Zde se nacházíte: Chovatelství psů > Etologie
Domluva psů s kočkami
Stanley Coren
Moje babička Lena mi vyprávěla pohádku o tom, proč psi nenávidí kočky. Je pravděpodobně litevského nebo lotyšského původu, jako ostatně mnoho jejích pohádek. Pohádka začíná krátce potom, co byli Adam a Eva vyhnáni z ráje. Byla to kouzelná doba, kdy zvířata ještě uměla mluvit. Měla dar řeči od Boha, takže každé z nich zašeptalo své jméno Adamovi a tato jména se stala částí lidského jazyka. Časem však zvířata mluvit zapomněla. Adamovi se vedlo špatně, protože svět mimo rajskou zahradu byl nehostinný a nebezpečný. Celé dny trávil bud lovem, nebo sedlačením. Ale ani v noci si neodpočinul. Z lesa přicházela různá zvířata, připravovala ho o jeho pracně dobytou potravu nebo dobytek, dokonce i ohrožovala jej a jeho rodinu. Nemohl spát, a tak se jeho zdraví a nálada stále zhoršovaly.
Pes žil v lese jako divoké zvíře, lovil a sháněl si potravu. Když viděl, jak se vede Adamovi, usoudil, že je to příležitost pro ně oba. Přišel k člověku a nabídl mu dohodu: "Já budu hlídat tvůj dům v noci, abys mohl spát. Pomohu ti lovit a pást tvoje stáda, aby prospívala. Na oplátku ty mě necháš odpočívat ve svém domě u ohně, budeš mi dávat potravu a postaráš se o mne, až budu tak starý, že nebudu moci celý den pracovat." Adam se podíval na psa, který vrtěl ocasem. Věděl, že když pes mává ocasem, říká pravdu a je věrný, proto přijal jeho nabídku a stali se společníky. Byla to změna k lepšímu. Adam mohl v noci spát a pes spustil poplach, když přišla zvířata příliš blízko, takže je společně odehnali. Adamovi trval lov kratší dobu, protože pes stopoval a pronásledoval zvěř; zbytek času použili ke střežení stáda, které se již nezmenšovalo, takže pes měl více práce. Za to Adam psa krmil a staral se o něj a dopřával mu místo u ohně.
V té době si kočka pohodlně žila v lese. Ale byla nespokojená, protože kočka je v podstatě líné stvoření, které raději celý den spí, než by lovilo myši v hustém křoví nebo celé hodiny číhalo na ptáky. Kočka se podívala se na Adamův domov a řekla si, že by se jí hodil. Myši přitahovala potrava, kterou měl Adam uloženou, stačilo jenom být poblíž, nejlépe v Adamově pěkném teplém domě, aby je mohla pochytat. A navíc Eva sypala zrní na zem, aby přilákala zpěvné ptáky, jejichž zpěv ráda poslouchala. Byla by tu příležitost ulovit ptáky, kteří sem přilétali, bez dlouhého čekání ve studené mokré trávě. Tak přišla i kočka k Adamovi a nabídla mu dohodu: "Člověče," řekla kočka, "budu lovit myši, které ti žerou zásoby a zbytek zkazí. Na oplátku chci jenom teplé místo u tvého ohně, úkryt a tu a tam trochu smetany nebo mléka." Adam kočce nevěřil jednak proto, že na slunci přivírala oči na úzkou štěrbinku, až mu připomínaly hada, zlou bytost, která zavinila, že jeho rodina byla vyhnána z ráje. "A co Evini zpěváčci?" zeptal se. "Viděl jsem v lese, že chytáš ptáky, zabíjíš je a požíráš." Kočka člověku zalhala: "Já chci lovit jenom myši a ptáky nechám na pokoji." A protože to byla chytrá a prohnaná kočka, zamávala ocasem, jak to často vídala u psa. Nedovedla však napodobit psí mávání ocasem dokonale, takže švihla ocasem jako had. Věděla, že mávání ocasem je u psa známkou pravdomluvnosti, důkaz, že jeho úmysly jsou poctivé. Adama to zmátlo a přistoupil na dohodu.
