Zde se nacházíte: Chovatelství psů > Etologie
Naši psi versus zábavná pyrotechnika
Miroslav Ryneš
Používání zábavné pyrotechniky se zejména v posledních letech stalo průvodním jevem mikulášských nadílek a Silvestrů. Pobíhající čerty, kteří chrastí řetězy a hledají svoji oběť, provází zvuková kulisa různých dělbuchů a petard, bouchání zátek od šampaňského na Silvestra je podbarveno barevnými dešti světlic a ohňostrojů... Pro mnohé naše spoluobčany je tento druh zábavy vyvrcholením celoročních příprav, pro mnohé majitele psů se jedná o perné hodiny.
Ne všichni psi, a to bez ohledu na rasu, pohlaví, ale mnohdy i na stupeň vycvičenosti, bez újmy snášejí uvedené průvodní jevy mikulášského a silvestrovského veselí. I zde je možno při analýze této problematiky přistupovat k jednotlivým případům s individuálním nadhledem. Ne každý pes má výcvik policejního či vojenského, hlídkového nebo strážního psa, kdy tito při použití uvedených prvků zábavné pyrotechniky nesmějí projevit bázeň, čímž by byli prakticky vyřazeni z dalšího služebního použití. Nelze ovšem ani paušalizovat chování psů v takových situacích s ohledem na případný sportovní výcvik psa, který může mít složeny všestranné zkoušky z výkonu, kdy při těchto musí prokázat lhostejnost ke střelbě. Znám osobně několik psů různých pracovních plemen, kteří mají složeny zkoušky z výkonu dle různých zkušebních řádů, kde museli prokázat lhostejnost ke střelbě z pistole ráže 6 nebo 9 mm, které se k těmto účelům používají. I tito jedinci však mění své chování při bouchání petard, záblesku světlic, že by se ani nechtělo věřit, že se jedná o trénované jedince. Je to samozřejmě individuelní v projevu, některý je více ustrašený delší dobu, druhý se jen lekne atd. Odpověď je snadná. Něco jiného je střelba z pistole na cvičišti, ale když pes není systematicky připravován na zvuky petard, dělbuchů, záblesky světlic, tak bude téměř vždy překvapen. Na kynologických cvičištích totiž není obvyklé trénovat s dělbuchy, petardami, světlicemi, a to z mnoha důvodů. Ani typ vyšší nervové činnosti nelze brát při zkoumání těchto problémů jako směrodatný.
Znám ze svého okolí německého ovčáka bez průkazu původu, který necvičí na žádném cvičišti, má pouze základní ovladatelnost, kdy se střelbou se téměř po celý rok nesetká. Jedná se o psa, který na první pohled jeví známky flegmatika, při výcviku v základní ovladatelnosti se jevil svým chováním jako melancholik. Takže je zde předpoklad, že v případě setkání se zábavnou pyrotechnikou bude reagovat bázlivě. Opak je pravdou. Půlnoční silvestrovské procházky s páníčkem jsou dnes již tradicí, pes chodí na volno u nohy bez vodítka! Dále mohu uvést případ fenky pekinéze, která trpí epilepsií, ale při hvízdání, bouchání a světelných záblescích petard a osvětlovacích raket projevuje neskrývanou radost, pobíhá a chce honit světélka. To jsou výjimky. Většina psů se ale projevuje bázlivě až panicky. Znám bohužel i případ, kdy se německý ovčák uškrtil na obojku, když chtěl ve strachu překonat plot zahrady. Pracovníci psích útulků by jistě mohli vyprávět, kolik psů je každoročně pochytáno po silvestrovských oslavách, kdy psi utíkají v panické hrůze, mnozí jakoby docela ztratili orientační smysl.
Naskýtá se základní otázka: proč většina netrénovaných psů má takové problémy? Pes má velmi citlivý sluch, proto zejména silné zvuky vnímá citlivěji než-li člověk. Dalším negativním faktorem jsou záblesky ze světlic a barevných dešťů. Pes i přes tisíciletí domestikace stále zůstává šelmou, která má přirozený strach z ohně, jenž záblesky připomínají. I kouřové efekty mohou na psa působit stresujícím účinkem. Nejhorší je, když je psovi způsobeno nějaké zranění takovým prostředkem (např. petarda vhozena psovi pod nohy). Co dělat, abychom co nejvíce snížili negativní účinky petard, světlic a dělbuchů u našich psů? Možnosti jsou následující:
- v očekávanou dobu vezmeme psa do domu (bytu) a dle možnosti jej máme pod kontrolou.
- venčení, popř. procházku s naším čtyřnohým kamarádem, drženým celoročně v bytě, realizujeme v době, kdy se ještě nic neděje. Pokud musíme jít venčit v době, kdy to na ulicích vypadá jak při natáčení akčních filmů, máme psa vždy na vodítku a venčení (procházku) zkrátíme na dobu nezbytně nutnou. Pokud možno se vyhneme "centru" bujarých oslav. V případě, že před nás a našeho psa byla hozena petarda atd., neprodleně odejdeme od kritického místa a psa uklidňujeme.
- při zranění psa jej odvedeme z místa, kde k tomu došlo, neprodleně poskytneme první pomoc, popř. vyhledáme neprodleně veterinární pomoc.
Vcelku osvědčeným postupem před těmito obdobími je včasná návštěva veterinární ordinace, kde lze zakoupit uklidňující prostředky pro našeho psa. Každý veterinář nám v tomto případě většinou poskytne nutné informace pro aplikaci prostředku s přihlédnutím k aktuálnímu zdravotnímu stavu psa, tělesné váze, příp. březosti feny atd. Pozor při použití těchto prostředků u psů ustájených venku. Ti v tomto případě musí být přemístěni do teplé místnosti, aby při spánku neprochladli, je nutná i jejich kontrola, aby nedošlo např. k udušení. (Pozor na přetopené místnosti!)
Někteří majitelé používají u svých psů ucpávky do uší, např. vatu. Osobně s tímto nemám zkušenosti. Jiní zase včas odvážejí své miláčky do relativně klidných míst, např. ke známým do sousední vesnice. Kdysi jsem četl v jednom německém časopise, jak majitel fenky kolie vždy o silvestrovské noci vyjížděl autem s fenkou a manželkou na 10 km vzdálené parkoviště u lesíka za městem. Inu, každý hledá možnost, jak si co nejrychleji a nejefektivněji pomoci. Uvedl jsem některé zkušenosti, které jsem nabyl se svými psy, ale i zkušenosti mých kamarádů kynologů. Samozřejmě, že čtenáři mohou mít jiný názor na celou tuto problematiku. Ve svém příspěvku jsem se snažil dát dohromady poznatky a zkušenosti dlouholetého cvičitele, chovatele a veterinárního technika. I zde platí, že každá dobrá rada je drahá. Bez ohledu na názor bychom měli jako majitelé psů udělat vše proto, aby naši čtyřnozí kamarádi neměli těžké chvíle při bouřlivých prosincových oslavách. Určitě si to za svoji celoroční lásku a věrnost k nám lidem plně zaslouží.
Publikováno 18.12.2003. Převzato z knihy Stanley Coren: Co má pes na jazyku