Zde se nacházíte: Chovatelství psů > Koupě a prodej psů
Proč kupovat štěně s průkazem původu
Hana Pisarčíková (zkovarny@seznam.cz) http://www.zkovarny.com/
...aneb mýty a pověry v kotlině české (a moravské)
Zda štěňátko s průkazem původu nebo bez, je určitě jedna z nejdůležitějších otázek, kterou si musí vyřešit každý kupující. Na tomto místě bych ráda přinesla pár argumentů proč by štěně mělo mít průkaz původu (PP) a vyvrátila pár největších, do očí bijících lží – zato však hojně používaných mezi běžnou nekynologickou veřejností i mezi množiteli štěňat bez PP.
Mýtus č. 1 – štěně nemá PP, protože bylo páté, šesté, sedmé (dosaď libovolné číslo) v pořadí
Jedná se o bohapustou lež, odporující chovatelskému řádu FCI, ČMKU (které jsou podkladem pro chovatelské řády jednotlivých klubů) a dokonce odporující Zákonu na ochranu zvířat proti týrání!
- Trocha historie:
- Za dob tuhého socialismu byly u některých (!!) plemen snahy korigovat počet narozených štěňat. Tehdy platilo, že ve vrhu směl být ponechán jen určitý počet štěňat, ostatní musela být utracena. Tedy ani tehdy – pokud chovatel neporušoval řády – se žádné nadpočetné štěně nemohlo prodat, neboť jednoduše muselo být usmrceno. Usmrcení štěněte muselo být provedeno během bezprostředně prvních dní po porodu, tedy toto nesmyslné totalitní pravidlo nemohlo působit na selekci psů (u čerstvě narozeného štěněte nepozná kvality ani David Copperfield). Byla však plemena – a belgický ovčák k nim odjakživa patřil – kde toto nařízení vzbuzovalo odpor, nechuť a přímo ohrožovalo chov na existenci. Proto se kluby některých plemen rozhodly, že ho „obejdou“, ať už klauzulí o tom, že nadpočetná štěňátka mohou být podložena kojné feně (a tímto ušetřena na životě) nebo že v kvalitních vrzích smí být ponechán libovolný počet štěňat (a co je kvalitní vrh je na dvou dnech věku vždy diskutabilní). Všechna ponechaná štěňata pak zákonitě OBDRŽELA průkaz původu.
- A jak to je dnes?
- Totalitní doby máme již (zaplaťpánbůh) za sebou a přesto v podvědomí lidí přetrvává tento nesmysl a mnoha množiteli je stále šířen. Nikdo se dnes nebojí říct politický vtip v hospodě, nikdo nevěří, že by ho práskač u vedlejšího stolu dostal do uranových dolů. Přesto výmyslu o nadpočetných štěňatech věří stále stejné množství lidí. Chovatelský řád dnes nenařizuje (a ani k tomu není důvod) utrácet nadpočetná štěňata. Nikde není stanovena hranice, kolik fena smí odchovat štěňat, je pouze stanoveno, jak často smí být krytá a že chovatel je povinen zabezpečit vše tak, aby se štěňátka řádně vyvíjela a fenka nebyla poškozena na zdraví. Chovatelský řád také hovoří o tom, že průkaz původu je nedílnou součástí jedince a ověřením jeho původu a chovatel je povinen jej předat ke každému štěněti, tedy i k takovému, na kterém je již v době prodeje patrné, že nebude splňovat požadavky standardu. Zákon na ochranu zvířat proti týrání zakazuje jakékoliv svévolné (bezdůvodné) zabíjení zvířat. Z uvedených faktů jasně vyplývá, že mýtus o nadpočetných štěňatech je holý výmysl lidí, kteří se s ním snaží zakrýt své nečisté úmysly.