Kočka ale lhala. Lovila sice myši, ale když se Adam a Eva nedívali, číhala poblíž místa, kde se krmili zpěvní ptáci, chytala je a zabíjela. Eva to nejdřív nezpozorovala, protože myslela, že si ptáčci hledají potravu v lesích. Jednoho teplého dne byla Eva doma, pes spal na dvoře a Adam stříhal ovce v ohradě. Kočka uviděla zpěváčka blízko hromádky zrní a zabila ho. Ale utekla a schovala svou oběť, když slyšela, že Eva přichází. Upustila ještě teplé tělíčko poblíž spícího psa, stočila se opodál a předstírala, že spí. Eva uviděla krvavé tělíčko a rozzuřila se. "Kočko, to jsi udělala ty?" Kočka řekla: "Já ne, to pes." A mrskala ocasem jako had, takže si Eva myslela, že kočka mluví pravdu. Popadla koště a začala psa bít a nadávat mu. Řekla, že nedostane večer jídlo a bude muset být za trest venku v chladnu. Adam slyšel hluk a přiběhl se podívat, co se děje. Když mu Eva řekla, co se stalo, obrátil se ke psovi a zeptal se, je-li to pravda. "Já jsem spal a vzbudil jsem se teprve, když mne Eva bila. Nezabil jsem ptáka, ale často jsem viděl kočku, jak se plíží kolem ptáků, když se krmili." Pes zamával ocasem. Bylo to pomalé a váhavé mávání, ale Adam byl přesvědčen, že pes mluví pravdu. Zeptal se také kočky, ale ta opakovala svou lež a také mrskala ocasem. "Oba vypadáte důvěryhodně, když se podívám na vaše ocasy, ale jeden z vás musí lhát." "Kočka lže i ocasem," řekl pes. "Podívej se, jak mává ocasem. My držíme ocasy zpříma jako cestu mezi pravdou a nebesy. Naše ocasy se vlní jako tráva nebo rákosí v božím větru. Kočičí ocas se kroutí a vlní jako had, takže dokazuje, že kočka Iže." Adam se podíval a pochopil. "Nerozuměl jsem tomu, co jsem viděl. Když pes mává ocasem, znamená to, že je poctivý a spolehlivý, ale když kočka mrská ocasem, znamená to, že chystá něco zlého a chce tě doběhnout. Pse, když uvidíš, že kočka vrtí ocasem, pamatuj, že připravuje nějaký klam. Máš mé svolení, abys ji potrestal." Kočka protestovala a zase Ihala: "Mluvím pravdu!" Jenže nyní ji pohyb ocasu prozradil. Když to pes viděl, okamžitě skočil na kočku a zahnal ji na strom. Od té doby psi vždycky honí kočky. Jakmile uvidí pohyb kočičího ocasu, vědí, že kočka zase chystá nějakou neplechu.
Jsem touto pohádkou fascinován, protože obsahuje důležité zrnko pravdy, ne o Adamovi a Evě, ale o psech a kočkách. Psi mluví po psím a kočky zase po kočičím, takže mnohé stejné pohyby a signály znamenají pravý opak. Když jsem se naučil více o jazyku živočichů, objasnilo mi to mnohé o nepřátelství a neshodách mezi kočkami a psy, mimo jiné i to, že jde o nedorozumění plynoucí z rozdílnosti jazyku. Přirozená povaha divokých kočkovitých a psovitých šelem je předpokladem pro rozdílné jazykové projevy těchto dvou typů zvířat. Psovití žijí společensky ve smečce, a jak jsme se už dověděli, dorozumívají se spolu díky přesně vymezenému postavení a povinnostem, předávají si informace, ladí svou činnost a vyhýbají se konfliktům s jinými členy smečky. Až na Ivy však jsou kočkovité šelmy svou povahou osamělí lovci. Jejich styky s jinými členy vlastního druhu se omezují pouze na teritoriální konflikty nebo na páření a výchovu mláďat. Domácí psi a kočky se často dostávají do těsné blízkosti, protože obývají stejnou domácnost a stejné prostředí. Mohou získat společný jazyk? Dokážou se spolu dorozumívat? Jaké problémy vyvstávají, když se pes pokouší komunikovat po kočičím a kočka po psím způsobu? Než začneme srovnávat způsoby dorozumívání koček a psů, musíme vědět trochu víc o chování koček. Už víme, že psí smečka v mnoha ohledech zrcadlí organizaci lidské společnosti s pěkně přímým, stupňovitým uspořádáním od vrcholku ke dnu. Díky tomu je struktura smečky stálá: pokud je dominantní alfa pes nepřítomen, nastupuje na jeho místo pes č. 2 a všichni ostatní členové skupiny ho uznávají za vůdce. Když kočky musí žít společně, vytvářejí také strukturu skupiny s dominantní hierarchií. Ovšem spolupracují daleko méně než psi. Nedá se říci, že jsou asociální nebo antisociální, ale nevyvinula se u nich přesná soustava společenské organizace. Dominantní kočka zaujímá výjimečné postavení