Zde se nacházíte: Chovatelství psů > Péče o srst
Srst keeshonda
Bonnie M. Simrell
Tato esej je uceleným pohledem na vývoj správné barvy srsti, její struktury a znaků u štěňat i u dospělých keeshondů; na význam srsti u typického keeshonda; na vliv úpravy a vnějšího prostředí na ni. Poprvé byla tato esej publikována v roce 1974 (Kee Topics), znovu v roce 1978 (The Keeshond Quarterly) a v roce 1993 byla aktualizována a rozšířena s ohledem na vývoj plemene a změny standardu z roku 1990.
Barva a znaky
Standard popisuje ideální vyzrálou srst dospělého keeshonda jako směs šedé a černé barvy. Hustá jemná podsada je velmi světle šedá nebo krémová (nikoliv žlutohnědá) a odstávající krycí srst je z hrubých a rovných chlupů s černými konečky. Vadou je hedvábná, zvlněná či kadeřavá srst; stejně jako srst splývající na zádech dolů. (Viz. úryvky ze standardu uvedené níže.)
Šedočerné stínování závisí na délce černých konečků a může se tedy pohybovat od světlého do tmavého. Hříva, kalhotky a znaky na ramenou jsou specifikovány v rámci relativní intenzity barvy. Hříva a kalhotky jsou světlejší než zbytek těla a znaky na ramenou jsou světlešedé a dobře ohraničené. U většiny keeshondů bývají kalhoty velmi světlé, dokonce mnohem světlejší než hříva. Jediné oblasti, pro něž je intenzita barvy přesně specifikována, jsou čenich a uši (tmavé), nohy a tlapky (téměř krémové), konec ocasu (černý), a "kytička" ocasu (velmi světle šedá, nikoliv krémová). Bystrý výraz keeshonda je tvořen požadovanými "brýlemi" a světlým stínováním na hlavě a horní části čenichu. Přijatelné varianty barev a znaků keeshondů jsou tyto: tmavá srst těla s ostře kontrastujícími znaky; relativně světlá srst těla s ještě světlejšími znaky; tmavší šedé znaky (s výjimkou požadovaného velmi světle šedého ocasu), které nepříliš ostře kontrastují se srstí těla. Všechny tyto možnosti jsou správné.
Příliš často bývají na výstavách penalizováni keeshondi světlé barvy; na rozdíl od keeshondů tmavých tak, že mají i tmavé či dokonce nerozeznatelné znaky a tmavé či skvrnité nohy a tlapky. Ve skutečnosti jsou přitom právě světlejší keeshondi nesmírně potřební ke zmírnění barevných excesů u plemene (zejména černé barvy). Samozřejmě jen pokud mají vyjádřeny požadované znaky a pokud jejich barva neobsahuje žlutohnědou. A kde končí krémová a začíná žlutohnědá? Krémovou lze definovat jako barvu smetany na mléce (ta je sama o sobě výjimečná), případně jako "špinavě bílou" (častější). Naopak žlutohnědá (tříslová), oranžová, červenohnědá a ostatní atypické barvy jsou nepřijatelné. Tyto barvy bývají u starých psů často omlouvány jejich věkem. Nicméně většina keeshondů si díky svému genetickému založení zachová správnou barvu po celý život. Je to i díky schopnosti k nápravě těchto nedostatků pomocí výběrového chovu.
4 měsíční fenka. Štěněcí tmavá srst již téměř zmizela a převládá nová podsada. Toto štěně je téměř úplně stříbrné, pouze s tmavou maskou, černým koncem ocasu a tmavými chlupy nové krycí srsti. Nohy a tlapky jsou čistě zbarvené; již nyní je patrné stínování obličeje a znaky na hlavě.
11 měsíční tatáž fenka. Je znát, že v dospělosti bude mít správnou intenzitu barvy. Jakmile dospěje, bude mít tato mladá fenka zcela tmavou hlavu i srst na těle a o něco světlejší hřívu, přičemž si udrží výrazné, jasné znaky na ramenou i srst na ocase.
Struktura srsti
Při posuzování srsti je důležité uvědomit si, jak vypadá ideální silueta keeshonda, která je základní charakteristikou správného typu. Ten má vyrovnané, krátce vázané a čtvercové tělo (délka zádi = výška). Správná a přirozená srst zvětšuje kontury a proporce těla. Někteří keesové mají příliš dlouhou či vlnitou srst, která znehodnocuje elegantní siluetu jasně definovanou standardem. Příliš bohatá srst může také skrýt různé problémy. Keeshondi s takovou srstí mívají často nadváhu a nebývají v dobré kondici.