Mýtus č. 2 – lze si koupit čistokrevné štěně bez PP
Další nesmysl. Žádné štěně bez PP nemůže být výhradně označeno za čistokrevné. To, že jeho množitel (o jehož odborných znalostech lze s úspěchem pochybovat) prohlásil, že rodiče vypadají jako dané plemeno, vůbec nic nevypovídá o čistokrevnosti. Ani pokud měli průkaz původu – chybí zde totiž jakákoliv kontrola běžná z chovu „papírových“ psů, jako je krycí list (svědectví, že fena byla skutečně nakryta v daném termínu udávaným psem), kontrola vrhu štěňat či možnost krevních zkoušek při pochybnostech o původu štěňat. Množitele také nemusí dodržovat žádné řády a nehrozí jim za případnou lež vůbec, ale vůbec nic. Pokud už jsou schopni rozpoznat, zda pes, kterého k chovu použili nese vůbec znaky plemene. Jediným pravým dokladem totožnosti psa je průkaz původu!
V praxi jsem potkala desítky kupců „zaručeně čistokrevného psa bez PP“, kterým z trpasličích pudlů vyrostli střeďáci stříhnutí jinou rasou, z jezevčíka kříženec dogy (!), z belgičáka kříženec kdejakých ovčáků a jiné a jiné naprosto neuvěřitelné (a neplánované) kombinace.
Určitě to nic neměnilo na lásce, kterou jim jejich páníčci věnovali, nicméně pokud si pořizovali určité plemeno psa, pak pro jeho vzhled, povahu a další charakteristické vlastnosti a výsledek byl, že byli podvedeni. Nikomu by nebylo příjemné kupovat si značkové domácí kino a po vybalení krabice najít starou přenosnou černobílou televizi s roztřeseným obrazem... Jenže ty „psí krabice“ se vybalují až po několika měsících soužití a to už se svého přítele asi nezbavíte. Hořký pocit však zůstává.
Mýtus č. 3 – koupě štěněte s PP mě zavazuje k účasti na výstavách, svodech, bonitacích a dalších akcích
Jedná se o další nesmysl, který má přilákat kupce k množitelům. Průkaz původu nikoho k ničemu nezavazuje, ani nenutí. Nemusíte s Vašim pejskem dělat nic co byste nechtěli, ale pokud se v budoucnu rozhodnete pro nějakou aktivitu (ať už výstavy, výcvik, atd...), máte dveře všude otevřené! Mnoho lidí si neuvědomuje, že pes bez PP nejen že se nemůže účastnit řádných výstav, ale je diskriminován i v mnoha oblastech výcviku. Nikdy předem nevíte, co Vás, Vašeho partnera či děti (a hlavně Vašeho pejska) bude bavit – zvlášť když jste to třeba ani neodzkoušeli. Průkaz původu je ta magická karta, která Vám otevírá všechny dveře na poli kynologie.
Mýtus č. 4 – teď si koupím štěně bez PP a „potom se to nějak zařídí“
Pokud Vám množitel štěňat bez PP tvrdí, že PP lze "dodělat" později, pak je asi členem klanu organizovaného zločinu. PP je úřední listina a jakékoliv její falšování nebo úprava je trestná. Je to asi natolik legální, jako opatřit si falešný cestovní pas.
Ani samotný fakt, že rodiče měli PP neznamená, že se bude dát štěňatům PP dodělat. Prostě pokud nesplnili podmínky chovnosti (tedy zejména ZDRAVÍ + POVAHA!) nebo se jejich majitelé nechtěli řídit řády, pak prostě jejich potomci PP mít nikdy nemohou!!!
Vzácnou vyjímkou je tzv. registr, kam lze zapsat psy bez průkazu původu, pokud splní předem dané velmi přísné podmínky a dostanou souhlas klubu. Jedinci s takovým průkazem nemají vyplněné generace předků a tak ani oni, ani následující dvě generace potomků nesmí obdržet nejvyšší výstavní tituly. Kromě toho získat registr je extrémně vzácné - např. u belgických ovčáků za celou dobu jejich chovu (první import v r. 1978, první odchov v r. 1984) nebyl přidělen žádný registr.
Mýtus č. 5 – producenti štěňat bez PP jsou vlastně milovníci zvířat
Kdyby tomu tak bylo, proč by se nechtěli podílet na zkvalitnění a ozdravění plemen? Chovatelé štěňat s PP po celém světě se snaží co nejlépe naplnit ideály standardu (a to nejen co do vzhledu zvířat, ale i povahy!) a nejnovější poznatky o genetice, dědičných nemocech, atd... Proto si sami na sebe (prostřednictvím svých klubů) vymýšlejí různá omezení – například kontrolu dysplasie kyčelního kloubu, plnochruposti, správného skusu, fertility, atd. atd... Možná si někdo řekne, že jemu je úplně jedno, jestli jeho pejsek má nemocné kyčle nebo jestli mu chybí varle, pokud se ale rozhodne na takovém pejsku chovat a produkovat další pokolení, pak přímo přispívá k zániku plemene, produkci nemocných štěňat, což může být v krajním případě považováno i za týrání chovem!
