Zde se nacházíte: Chovatelství psů > Etologie
Rozumí pes lidské řeči?
Pavel Sedlák
Slovo nemá pro psa obsahový význam, nýbrž vyvolává u něho reakci jen jako určitá skupina zvuků. Pro psa je tedy slovní povel zrovna tak určitým sluchovým vjemem jako syknutí nebo hvizd. Významu slov nemusí pes ostatně vůbec rozumět, neboť jej nevede význam slov, ale zvuk hlasu. Mohli bychom klidně používat pro sednutí povel „běž“. Pes nacvičený na tento povel by skutečně také vždy na slovo „běž“ sedal. Je také lhostejné, z které řeči je povel vzat. Pes nacvičený na povel „K zemi!“ zaujímá stejnou polohu jako pes, který byl nacvičen na anglické slovo „daun“. Z praktických důvodů je ovšem důležité, aby slovní povel byl výrazný a aby byl pro psí ucho i na větší vzdálenost od ostatních používaných slovních povelů snadno rozlišitelný.
Na těchto skutečnostech nemění nic ani ta okolnost, že se někdy může zdát, jako by pes rozuměl naší řeči. Tak například řekneme-li před odchodem na vycházku: „Alíku, půjdeme ven, proběhneš se“, náš pes, který až dosud klidně ležel na svém místě, vyskočí, přiběhne k nám, vesele vrtí ocasem a popřípadě nedočkavě štěká. Tyto reakce vyvolává nikoli obsahový význam našich slov, ale zrakové, sluchové a popřípadě časové podněty, které jsou příčinou vytvoření podmíněných reflexů. V prvém případě je to především slovo „Alík“, jehož používáme jako jména psa, ale také někdy i jako povelu k přibíhání v obvyklou dobu naší vycházky, naší přípravy k odchodu atd.
Pes nerozumí ani jednotlivým slovům, jak by se zdálo a dalo usuzovat například z nápadného chování psa, když mu řekneme: „Kočička!“. Toto nápadné chování ukáže jedině pes, u něhož slovo „kočička“ vyvolává zážitek spojený s tímto slovem. To znamená, že už nejméně jednou pes kočku prohnal a vyhnal třeba na strom nebo na zídku za současného nebo bezprostředně před tím předcházejícího sluchového vjemu „kočička“. Každý jiný pes, který v souvislosti a ve spojitosti se slovem „kočička“ neměl žádný takový zážitek, zůstává, slyší-li slovo „kočička“, zcela lhostejným a neukazuje žádné nápadné chování. Neboť pes „rozumí“ slovům jen v určitém, a to psím smyslu, tj. tím způsobem, že si vzpomene na to, co dříve dělal pod dojmem těchto slov.
Každý pes má velké pozorovací nadání. Pes, který pobývá v bytě, pozoruje vlastně neustále příslušníky domácností. Jejich jména si osvojí vlastním školením, když naslouchá jejich řečem. Stane se, že dcera Esmeralda, která přichází obvykle v určitou dobu ze zaměstnání, se opozdí. Její matka se podívá na hodinky a řekne: „Copak, že Esmeralda nejde. Musíme se podívat, nejde-li už.“ Jde do druhého pokoje, aby se podívala z okna, a pes ji doprovází. Vždyť Esmeralda - to je pohlazení, pohrání, pamlsek. Pes vyskočí na svou židličku, která stojí u okna a z níž se denně dívá na ulici, a dívá se nyní také. Když se tato věc opakuje dvakrát nebo třikrát - a nemusí to být hned za sebou stačí, aby při zpoždění Esmeraldy některý člen domácnosti se podíval na hodinky a řekl: „Esmeralda se dnes zase opozdila“, a pes, který do té chvíle klidně ležel a jakoby dřímal, vyskočí, běží do druhého pokoje, vyskočí na svou židličku u okna a divá se se z okna. V člověku, který nezná uvedené souvislosti a který je náhodou přítomen, musí takové chování psa nutně vzbudit dojem, že pes rozumí lidské řeči, když si takto počíná. A majitel psa? Nezná-li zákonitosti tvoření a vybavování podmíněných reflexů, je na svého psa hrdý. S pýchou vypravuje o jeho chování a při návštěvě známých jim předvádí svého psa jako psa, který rozumí lidské řeči.
Publikováno 24.10.2003. 2003, www.spicove.cz