Keeshondi - feny
U fen keeshonda se srst vyvíjí zcela jinak než u psů. Feny sice často mívají nádhernou, luxusní štěněcí srst, ale ta se většinou přemění na relativně střízlivé osrstění dospělé fenky. Jediným okázalejším na jejím osrstění je pak charakteristický chochol na ocase a třpytivé praporce hrudních končetin, přičemž srst hřívy a těla bývá méně vyvinutá. Běžná fena shazuje srst s každou výraznější změnou teploty, tj. dvakrát za rok. Mnoho fen si zachová srst na ocase a praporce i během výměny srsti.
Někteří chovatelé a rozhodčí bohatou srst na fenách obdivují. Nicméně v přírodě se jen minimum samiček může rovnat jejich samčím protějškům pokud jde o charakteristické ozdoby. Proč by pak měly zrovna keeshondky? Příliš osrstěná fena keeshonda je naopak odchylkou, v podstatě psím ekvivalentem vousaté ženy. Nemusíme se ani uchylovat k takovému přirovnání, stačí si všimnout, že nesmírně bohaté osrstění se obvykle objeví u kastrovaných fen či fen s hormonální poruchou. Na fenách keeshonda by měla být ceněna spíše správná barva, znaky, struktura a hustota srsti, tedy takové žádoucí vlastnosti, které mohou předat svým potomkům. Proto by rozhodčí měli dbát spíše na tyto vlastnosti než na osrstění.
4 letý chovný pes a jeho 11 měsíční potomci. Tato fotografie demonstruje hlavní body zmíněné v této eseji: tmavší srst a kontrastní znaky dospělého psa; rozdíl mezi dvěma sourozenci z jednoho vrhu; a správná srst charakteristická pro všechny tři.
Štěněcí srst
Štěňata keeshonda jsou po narození černá. U řady z nich jsou již znatelné znaky na ramenou a světlejší podsada. Brýle jsou přítomny u některých štěňat už při narození, u jiných se objeví až během několika týdnů. Černé znaky na nohou a na tlapkách by měly zmizet do tří měsíců; pokud se tak nestane, zůstanou psovi napořád. Vyskytují se zejména u psů s atypickými (dlouhými a úzkými) tlapkami, krátkou a hladkou srstí na nohách a s tmavou srstí těla.
Rozhodčí by měli být připraveni na široké rozpětí intenzity barvy ve třídě puppy (3-6 měsíců); nejen mezi různě starými štěňaty, ale i mezi sourozenci z jednoho vrhu. U štěňat tohoto věku je již přítomno charakteristické stínování obličeje a čenichu, přičemž je opět možná jeho různá intenzita. Až do pěti nebo šesti měsíců převládá podsada v stříbrné, světlešedé nebo krémové barvě (žlutohnědé odstíny nejsou povoleny). Tmavé oblasti na hrudi, břichu a horní části hrudních končetin v tomto věku obvykle naznačují extrémně tmavou barvu srsti v dospělosti. Krémová štěňata obvykle vyrostou ve světle zbarvené dospělé keeshondy; u některých se v jejich dospělé podsadě objeví žlutohnědá příměs. Naopak čistě stříbrné štěně se na žlutohnědé změní jen velmi zřídka. Po jistou dobu přetrvává u některých jedinců štěněcí smetanová barva, zvláště za ušima. Obvykle až do té doby, než štěně shodí svoji první srst a začne růst srst dospělá, což je asi ve 12 měsících, někdy až 18 nebo dokonce ve 24 měsících věku. Po šestém měsíci se začne překotně vyvíjet krycí srst, která by měla mít odstíny jasné šedi.
Keeshondi vždy s věkem tmavnou (nejsou-li vykastrováni), někteří rychleji, někteří pomaleji. Chovatelská zkušenost ukázala, že štěně s vyspělejší a vyvinutější srstí než ostatní štěňata ze stejné věkové skupiny, mívá v dospělosti nadbytek černé barvy. Nicméně ani tento faktor a ani všechny další přijatelné variace v barvě štěněcí srsti, její inzenzitě a vyjádření znaků, nemohou být při posuzování štěňat brány příliš vážně. Až na jedinou důležitou výjimku a tou je žlutohnědá barva a černé znaky na nohou a tlapkách, které by měly být penalizovány.
4 letá dospělá fena. Tato fena keeshonda má (a na své potomstvo předává) ideální strukturu srsti, krásnou barvu i hustotu, krásný ocas i kalhotky a správné znaky. Ve skutečnosti je celkově lehčí než jak se jeví na fotografii.
Vliv kondice a prostředí
Pro psy i feny je základem pro zdraví jednotlivce jeho dobrá kondice. Ta je samozřejmě i důležitým faktorem ve výstavním kruhu. Hustota srsti kolísá v závislosti na klimatu; keeshond žijící v teplém prostředí si obvykle nevytvoří tak hustou srst, kterou by pravděpodobně měl v chladnějších podmínkách.