a všechny ostatní kočky jsou jí podřízeny. Tento "kočičí král" bývá zpravidla osamělý a chrání své místo na spaní a potravu. Když s ním jiná kočka vyvolá konflikt, alfa to nikdy nepřehlédne a nezapomene, vztahy mezi nimi zůstávají trvale napjaté a nepřátelské. Podřízené kočky mají také určitou hierarchii, ale ne přímou. Tak například Mourek může být dominantní vůči Felixovi a Felix může být dominantní nad Mackem, ovšem Macek může být dominantní vůči Mourkovi. Každá kočka se snaží vyniknout nad ostatní kočky, a tak se vyvíjejí párové vztahy. Níže postavené kočky se nechovají jako níže postavení psi. Omezují se většinou na obranu, nepřátelství nebo plachost. Předvádějí podřízenost nebo mírumilovná gesta vůči dominantní kočce, ale níže postavené kočky často prostě ignorují výše postavená zvířata, takže vypadají, jako by vůči nim byla slepá a hluchá.
U psů teritorium patří smečce. Ačkoliv každý pes má vlastní oblíbená místa,jiný člen téže smečky nebo rodiny je může využít, aniž by vyvolal konflikt. U koček má každý jedinec vlastní územní nároky, které vymezuje sám - a sám také své teritorium brání. Protože kočky často využívají celý prostor, je obvyklé, že nejvýše postavená kočka nejen ovládá největší část území, ale zaujímá také nejvyšší místo, odkud má dobrý přehled, například na ledničce nebo knihovně. Zde je často klíč k mírovému soužití mezi kočkami a psy, pokud se musejí dělit o prostor. Protože psi nedovedou šplhat, kočky obsazují vyvýšená místa a mají pocit, že jejich územní nadvláda je nenapadnutelná.
Při dorozumívání kočky používají zvuky, výrazy tváře, postoje pohyby ocasu i těla podobně jako psi. Některé známky jsou podobné, jaké užívají psi, ale mnohé odlišné. Srovnejme zvuky, které vydávají kočky, s těmi, jež používají psi. Kočky předou, mňoukají, syčí, prskají, řvou, skřečí, ječí, kvílí. Psi rozumějí některým z těchto zvuků, ale ne všem. Základním kočičím zvukem je předení. Tento vrčivý zvuk je zcela určitě určen ke komunikaci, protože kočky předou pouze ve společnosti živých bytostí, například jiných koček, lidí nebo jiných domácích zvířat. Všechny kočky předou stejně: mají asi 25 cyklů za sekundu, a to nezávisle na pohlaví, věku nebo plemeni. Pouze intenzita a trvání tohoto zvuku závisí na situaci. Jak kočka vyluzuje předení, je tak trochu tajemství. Jedna populární teorie tvrdí, že tyto vibrace vydává řada "nepravých hlasivek" uložených blízko pravých hlasivek. Jiná teorie předpokládá, že zdrojem jsou stahy svalů v hrtanu a bránici. Existuje ještě další teorie, která považuje změny v proudění krve za zdroj vibrací vzdušného sloupce v průdušnici, jenž pak končí chvěním v dutinách hlavy. Ve skutečnosti však nevíme, jak tento zvuk vzniká. Víme zato, že kočky začínají příst velmi brzy. Koťata předou, už když sají u matky. Zdá se, že předení matky a koťat je jakýmsi znamením spokojenosti. Matka kočka často přede, když se vrací do pelíšku, aby informovala svou rodinku, že je doma a všechno je v pořádku. Koťata předou, když si začínají hrát s ostatními. Obvykle je předení známkou dobré nálady a spokojenosti. Ovšem kočky vydávají podobný zvuk, když mají velkou bolest nebo prožívají neobyčejný strach. Možná proto, že předení je obvykle pozitivní znak, takže kočka může získat určitý pocit jistoty, když slyší vlastní předení. Je to podobné počínání, jako když si bázlivé dítě cestou kolem hřbitova za temné, bezměsíčné noci hvízdá. Známé a příjemné zvuky představují jakousi oporu, povzbuzení, dodávají odvahu předstíráním, že je všechno normální a dobře dopadne. Zatímco jiné kočky reagují na předení a také lidé mají z těchto spokojených zvuků radost, psům jsou zřejmě víceméně lhostejné. Ověřil jsem si to demonstrací, to jest nahráním kočičího předení na pásek, který jsem přehrál čtyřem psům. Psi odpočívali, ale nespali. Uši jednoho psa se okamžitě nastražily, jiný se mírně nadzvedl a napůl obrátil hlavu po zvuku, kdežto další dva nijak nereagovali. Zvířata prostě neměla o tento zvuk zájem, nepřikládala mu takový význam, aby vyskočila na nohy a začala ho zkoumat nebo aspoň podstatně změnila polohu těla.
