to totéž? Není. Jedno bylo a druhé bude navždy. A vše se to pak slije v černý vodopád, který není vidět kam dopadá, slyšet kde se dotýká země ani cítit jeho horké výpary vznášející se nad řekou. Nic.
Ta černá mi něco připomíná. Ano, má barvy mých psů. Drahých přátel. Velkých špiců. Já i oni se propadneme do věčnosti. Budeme minulostí. Já umírám, oni vymírají. Je v tom rozdíl? Je. Umřít znamená jeden, vymřít znamená všichni.
Ta propast je abstraktní. Ale my ji vidíme. Bohužel. Je blízkou. Krouží pod námi. Nevznáší se. Je v zemi. Pevná a nezdolná. Dá se jít dolů, ne nahoru. Stěny té propasti jsou kluzké a mokré, aby se po nich nedalo šplhat dál. Propast je hluboká a černá. Proč vám to vyprávím?
Je budoucnost, tak pět let napřed. Vy máte rok 2006, já 2011. Já umírám, vy žijete. Vy máte naději, já ne. To není kritika, to je konstatování. Vy máte velké černé špice, naděje a možnosti. Využijte je!
Já jediná zůstala. Ale já umírám a mí špicové jsou poslední. Vy tomu ale můžete zabránit. Chovejte ty krásné psy dokud můžete. Jestli to neuděláte, tak tu zbudu jen já a propadnu se do propasti.
Blíží se. Ach, proč nic neuděláte? Mě pohltí stejně a co mé plemeno? To ho pro lidskou lhostejnost, přezíravost a módu necháte zmizet? Aby byl znám jen ze starých fotografií a knih? Aby se přidal ke svému hnědému bratříčkovi, kterého můžete taky vzkřísit?
Dýchám z posledních sil. Už nemůžu. Mí poslední špicové na mě s úzkostí hledí. Byli jste mi dobrými společníky!
Já už pro vás nemůžu nic udělat. Ta propast je už moc blízko. Těsně na pokraji smrti. Ona je smrt. Já jsem už naživu jen díky naději. Živí mě totiž naděje, že vy drazí chovatelé, se ujmete otěží vozu, který na svých kolech veze celou existenci velkých černoušků. Chopte se jich. Víc! Silněji! Obejměte je oběma rukama. Ne sami. Ať jste v počtu. Ve skupině. Věrné, nezlomné a trpělivé. Jedete po cestě temné a trnité, ale na jejím konci je světlo. Ač se vám kolo může zlámat či kůň poranit, musíte kolo opravit a koně ošetřit. To je základ chovu. Nevzdát se. Ani já se nechci vzdát. Ale moc toho sama nedokážu. V jednotě není síla. Síla je ve společenství. Cesta je dlouhá a kamenitá, ale dá se zvládnout s úsměvem. Stačí vidět a nezavírat oči. Stačí cítit a nedržet si nos. Stačí milovat a nezavírat si srdce. Stačí pochopit.
Propast je tu, cítím ji, vidím ji, slyším ji, ale zároveň ji nevnímám. Obrnila jsem se trpělivostí a rozhodností. Rozhodla jsem se vám vyprávět.
Kdysi byl jeden člověk a ten se rozhodl stejně jako já teď mít psa. Ale ne ledajakého. Takového, který by byl akorát pro něj. Měl rád vřelost, čilost, energii a vyrovnanost. Vzal fenu se špičatým čumákem a ušima, která byla se všemi těmi vlastnostmi a navíc byla milující a věrná. Vzal psa s odstávající srstí a zatočeným ocáskem nad zádí. Ten měl také všechny tyto vlastnosti a navíc byl ostražitý a odhodlaný. Spojil psa a fenu. Narodilo se neuvěřitelných 34 psů. Měli čtyři velikosti a 10 barev. Každý ráz měl nějaké. Všechny měly tři z nich. Velký ráz měl čtyři - vlčí, bílou, hnědou a černou. Všechna ale měla součet všech vlastností svých rodičů. Člověk spojení opakoval. Každému psovi z těch 34 se narodila partnerka. Tak spolu založili 34 velikostních a zároveň barevných linií a všechny pokračovaly až dodnes. Tak vznikl německý špic.
Dnes jich o jednu ubude. Jedna už ubyla. Velký hnědý špic. A dnes má dojít na černého.
A co za deset let? Střední černí, hnědí, bílí? A další...?
A mají všichni umřít pro peníze a líbivost. Ano, přesně tak. Kdyby chovatelů, nešlo především o ty dvě věci, nechovali by jen ty rázy a barvy, které jsou žádané.
Žít si zaslouží všechny. A budou žít?
Publikováno 24.04.2006. 2006, pro www.spicove.cz