Chovatel štěňat s PP musí absolvovat dlouhou cestu – nejprve zakoupit štěně s PP, snažit se ho co nejlépe vychovat a udržet v ideální kondici tak, aby mohlo být následně uchovněno (protože například agresivní, silně bojácný, nepřizpůsobivý či podvyživený pes podmínkami chovnosti neprojde). Absolvuje s ním podle požadavků různá vyšetření na geneticky podmíněné choroby, nejznámější je asi vyšetření na dysplasii kyčelního kloubu, dysplasii loketního kloubu či na dědičná oční onemocnění. Často dělá vyšetření nad rámec požadavků klubu, protože mu leží na srdci zdraví plemene. V případě, že se něco nepovede (a nikdo z nás není Bůh, takže i štěně s PP může mít nějaký defekt – pravděpodobnost je však mnohonásobně nižší, než u štěněte bez PP), pak pejska nebo fenku v chovu nikdy nepoužije a nejlépe nechá vykastrovat. Vzdělává se prostřednictvím klubů a akcí nejen v problematice daného plemene, ale i psů všeobecně. Vzhledem ke snaze o eliminaci případných problémů v chovu, vyhledá pro svou fenku (například i s pomocí erudovaného odborníka) takového psa, jejichž spojení je pak předpokladem nejmenšího možného rizika. Často cestuje stovky, ba tisíce kilometrů za tímto psem a platí horentní částky za krytí. Štěňátka pak odchovává tak, aby s úspěchem prošel kontrolou vrhu (tedy dobré hygienické podmínky, dobrý zdravotní i výživný stav štěňat i fenky, odčervení, očkování, socializace a výchova štěňat) a mohl být na ně pyšný. Fenku se snaží co nejvíce šetřit a po štěňátkách nejrychleji dostat zpět do optimální kondice, aby se s ní mohl účastnit dalších kynologických akcí. Po všech těch peripetiích a finančních vydáních je jistě rád za každý kontakt s majitelem toho jeho štěňátka.
Naopak množitele štěňat bez PP nic nezavazuje jednat se psy podle etických pravidel a obecných znalostí o chovu – může nakrýt klidně agresivního psa, vyloučeného z chovu pro jeho povahu. Může nakrýt epileptického psa, či jinak nemocného psa a ani se nad tím nikdo nepozastaví (možná leda tak nešťastný majitel budoucího štěněte, který bude platit horentní sumy za veterináře, případně bude muset svého přítele nechat utratit). Když mu „lupne v bedně“, tak klidně nakryje osmiměsíční fenu na první hárání nebo z ní až do konce života bude ždímat štěňata při každé příležitosti . Má to snad zakázané? Nemá! A kdo mu dokáže, jak stará fena je a kolikrát ročně ji využívá? Prodá Vám klidně pětitýdenní štěně neschopné samostatného života bez matky. A výběr krycího psa? Je-li nejblíže a nejlevnější, pak je zvoleno, bez ohledu na důsledky pro štěňata, bez ohledu na příbuznost (která se také dá horko těžko dokázat). Množitele štěňat bez PP nikdo nezavazuje štěňata očkovat, odčervovat, socializovat, dávat k nim výbavu či písemnou smlouvu o koupi... Prostě neplatí pro něj žádná pravidla. I přesto se najde pár výjimek, které štěňátka bez PP odchovávají svědomitě, ale bohužel, jedná se jen o vzácné výjimky. Naprosté většině množitelů jde jen o jedno – rychle „napráskat“ a zpeněžit štěňata a více se o jejich osud nezabývat.