Jiným výhradně kočičím zvukem je mňoukání. Tento zvuk vzniká při otevřené tlamičce a díky závěrečné slabice "au" připomíná lidem celé slovo. Mňoukání má mnoho variací, pokud jde o výšku, intenzitu i trvání zvuku. Existuje také tiché mňoukání, kdy kočka dělá pohyby tlamičkou, spojené obvykle se zvukem, ale my nic neslyšíme. Ovšem analýza záznamu tichého mňoukání prozradila, že ve skutečnosti kočka vydává zvuk. Protože však kočičí sluchové schopnosti jsou mnohem lepší než naše, tento zvuk je příliš vysoký, než aby jej lidské ucho mohlo zaznamenat. Kočičí mňoukání je, jak se zdá, uzpůsobeno určitému účelu. Kočka je vydává, když je hladová a dožaduje se krmení, když má pocit, že je na špatné straně dveří a chce otevřít - nebo když chce pouze vzbudit pozornost. Zajímavé je, že mňoukání je patrně většinou určeno lidem. Velmi mladá koťata občas mňoukají na matku, ale jakmile vyrostou, nikdy nemňoukají na jiné kočky, psy nebo jiná další domácí zvířata. Psi většinou dobře chápou, že mňoukání nemá s nimi nic společného, a jen zřídka se pohnou k mňoukající kočce.
Jediným zvukem, který mají psi i kočky společný, je vrčení a mručení. U obou je to hrdelní zvuk, ale vrčení je hlubší a je doprovázeno zdviháním pysků a ukazováním zubů. Jak psi, tak kočky tímto zvukem usilují o zvětšení vzdálenosti mezi sebou. Vrčení je vždycky adresováno určitému jedinci. Je to agresivní signál, někdy podbarvený strachem (mručení může být spíše bázlivé). Obecně řečeno pes reaguje na kočičí vrčení tím, že se zastaví, a kočka na psí vrčení tím, že uteče, pokud může. V téže místnosti plné psů, kde jsme zjistili, že nereagují na předení koček přehrávané z pásku, mělo kočičí vrčení určitý efekt. Zvedlo všechny čtyři psy na nohy, dva začali přebíhat a vydávat mručivé zvuky.
Výraz tváře koček je poněkud podobný psímu. Jak psi, tak kočky zírají s široce otevřenýma očima, když mají strach. Mrkání je u obou ubezpečující signál, který přerušuje hrozivé zírání. Oči s napůl zavřenými víčky u psů obvykle znamenají spokojenost a uvolnění, kdežto u koček důvěru a odpočinek. Pokud, jde o význam signálů očí, jsou natolik zřetelné, že není pravděpodobné, že by u obou druhů došlo k nedorozumění. Také signály ušima jsou u psů i koček dosti podobné. Podobně jako pes i spokojená a uvolněná kočka má uši vzpřímené, obrácené dopředu. Také klidná a pozorná kočka má uši vzpřímené, ale nakloněné trochu dopředu k tomu, co vzbudilo její zájem. A docela jako pes také polekaná kočka přikládá uši k hlavě dozadu, ačkoliv v některých případech se zploští do stran, takže budí dojem křídel letadla. Ovšem postavení uší při agresi je u koček a psů rozdílné. Jak již jsme dříve zmínili, agresivní dominantní pes má uši vzpřímené a namířené dopředu. Teprve před počátkem útoku se mohou uši lehce stočit do stran, takže vytvoří tvar V. U koček je toto gesto mnohem výraznější a uši se obracejí tak, že vnitřní strana směřuje dolů a je viditelná zadní strana ucha. Větší kočkovité šelmy mívají na zadní straně tmavých uší výrazné světlé skvrny, které jejich pohyb zvýrazňují, a tak signalizují jejich útočné úmysly. Jiné divoké kočky zase mají na špičce ucha štětičky, které také pomáhají rozeznat postavení ucha a jeho natáčení je z dálky lépe viditelné.