V posledních letech se u keeshondů vyskytlo významné zhoršení stavu imunitního systému a také hormonální nerovnováhy. Tyto problémy se projevují suchou, krátkou a křehkou krycí srstí a suchou a řídkou podsadou. Ve štěněcí srsti se často neprojeví, až později v dospívání. Bez ohledu na to, jaké jiné pozitivní vlastnosti takto postižení psi mají, neměli by být použiti v chovu ani v případě, že jsou úspěšní na výstavách.
S keeshondí barvou může pořádně zatočit i osvětlení na výstavách a stejně tak i barevné fotografie. Některé druhy umělého osvětlení, zvláště ty inklinující ke žluté barvě, způsobí, že i nejčistší stříbrná srst vypadá nažloutle a často i nazelenale. Na druhé straně pod umělým osvětlením se ztratí načervenalé zbarvení, které se naopak objeví ve slunečním světle. Tento problém může být způsoben pobytem na přímém slunci (případně působením odrazu světla ze sněhu). Nicméně, jak již bylo řečeno u žlutohnědé barvy, většina keeshondů si svoji správnou barvu udrží i přes tyto vnější vlivy a vysoký věk. Stejně jako žlutohnědé barva je tato tendence k rezavé barvě pravděpodobně dědičná. Existuje ovšem výjimka a tou je přítomnost určitých prvků ve vodě, které mohou způsobit zreznutí čenichu a hřívy. Ovšem tímto se nedá omluvit zčervenání srsti celého těla.
Katastrofální vliv na kvalitu srsti a její barvy mohou mít i podmínky v chovné stanici. Moč, nevhovný druh půdy nebo betonová podlážka mohou způsobit, že jinak pěkně čistá srst má najednou špinavou barvu. Že je v takových případech na vině prostředí, snadno ukáže čistá a jasná barva kůže. Ovšem vystavovatelé by chtěli od rozhodčích mnoho v očekávání, že budou schopni rozlišit dědičný nedostatek od oběti nevhodného prostředí.
20 měsíční pes. Mladá dozrálá srst již ztvrdla a dobře odstává od těla; její hustota je také větší. Největší změny v jejím dozrávání se vyskytnou mezi 24 a 30 měsícem věku.
30 měsíční tentýž pes. Intenzita barvy a znaků je již stálá a zůstane taková po zbytek života psa. Obličejové znaky a elegantní silueta jsou přirozené, bez střihové úpravy.
Péče o srst
Udržovat keeshonda ve výstavní kondici zabere pozoruhodně málo úsilí (pomineme-li samozřejmou kvalitní stravu a praktiky v chovné stanici, atd.): kartáčování nejméně jednou týdně, koupání nohou, tlapek, případně i ocasu před výstavou, zastřihnutí srsti na tlapkách pro úhledný zjev. Pro větší lesk se před vstupem do výstavního kruhu doporučuje projet srst zlehka vlhkým ručníkem anebo semišovým hadříkem.
Nevhodná péče o srst může zničit strukturu krycí srsti i podsady a ovlivnit její hustotu. Například vykoupání celého psa dva nebo tři dny před výstavou způsobí, že hrubá krycví srst změkne a slehne a trvá pak delší dobu, než opět zhrubne a začne odstávat od těla. Koupání rovněž způsobuje, že pes přijde předčasně o podsadu, což se stává i při příliš horlivém kartáčování. Nevhodné používání hřebene a nekvalitních kartáčů láme chlupy krycí srsti. Keeshond potřebuje koupat jen poté, co kompletně vylínal, byl skrz na skrz prokartáčován a všechna uvolněná odumřelá srst byla odstraněna. Někteří psi mění kompletně srst jednou ročně, jiní jednou za dva až tři roky a další ztrácejí a nabývají srst souběžně a pokud jsou řádně udržováni, v podstatě se nikdy nedostanou z kondice.
Existuje několik technik, které mohou mít sice efekt na výstavě, ovšem jsou vážnými překážkami ve vývoji plemene. Jedná se hlavně o zastřihování přesahující srsti k dosažení ideální siluety keeshonda. Vystřihávání ze spodní strany ocasu ovšem nemůže být náhradou za zlepšující se tvar těla a nasazení ocasu dosažené dobře vedeným výběrovým chovem. Výstřihávání světlých oblastí kolem očí je hrubý zásah do pikantní krásy přirozených obličejových znaků. Normální přirozené ucho keeshonda je podél okraje mírně stínováno (zesvětleno); zastřihávání toto zesvětlení přehání a je snadno odhalitelné. A konečně, standard specifikuje hladké krátké osrstění na přední straně a bocích nohou. Někteří keesové mají ovšem na nohou hustou podsadu, která působí načechraně a měkce. Proto, často zbytečně, řada vystavovatelů psy pudruje, sprejuje a srst z nohou vyčesává.