Jak jinak by mohli také přistoupit na prodej například na trzích nebo do výkupu? (Kde všichni kdo se o problematiku výkupů zajímají, dobře vědí, že značná část štěňat nepřežije ani brutální transport a pobyt v západních supermarketech). Jak jinak si vysvětlit desítky inzerátů znějících „prodám chovnou skupinu 7 fen a psa plemene xy“ (shodou okolností zrovna plemene, které bylo před pár měsíci či lety v oblibě a už není). To už jejich psí kamarádi přestali být přítelem na život a na smrt? Těžko věřit, že by se dotyčný majitel neshodl se všemi psy, co má. Spíš bude pravda asi taková, že to byli vždycky jen stroje na štěňata a nikdy praví psí přátelé.
Smutným důsledkem toho všeho je, že si lidé myslí o chovatelích štěňat s PP, že to jsou právě oni, kdo na psech vydělávají a dělají „byznys“ (jak zhusta slýchám). Nevědí, že celá ta trnitá cesta k uchovnění a produkci štěňátek s PP je nesmírně drahá (ano, za výstavy, zkoušky i další aktivity se platí – a ne málo a vyhrajete tak diplom za 5,- Kč, v lepším případě pohár, na který doma sedá prach) a vyžaduje oddání se věci. Chovatelé štěňátek s PP jsou prostě „blázni“, propadlí své kynologické vášni se vším všudy. A jako poděkování pak přichází stát s takovými změnami v daňové soustavě, které chov psů kvalifikují jako něco jiného, či výdělečnějšího, než je třeba chov koček, králíků nebo želv a vymýšlejí si na chovatele spoustu vyložených buzerací. A protože chovatel štěňátek s PP je snadno kontrolovatelný (kolik štěňat odchoval, kolik fen jeho pes kryl, atd), tak sklapne paty, poslouchá a krmí stát dalšími penězi ze své soukromé kapsy (např. minimální daně), zatímco nijak nekontrolovatelný množitel štěňat bez PP se směje a vesele provádí dál daňové úniky...
Mýtus č. 6 – na koupi štěněte bez PP ušetřím
Jediný, kdo na celé transakci vydělá, je právě producent – množitel štěňat bez PP. Rozhodně neušetří kupec. U většiny plemen, se štěňátka bez PP prodávají za řádově polovinu až 2/3 ceny „papírového“ štěněte. Tedy pojďme počítat!
Koupě štěněte bez PP – ušetřili jste právě (u belgického ovčáka) zhruba 2-3 tisíce korun. Ani to všaknení konečná částka, protože drtivá většina množitelů štěňat bez PP Vám se štěnětem nic nepředá, zatímco seriózní chovatelé štěňat s PP Vás vybaví nejen (nezaplatitelnými) radami a trvalým kontaktem, ale většinou i základní výbavičkou pro štěně v hodnotě několika set korun. Navíc štěňátko s PP je již označeno nejméně tetováním (někdy i čipováním), odpadají Vám tedy náklady na pořízení jeho identifikace (která je určitě vhodná, pokud dojde na ztrátu psa a je zakotvena i v zákonech EU platných i pro nás). Tedy i tato okamžitá úspora může být daleko nižší.
Pejsek s Vámi bude žít řádově 10-12 let, tedy Vaše roční úspora činí 166-300 Kč. A teď – stojí Vám roční úspora tak zanedbatelného obnosu za všechna výše vyjmenovaná rizika? Jako že z pejska vyroste úplně jiné plemeno (kříženec) s úplně jinými vlastnostmi? Za vysokou pravděpodobnost jeho budoucího geneticky podmíněného onemocnění (a z toho plynoucí astronomické účty za veterináře nebo nutnost se s pejskem rozloučit v mladém věku). Za relativně vysokou možnost naprosto vadné (nebezpečné) povahy? Za neexistenci jakékoliv garance na jeho zdraví, původ či kvality? Za nemožnost dovolání se Vašich práv přes kynologické organizace? Za nemožnost účastnit se s pejskem mnoha aktivit, které jsou vyhrazeny jen pro jedince s PP? Věřím, že ne. Na závěr bych chtěla podotknout, že i mezi chovateli psů s PP se vyskytnou neseriózní lidé a mezi štěňátky s PP vadní jedinci, jejich výskyt je však dramaticky nižší, než mezi množiteli štěňat bez PP.
Publikováno 12.08.2004, poslední změna 04.05.2006. 2004, uveřejněno se souhlasem autorky.