Ale když se podíváme na ocas, přesně jako v pohádce mé babičky nalézáme mnohem větší riziko nedorozumění mezi kočkami a psy. Ačkoliv psi i kočky mrskají ocasem ze strany na stranu, význam tohoto pohybu je přesně opačný. U psa je široké mávání ocasem, které je vidět na velkou vzdálenost, signálem, že jiný jedinec je vítán a bude přijat přátelsky. U koček je švihání ocasem signálem, který na dálku upozorňuje příchozího, že má jít pryč, který prozrazuje rozčilení nebo emocionální tlak. Kočky často začínají kroutit špičku ocasu nazad a dopředu, než seknou nebo škrábnou tlapkou. Široký kývavý pohyb, obvykle při zemi, který se zrychluje a nabírá větší rozkyv, je u kočky zřetelným signálem agrese. Pokud se neobjevují žádné další známky agrese, pes může být zmaten a přiblíží se, protože považuje mávání ocasem za přátelský projev; ovšem pak narazí na zuby a drápy. Nemůžeme se proto divit, že ze psího pohledu je kočka "lhář" a tvor nehodný důvěry i v budoucnu. I mnohem statičtější poloha ocasu může být klamná. Jak psi, tak kočky někdy tisknou ocas k tělu a tisknou se k podkladu, aby se zdáli menší, což je signál strachu a podřízení. Ovšem psí a kočičí význam se liší podle polohy ocasu. Psi prozrazují podřízenost a smíření s nižším postavením tím, že svěšují ocas a nechávají ho viset podél zadku bez pohybu. U koček při podobném postavení ocas visící dolů vytváří obrácené písmeno L. Ovšem tento svěšený ocas není známkou podřízení, naopak je to signál, že zvíře volí úlohu agresora. Agresivita tohoto signálu je tím větší, čím výraznější vyhrbení hřbetu jej doprovází. Takže pes, který vidí kočku se svěšeným ocasem, podle psího mravu soudí, že není důvod ke strachu, a je tedy zcela nepřipraven na agresivní výpad kočky. Naopak kočku může zmýlit svěšený psí ocas, který znamená smíření a mírumilovnost, jenže ona si ho vyloží jako přípravu k útoku. U psů je ocas nesený kolmo vzhůru nebo zatočený přes hřbet znamením sebevědomé dominance a uplatnění autority. U koček ovšem stejný signál znamená jeden z nejpřátelštějších znaků, jakého tento druh užívá. Vztyčený ocas, někdy lehce zakřivený přes hřbet, vybízí spřátelenou kočku, aby prozkoumala vystavenou oblast pod ocasem. Kočky totiž mají stejně jako psi pachové žlázy, které vytvářejí feromony, umístěné po stranách řiti. Jde tedy o průkaz totožnosti, díky němuž je možné nejlépe zachytit rodinný pach. Zdvižení ocasu je v tomto případě něco jako nabídnutí pasu nebo řidičského průkazu k ověření identity. Pes, který vidí zdvižený ocas kočky, si ho může splést a místo za přátelskou výzvu to může považovat za výraz dominance. Kočky se pak mohou cítit uraženy, když se jejich nabídka přátelství setká s podezíráním a útokem. Ovšem vztyčený ocas má u koček ještě jiný význam. Polekaná kočka zježí srst, vyklene hřbet a drží naježený ocas kolmo vztyčený. Toto postavení znamená, že kočka je velmi vyděšená. U psů je naopak zježení určeno k tomu, aby zvíře vypadalo větší, a reprezentuje nejvyšší úroveň agresivity. Jak už jsme řekli v předchozí kapitole, když pes dává najevo úmysl zaútočit, obvykle se mu zježí srst na plecích a muže se vytvořit také hřeben táhnoucí se středem hřbetu. Současně se ježí i ocas a pes jej zvedá do kolmé polohy. Jestliže kočka vidí toto chování u psa, muže se zmýlit a podle kočičích zvyků usoudit, že zvíře je poděšené. Pak místo aby couvla, může být vyprovokována k útoku. Také pes může být zmaten kočičím projevem strachu. Jestliže si tento signál vyloží po psím, zježená srst a zdvižený ocas znamenají, že kočka neustoupí a že je připravena k boji.
