Zde se nacházíte: Aktivity se psem > Agility
Jak náš špiclík k agility přišel
Martina Čapková (martina@crazy.cz)
Je to již přes dva roky, kdy jsme si z Veverské Bítýšky přivezli našeho špiclíka, středního pejska jménem Gaius Ivaela. Bylo těžké rozhodnout se mezi roztomilými štěňátky, nakonec ale padla volba na největšího rebela ze čtveřice sourozenců. Již tehdy mu plály v očích čertíkovské jiskřičky, které slibovaly, že s ním nuda rozhodně nebude. A nemýlili jsme se. Pejsek, kterého jsme pojmenovali Chip, byl skutečně výborným bavičem a kousky, které nám dennodenně předváděl opravdu stály za to. Byl zcela neunavitelný a když se k rozkousané obuvi přidala i záchodová štětka a zubní protéza naší babičky, bylo mi jasné, že pejsek potřebuje nějakou činnost, při které by se mohl pořádně vyřádit. Když jsem se doslechla o sportu jménem agility, měla jsem jasno.
A co to vlastně agility je? Je to moderní a dynamický kynologický sport. Pes vedený psovodem má za úkol v co nejkratším čase a pokud možno bez chyby překonat parkur, který se skládá z důmyslně rozestavěných překážek. Překážky jsou očíslovány a musí být překonány správným způsobem, ve správném směru a pořadí. K vedení psa může psovod používat pouze hlas a gestikulaci, nesmí se psa dotýkat. Mezi základní překážky patří skok, skok daleký, slalom, proskokový kruh, pevný a látkový tunel, kladina, šikmá stěna (áčko) a houpačka.
Začali jsme tím, že jsme absolvovali pár individuálních hodin poslušnosti, aby se mladý psík zkrotil. A pak přišel náš první trénink agility v centru Helppes. Když jsem přišla na cvičák a viděla jsem agility "v akci", úplně mě to ohromilo. Postupně jsme se seznámili s jednotlivými překážkami. Radost v Chipově očích, když vybíhal z tunelu a hopsal přes překážky, mi prozradila, že to je to pravé. Těch pár dní, které nás dělily od dalšího tréninku jsme nemohla nedočkavostí skoro vydržet, jak moc jsem se těšila.
Když jsme se naučili překonávat všechny překážky, začali jsme trénovat jednoduché sekvence. Agility nás oba bavilo víc a víc. Zažila jsem ale i perné chvilky, kdy bych nejradši se vším sekla. Pejsek byl do agility od počátku velmi zapálený a moc šikovný, občas ho ale popadla zlobivá a na cvičení se nedokázal soustředit. Nyní už jen s úsměvem vzpomínám na jeho sprinty na druhý konec cvičáku, kde okolo plotu zrovna prošla fenka. V ten moment "ohluchnul a oslepnul", na přivolání nereagoval a mně nezbylo, než si pro něj doběhnout.
Nakonec jsme začali navštěvovat skupinové hodiny poslušnosti. Chování Chipa se postupně moc zlepšilo. Jaké to pro mě bylo překvapení, když byl jako první z naší skupiny, ve které byla jinak samá pracovní plemena, vybrán, aby skládal zkoušku ZZO. Nicméně občasné "záchvaty hluchoty" se stále vracejí, obzvlášť v přítomnosti opačného pohlaví...
Natrénovali jsme nejrůznější sekvence a spoustu krkolomných otoček, při kterých hrozí, že si zauzlujete nohy, a udělali jsme ve výcviku velikánský pokrok. O prázdninách jsme se navíc zúčastnili týdenního soustředění na Kladně. Kromě toho jsme začali předvádět výcvik agility na nej různějších "psích" i "nepsích" akcích a vždy jsme se setkali s velkým ohlasem.
