Zde se nacházíte: Výstavy > Rozhodčí
Rozhodčí má vždycky pravdu
Markéta Šebestová
Vystavovatelé předvedli v kruhu své psy a čekají na verdikt rozhodčího. Vítězem se stane jen jeden z nastoupených psů. Pro majitele nastává důležitý okamžik - vyslechnou verdikt rozhodčího. Vítěz se zaraduje, ostatní se musí smířit s tím, že jejich pes není v očích rozhodčího naplněním ideálu krásy. Ať se rozhodčí snaží sebevíc, projdete-li se kolem kruhu, uslyšíte na jeho posuzování téměř tolik názorů, kolik je přítomno vystavovatelů nebo spřízněných skupin, mezi nimiž často vládne značná rivalita.
Rozporuplné pocity vyvolal v některých z přihlížejících sám pan rozhodčí. Získala jsem z něho dojem, že umí napsat krásné posudky plné superlativů, ale občas se mu nedaří vyhnout se vlivu vystavovatele a hodnotit skutečně jen kvality psa. Nebyl by snad špatným rozhodčím, kdybych si měla vytvořit názor z pořadí psů od třetího místa dále. Psy posoudil v pohybu i v postoji. Když se nějakému pejskovi nechtělo zaujímat výstavní pozici na stole, byl tolerantní a posoudil ho na zemi. Hodnotil jak kvality psů, tak i předvedení. Alespoň se o to snažil. Výsledek a jeho zdůvodněni bylo však nezřídka poněkud zarážející. Nejednou na první místo stavěl jedince, kteří zajisté oplývají nespornými kvalitami, ale právě vyzdvihované předvedení jež uváděl jako hlavní pozitivum nebylo zrovna příkladné. Myslím tím předvedení a chování psů‚ ne vystavovatelů. Ti se snažili, seč mohli. Někdy je možné drobnou chybičku odpustit, když je jinak zvíře výrazně lepší než ostatní. V případě, že je ale konkurence silná, je to ošemetné. Horší je už fakt, že si vystavovatelé musí odnést v paměti podivné poznámky a výroky, které by si rozhodčí neměl nikdy dovolit. Ani v náznaku. Každý rozhodčí by měl umět nejen posoudit psy, ale i jednat s lidmi. Kdo nemá dostatek trpělivosti, dobré vychování a pevné nervy, neměl by takovou funkci zastávat. Lidé jsou různí, majitelé psů často naštvaní, na hlavy rozhodčí se sypou nadávky. Nezávidím rozhodčím, mají těžký život. Ale i určitou pozici a privilegia, jichž by neměli zneužívat. Proč pan rozhodčí po skončení posuzovaní nebyl ochotný k normálnímu dialogu, rozumné diskusi a při slušném a zdvořilém oslovení jednal podrážděně? Asi byl unavený, lze to pochopit...
Po skončení posuzování byl rozhodčí verbálně napaden předsedou. Ten dal naprosto zupáckým a arogantním způsobem najevo svou nelibost nad způsobem posuzování. Přidal i výhružky stížností na ČMKU a zamezení dalšího posuzování. Troufám si tvrdit, že posuzování bylo naprosto korektní a vyznačovalo se velmi příjemným chováním k vystavovatelům, i jejich psům. Posuzování bylo vedeno s jistotou a znalosti plemene. Hodnocení zadaných známek nepřísluší nikomu z nás a zpochybňování výroku rozhodčího z pozice předsedy klubu hovoří o jasném nezvládnutí funkce.
Dva dopisy, jejichž části nacházíte na této straně, se netýkají dvou výstav. Reagují na posuzování, které se odehrálo na stejné výstavě, ve stejný den, dokonce v jednom kruhu. Rozhodnutí rozhodčího však v daném případě vyvolalo vášně, které překročily i časový rámec výstavy. Autoři událost popisují z opačných stran sporu. Mezi nimi však zůstává zmatený vystavovatel, mnohdy začátečník, který se tak poprvé setkal s výstavním folklórem.