Rovněž řeč těla a postojů je odlišná u koček a u psů. Vezměme si vyjádření podřízenosti u psa. Polekaná kočka se, stejně jako polekaný pes přitiskne k podlaze, aby se zdála menší; tento signál neznamená hrozbu. Vyděšený pes ovšem jde často dále, převrátí se na hřbet a odhalí nechráněné břicho. To je krajní známka podřízenosti. U kočky ovšem převalení na hřbet neznamená strach ani podřízení, ale obranný pohyb, ba i snahu zabít nějakou kořist. Tato poloha je totiž vhodná k útoku, protože uvolňuje všechny čtyři sady drápů. Kočka lovící velkou nebo středně velkou kořist, například ptáka nebo krysu, ji obvykle uchopí a rychle se obrátí na hřbet. Pak se vypořádá s obětí, kterou drží předními tlapkami, škrabáním a kousáním. Zadní tlapky kloužou po břiše oběti s vytasenými drápy a kočka kope oběma zadníma nohama současně. Tento pohyb může zničit nebo těžce poškodit životně důležité orgány oběti nebo útočníka. Tato situace je další příležitostí k nedorozumění mezi kočkami a psy. Rozzuřená kočka se obrací na hřbet, ale pes si vykládá toto kočičí počínání podle psího mravu jako ukončení boje a žádost o mír. Přiblíží se tedy ke kočce, aby ji rituálně očichal, což je psí ratifikace mírové smlouvy, ovšem dostane přímo do obličeje ránu všemi čtyřmi tlapkami s vytasenými drápy.
Nepochopení mezi druhy však může vznikat i z mnohem jemnějších podnětů. Vzpomeňme si na zdvihání tlapky u psa, který je napjatý, lehce znepokojený nebo chce připoutat pozornost někoho dominantního. Toto gesto je, jak už víme, ritualizováno a může se změnit při prvním pohybu v převalení na hřbet jako projev podřízenosti. Také u kočky je pohyb tlapky předehrou k převalení na hřbet, ovšem zde je to příprava na útok. Pokud je kočka mírně polekána, zdvihá tlapku a naznačuje tak směr útoku nebo výpadu. Když si pes tuto známku špatně vyloží, může se ke kočce přiblížit a vyprovokovat útok na svou tvář nebo čenich. To je jedna z oblastí, kde mají psi a kočky největší příležitost k nedorozumění, jež někdy končí přímým tělesným kontaktem. Vzpomeňte si, jak jsme už zmiňovali, že psi často vyrážejí proti lidem nebo jiným psům - nebo se o ně opírají a používají svou váhu jako signál dominance. Kočky se naopak o něco třou, narážejí plecí, hrudí nebo hlavou, když značkují nějaký předmět nebo člověka vlastní vůní. Toto míšení pachů pomáhá rozlišit známé od neznámého a přátelské od cizího, takže je to část kočičího přátelského uvítacího rituálu. Pokud se kočka pokusí uplatnit tento postup vůči psovi, je jisté, že on kočičí vítací gesto nepochopí a bude si je vykládat jako projev dominance.
Samozřejmě existuje mnoho příležitostí k chybnému výkladu signálů mezi kočkami a psy. A to nás svádí domnívat se, že nepřátelství mezi nimi vychází prostě z toho, že v jazyce kočičím a psím mají shodné signály opačný význam. A kočka nebo pes, kteří utrpí poranění, mají strach nebo se cítí ohroženi, protože špatně přečetli signál jiného druhu, nemohou při příštím setkání pociťovat vzájemnou důvěru. Když střetnutí začíná pocitem nepřátelství, snadno se situace vyhrotí do konfliktu typického pro kočky a psy, protože každý z nich vidí v tom druhém nepřítele a nebezpečného tvora.