A pak to přišlo - první závody. Naši závodnickou kariéru jsme zahájili po necelém roce výcviku. Nervozita se samozřejmě projevila nejen na mně, ale i na Chipovi. Z rovnováhy ho vyvedl obrovský hluk a velké množství psů. Když jsem viděla parkur, který máme absolvovat, polil mě děs - něco tak těžkého jsem nečekala. Když se sečetla nervozita a složitost parkuru, naše první zkoušky A1 nemohly skončit jinak, než diskvalifikací. Do odpoledního běhu IAL (International Agility Link) jsme nastupovali posíleni cennými radami zkušených závodníků. Kamarádi nám moc a moc fandili, a tak jsme běh dokončili se dvěma chybami a jedním odmítnutím. Pejsek byl krásně soustředěný, běžel hezky svižně. Já jsem běh ještě zakončila pořádným zakopnutím a do cíle jsem doslova "vpadla". Ale ani roztržené kalhoty a pořádná boule mi nemohly zkazit radost. Začali jsme se proto těšit na další soutěže. Bohužel zdravotní problémy nejprve Chipovy a potom mé zapříčinily 7měsíční pauzu v tréninku i závodění.
Pak mi ale přišel e-mail od kamarádky z kladenského cvičiště, která mi psala, že na závodech, které pořádají, mají jen pár posledních míst, a proto jestli se chci přihlásit, musím co nejdříve. Na tyto závody jsem se moc těšila, a proto jsem neváhala a přihlásila nás alespoň na jeden den. Věřila jsem, že do té doby již budu dávno zdravá a před závodem budu mít dost času na trénink. Bohužel, má nemoc se protáhla a před závodem jsme absolvovali po 7měsíční pauze pouhé 3 tréninky. Bylo mi jasné, že závod nemůže dopadnout dobře. Soutěžit se mi ani trochu nechtělo. Celou noc před závodem jsem se jen převalovala v posteli a zkoušela vymyslet nějaký racionální důvod, proč naši účast zrušit. Bohužel, nic mě nenapadlo a tak jsme v 6.30 nasedli do auta a zamířili na Kladno. Jako první se běžel závod Agility Open. Již při prohlídce mi zatrnulo, bylo mi jasné, že bez některých obratů, které jsme od mé nemoci ještě netrénovali, se na trati prostě neobejdu. Vše ale dopadlo dobře - chyba a odmítnutí ve slalomu - jak se říká "chyba začátečníků". Měla jsem velkou radost, Chip byl krásně soustředěný a bylo vidět, že závodění ho baví. Následovaly zkoušky A1. Málem jsem prošvihla prohlídku trati, a tak jsem na start nastupovala velmi nervózní. Když jsme vběhli do cíle, byla jsem štěstím bez sebe, neudělali jsme jedinou chybičku, přestože parkur byl relativně těžký. Hned mě odchytila kamarádka se slovy: "No vidíš, napřed nechcete závodit a nakonec si domů povezete medaili!" Když zachytila můj nechápavý výraz ještě dodala: "Nikdo ještě nedoběhl bez chyby a čas máte skvělý." Přešla jsem to jen s mávnutím ruky a vyrazila jsem s pejskem do lesa. Když se objevily výsledky, ukázalo se, že jsme skutečně zvítězili v kategorii SA1 v konkurenci 21 dalších týmů. Moje radost byla o to větší, že jen jediný další tým zaběhl parkur bez chyby. Užili jsme si naši "chvilku slávy" na stupních vítězů a domů jsme již přijeli zcela vyčerpaní. Přivezli jsme si krásné hračky, granule, diplom a samozřejmě zlatou medaili, která Chipovi moooc sluší.Byla jsem přesvědčená, že je to jen pověstné "štěstí začátečníků", ale třeba ne - je to jen pár dnů, kdy jsme si na našem třetím závodě v Lounech opět vybojovali 1. místo v kategorii SA1. Tak nám držte palce, ať následují i další vítězství.
A co říci závěrem? Agility je krásný sport, který mě i mého pejska doslova pohltil. Od prvního tréninku tímto sportem doslova žijeme. Špicové jsou mimořádně bystří, šikovní a vnímaví pejsci, tak proč toho nevyužít a nezačít s výcvikem? Přála bych všem, aby někdy zahlédli v očích svého špiclíka takový výraz nadšení, jako vídám já, v očích svého Chipa, pokaždé, když ho posadím před první překážku parkuru.
Publikováno 15.02.2006. Pro www.spicove.cz Pes Jíra