Nejen pes přichází na výstavu fyzicky i psychicky připravený. Také majitel by měl do kruhu vstupovat s odhodláním, že rozhodnutí rozhodčího přijme v klidu a s poděkováním, ať je výsledek jakýkoli. „Každý pes dostane posudek a v něm si může vystavovatel v klidu přečíst, co mu rozhodčí vytknul. Ale musí říct beru a odejít z kruhu,“ říká mezinárodní rozhodčí pro všechna plemena psů Dagmar Poláková. „Ale znám i scény, kdy se trhají posudky a házejí se rozhodčímu do obličeje.“
Pro mnohé vystavovatele je představa zpáteční cesty bez kokardy a poháru nemyslitelná. Z několika desítek psů, kteří se u početnějších plemen na výstavě sejdou, však může vytoužený titul BOB neboli Nejlepší z plemene, získat jen jeden z nich. „K výstavám patří výborné, poháry, ale i ty ostatní známky,“ upozorňuje Dagmar Poláková. „Starší chovatel vám řekne: byl jsem vděčný, když mi dali ve třídě mladých velmi dobrou. Takový pes nemá žádnou hrubou vadu. Například u velmi dobré je ve standardu napsáno, že pes má nepatrnou vadu, odchylku od ideálu, kterým je standard. Dnes ale lidé chtějí jen šampiony a nejlepší výsledky. Jsou ochotni tolerovat, když dítě přijde s pětkou ze školy, ale pokud z výstavy nepřivezou pohár, je z toho rodinná tragédie.“ Začínajícím vystavovatelům radí: „Pořiďte si pejska a jděte do toho tím, že máte kamaráda. Ale nezatracujte ho, když nestojí na stupni vítězů a nedostane pohár. Sama jsem měla odchovy po „velmi dobré“ feně a ta mi dala nejlepší psy.“
Přesto může mít majitel pocit, že jeho pes byl přinejmenším stejné kvalitní jako pes, který vyhrál a vinu dává osobním sympatiím. Ve výstavním katalogu se na úvod dočtete: Rozhodčí postupují při posuzování o zadávání titulů podle platných standardů, řádu FCI, ČMKU a podle vydaných propozic, jakož i podle pokynů vydaných ředitelstvím výstavy. Jak velkou roli hraje při rozhodování osobní vkus rozhodčího? Dagmar Poláková připouští, že velikou. „Pokud bude stát na špici černobílý kokr, zlatý a černý, a já budu mít z nějakého důvodu vztah k jedné barvě a budu vědět, že psi jsou rovnocenní, vždy to sehraje roli. Ostřílenější chovatelé už znají, jakým způsobem který rozhodčí posuzuje. Někdo upřednostňuje - držíce se standardu - psy robustnější, jiný drobnější, někdo jednobarevné, jiný barevné.“
Pokud má majitel pocit, že posudek neodpovídá skutečným kvalitám jeho psa, nemusí si ho nechat zapsat do průkazu původu psa. Dagmar Poláková doporučuje: „Máte-li pocit, že jste byl poškozen, přihlašte se na výstavu, kde bude jiný rozhodčí. S rozhodčími pracuji a vím, že není rozhodčí jako rozhodčí. Sama vím, když dnes půjdu na výstavu, ke komu půjdu a ke komu ne. Ne proto, že se někoho bojím, ale znám jeho přístup nebo vím, že konkrétní typ psa mu nesedí.“ To je však jediný způsob, jak mohou majitelé nespokojení s posudkem reagovat. „Podle veškerých předpisů proti rozhodnutí rozhodčího není protestu. Musím to skousnout i když bych se zbláznila. Stalo se mi za těch třicet let mockrát, že jsem zatínala zuby. Ale nemůžete jít do kanceláře a říct: pan XY posuzoval a poškodil mě, protože mi dal VD. Lidé si neuvědomují, že roli hrají i věci, kterých si v té chvíli nevšimnou. Když si to doma v klidu projdou nebo prohlédnou na videu, zjistí, že pes třeba nechodil, bál se...“
Pokud vystavovatel neunese horší posudek než očekával, a pustí se - byť jen slovně - do rozhodčího, riskuje, že jeho pes již žádný další posudek na české výstavě nezíská. A takových případů je prý spousta. „Dnes i na poradách rozhodčích, které děláme pravidelně před každou výstavou, upozorňujeme, že agresivní jsou nejen psi, ale i vystavovatelé,“ konstatuje Dagmar Poláková. „Vystavovatel riskuje, že rozhodčí zastaví posuzování. Dostane trest a příště nepůjde na žádnou výstavu. Výstavní řád říká, že může být lidem zakázán vstup na další výstavy. Zatím jsme to neřešili, ale ta možnost tu je. První rozhodnutí, první známka o ničem nerozhoduje. Majitelé musejí obejít pár výstav, prověřit si pár rozhodčích,“ zdůrazňuje.
Publikováno 02.09.2004. Zdroj: Planeta zvířat, číslo 8/2001, stránka 6-7