Ovšem existují i kočky nebo psi, kteří jsou "bilingvní". Stejně jako psi, i když v mnohem menší míře, se kočky mohou naučit lidskému jazyku a stejně tak se naučí číst signály kohokoli, s nímž žijí ve společném domově. Štěňata a koťata, která jsou vychovávána společně, mají velmi málo problému, protože se vzájemné neporozumění odstraní už v raném mládí. Jak víme, štěně, které přistrčí čenich k bříšku kotěte, jež se obrátilo na hřbet, musí nést následky. Ovšem v tomto stadiu vývoje drobné drápky a zoubky nemohou způsobit velkou škodu, a tak má štěně dobrou příležitost k učení. Dosáhnout mírového soužití mezi dospělou kočkou a psem je mnohem obtížnější. Pokud pes žije nebo se často stýká s jinými psy a kočka má příležitost ke střetnutí s jinými kočkami, pak si tato zvířata s odlišnými předchozími zkušenostmi těžko mohou osvojit takové chování, aby si psí nebo kočičí signály nevykládala špatně. Pravděpodobně nejlepší je nechat zvířata, aby si své jazykové problémy vyřešila sama. Poznání následků nedorozumění je pravděpodobně přiměje k rychlejšímu učení, i když na první stadia setkání psa a kočky v jednom domě je nutné dohlížet. Pokud se vám věci vymknou z ruky a agrese dosáhne takového stupně, že jeden nebo druhý může utrpět poranění, musíte rychle zasáhnout. Při pokusech dělat zvířatům tlumočníka nebo zasahovat do příležitostných neshod mezi kočkou a psem nesmíte pospíchat. Pravděpodobně si vysloužíte poškrábání od kočky a kousnutí od psa. Nejjednodušší způsob řešení konfliktu je rozptýlit oba soupeře. Držte se ovšem raději ve větší vzdálenosti, postříkejte je třeba z vodní pistolky nebo rozprašovače na rostliny, popřípadě na ně vychrstněte sklenici vody. Jinou možností je zmást je tím, že na ně hodíte deku, koupací plášť nebo něco podobného. Tím přerušíte jejich rvačku a můžete jedno zvíře (nejspíš to, které prohrávalo) odstranit. Když se obě zvířata uklidní, tedy tak po hodině nebo více, můžete je obě pustit k sobě. Jazyková výuka bude pokračovat, až se nakonec vytvoří jakýs takýs soulad.
Nejlepší známkou toho, že si zvířata jedno na druhé už zvykla, je jejich příprava ke spánku. Dokud na sebe kočka a pes nejsou zvyklí, každý z nich vyhledává "oddělenou" ložnici, nejlépe zvláštní místnost, kde se mohou účinně schovat před tím druhým. Jakmile se vytvoří základní důvěra, začnou klidně spát v jedné místnosti. Nejlepší známkou důvěry a dobrým signálem, že časem vznikne dokonalý soulad, je, jsou-li zvířata ochotna spát ve stejné místnosti blízko sebe a obrátí se zády k sobě. Pochopitelně, vždyť ani vy se neobracíte zády k někomu, komu nevěříte.
Kočky a psi, kteří dokáží převzít části ze svého obvyklého smečkového chování a vytvořit si běžné formy přátelského dorozumívání, mohou dospět i k nejvyšší formě shody: začnou jeden druhého čistit. Ráno, když zazvoní můj budík, náš oranžový kocour Loki seskočí z okenní římsy, kde přespává. Jestliže svítí sluníčko, projde skleněnými dveřmi na terasu a tady si lehne. Po nějaké chvíli můj hladkosrstý retrívr Odin vstane z polštáře vedle postele. Velký černý pes se protáhne, zívne a potom putuje za kocourem; olízne mu tvář a tělo, zkrátka opečovává ho jako matka štěňata. Pak si lehne poblíž Lokiho a kocour mu na oplátku čistí jazýčkem uši a obličej. Odin a Loki žijí společně od doby, kdy psovi bylo devět a kocourovi osm týdnů. Vyrůstali společně, takže úplně odstranili všechny možnosti nedorozumění. Dnes mluví Odin trochu po kočičím a Loki zase dostatečně ovládá psí řeč. Ovšem pokud je něco pravdy na pohádce mé babičky, můj pes si dosud příležitostně prohlíží kocourův ocas, aby věděl, jak na tom je.
Publikováno 01.03.2004. Převzato z knihy Stanley Coren: Co má pes na jazyku