15 let. Zde je veterán, který demonstruje důležitá fakta o keeshondí srsti. Následkem kastrace v 13 letech mu narostla nesmírně bohatá, poněkud měkčí srst. Efekty nadměrného osrstění na jeho překrásné siluetě jsou zřejmé: tělo se zdá delší, nohy kratší. Tento pes má jasnou čistou barvu i znaky bez jakékoliv změny po celý svůj život.
Shrnutí
- Srst dospělého keeshonda má jasnou barvu (šedou, černou a krémovou), podsada je hustá a jemná, vnější srst je hrubá a odstávající. Neměl by být kladen důraz na délku srsti na úkor dalších vlastností. Příliš bohatá srst by měla být penalizována.
- U vyzrálé srsti je přípustné široké rozpětí intenzity barvy. Důležitá je jasná čistá barva s dobře vyjádřenými znaky. Dospělý keeshond s těmito charakteristickými rysy a relativně světlou srstí těla je nejenže přípustný, ale i velmi cenný pro plemeno jako takové.
- Posuzování srsti u fen by mělo klást důraz na hustotu, barvu, strukturu, znaky a bohaté osrstění ocasu.
- U štěňat jsou jediným charakteristickým rysem, který lze reálně odhadnout, hustota srsti, čistě zbarvené nohy a tlapky, převaha krémové nebo světlešedé barvy a přítomnost požadovaných stínů na čenichu a hlavě včetně brýlí.
- Překotný vývoj krycí štěněcí srsti nastane v rozmezí 5 až 12 měsíců, případně později. Taková srst je dočasně měkčí než srst dospělého psa. Keeshondi během života tmavnou.
- Žlutohnědá barvy, ať už zděděná či získaná působením prostředí, by měla být penalizována; totéž platí pro tendenci k zčervenání srsti. Tyto vady je velmi problematické dostat z chovu!
- Keeshond je přírodní plemeno. Pokusy o skrytí špatné struktury srsti, barvy či znaků zastřiháváním, barvením a jinými způsoby jsou na úkor dlouhodobého zlepšování plemene.
Ze standardu keeshonda
- Výraz je velkou měrou závislý na zřetelných charakteristických rysech zvaných "brýle" (kombinace znaků a stínování v oční oblasti, která je tvořena jemnou tmavou linkou svažující se z vnějšího rohu každého oka k nižšímu rohu každého ucha, a výrazným obočím). Stínování a znaky na tváři a hlavě udělují keeshondovi půvabný vzhled a pohotový inteligentní výraz. Velmi vážnou chybou je nepřítomnost tmavých linek tvořících "brýle".
- Tělo by mělo být pokryto dlouhou, rovnou, hrubou srstí odstávající od husté jemné podsady. Hlava včetně čenichu, lebky a uší by měla být pokryta hladkou, měkkou, krátkou srstí, která je na uších sametová. Krk je pokryt hřívou, bohatou zejména u psů-samců, která pokrývá od dolní čelisti celou přední část ramen a hrudi. Srst na nohou by měla být hladká a krátká s výjimkou praporců na hrudních končetinách a "kalhot" na pánevních končetinách. Srst na ocase by měla tvořit bohatý chochol. Srst na hřbetě se nesmí rozdělovat pěšinkou. Dalšími chybami je jemná, zvlněná nebo kadeřavá srst.
- Keeshond je výrazně zbarvený směsí šedé, černé a krémové. Intenzita zbarvení se může měnit od světlé do tmavé. Chlupy krycí srsti mají černé konečky, jejich délka vytváří charakteristické stínování. Podsada je velmi světle šedá nebo krémová (nikdy ne žlutohnědá). Velmi vážnými chybami jsou černá, bílá nebo jiná jednolitá barva.
- Čenich by měl být tmavý. "Brýle" a maska jsou charakteristickým znakem plemene a musí být vždy přítomny. Uši by měly být velmi tmavé, téměř černé.
- Barva hřívy, rameních znaků a "kalhot" je světlejší než barva těla. Ramenní linka světle šedé barvy musí být dobře ohraničena.
- Chochol z ocasu je velmi světlé barvy, konec ocasu by měl být černý.
- Nohy a tlapky jsou krémové. Chybami jsou bílé tlapky a černé znaky v dolní polovině hrudních končetin.
Publikováno 15.11.2004. 1993, JabberwocKEES (překlad Magdalena Čižmářová, 2004)