Zde se nacházíte: Chov špiců > Historie
Poznejte své kořeny
Stenfert Kroese, kennel "Roy"
Keeshond nikdy nebyl typickým módním plemenem a nikdy nevyvolal takovou vlnu šílenství jak lze příležitostně vídat u jiných plemen (pekinézů, kolií, pudlů, atd.). Vždy však existovala malá skupinka věrných obdivovatelů plemene, kteří, jakmile jednou keeshonda poznali, chtěli jej už napořád. Nebylo to ani tak díky jeho vzhledu, i když keeshond je hezký chlapík s hustou šedou srstí, inteligentní liščí hlavou a huňatým ocasem; ale především pro jeho spolehlivou a temperamentní povahu. Keeshond je velká osobnost. Štěňata jsou extrémně citlivá a snadno se pokazí drsným přístupem a nevhodnou výchovou. Některá pak vyrostou v zakřiknuté a bázlivé jedince, z jiných se stanou divocí a agresivní psi; ale majiteli, který jej vychová s láskou a trpělivostí, keeshond vyroste do poslušného, věrného a inteligentního společníka. Jeho nenáročný, vytrvalý, neúnavný na dlouhých procházkách přírodou a zároveň dokonale přizpůsobivý městskému životu, a zejména znamenitý hlídač.
Plemeno jako takové je velmi staré. V pozůstatcích osídlení z doby kamenné blízko švýcarských jezer se nalezly pozůstatky středně velkého špicovitého psa, tzv. "Canis Palustris." Německý autor Manfred Kyber ve své "Tiergeschichte" vypráví okouzlující historku nazvanou Přátelství. Popisuje v ní chudého prostého košíkáře žijícího na břehu Zugerského jezera se svým šedým keehondem, který si v záblescích vzpomíná na prehistorickou dobu, kdy žil na stejném místě se stejným keeshondem, i když pes byl spíše větší a osrstění bylo spíše drsné. Okolo 400 př.n.l. se psi typu keeshonda objevují na řeckých nádobách na víno, na vázách a na náhrobních kamenech a velmi známá je i mozaiková dlažba v Pompejích, která zobrazuje štěkajícího keeshonda na řetězu s nápisem "Cave Canem."
V Holandsku se zmínky o keeshondovi objevují koncem 17. století, kdy Cornelius de Witt, starosta města Dordrecht, vlastnil bílého keeshonda. Několik obrázků z této doby znázorňuje keeshonda doprovázejícího svého pána na ulici a dokonce i v kostele. O století později se Holandsko rozdělilo na dvě politické strany: "Oranžisty" (konzervativce), a "Patrioty" (vlastence, kteří sympatizovali s myšlenkami Francouzské revoluce). Tyto dvě strany měly jako symboly svých politických sympatií dvě plemena: oranžisté mopse a patriotové keeshonda. Šlo to tak daleko, že se patriotům začalo říkat "Keezen," což je běžná zkratka pro "Keeshonden." Do těchto dob se datují krásně leptané sklenice, stále k vidění v muzeu Boymans van Beiningen v Rotterdamu, které zobrazují keeshonda používajícího pomerančovník k řekněme nepříliš uctivé činnosti. Že jde o keeshonda je naprosto evidentní, ačkoli pes je ostříhán jako pudl, což bylo zřejmě v těch dobách moderní. Další památkou na tuto dobu je velký keeshond na starobylých dlaždicích v hotelu "Korenbeurs" v Goes.
Po napoleonské nadvládě se princ Oranžský vrací do Holandska ze svého anglického exilu. Po jeho korunovaci králem Nizozemí se pochopitelně dostává keeshond na dlouho dobu z centra pozornosti. Naštěstí v Německu si chovatelé byli jeho předností dobře vědomi a plemeno zušlechtili. Naopak v Holandsku měl keeshond díky své dřívější spojitosti s politikou špatné jméno. Nicméně i zde se našli lidé, kteří si uvědomovali jeho přednosti a tím jej zachránili. Žádní velcí chovatelé, žádní vystavovatelé, ale prostí lidé: lodníci na prámech, dráteníci, formané; zkrátka lidé potřebující vytrvalého psa, který by byl dokonale spolehlivý a věrný. Věděli totiž, stejně jako my dnes, že keeshond je psem jednoho pána, že jej nikdy neopustí kvůli někomu jinému a že nikdy neopustí ani dům, loď či povoz (nebo třeba automobil!), který mu byl svěřen. Jako malá jsem žila v Rotteradmu poblíž vody. Cestou do školy bylo naší oblíbenou zábavou skákání po prknech, po kterýchse vstupovalo na rýnské prámy a které naším skákáním nahoru a dolů dělaly velký hluk. Keeshondy na palubách lodí to dohánělo skoro až k záchvatu zuřivosti, ale my, bezcitné děti, jsme dobře věděly že nám žádné nebezpečí nnehrozí, protože keeshond nikdy, nikdy neopustí svou loď (jedině se svým pánem).
Prostí holandští lidé tedy své keeshondy chovali nikoliv pro krásu srsti nebo barvy, nikoliv pro malé uši a šikmé tmavé oči, tak jako němečtí chovatelé, ale pro perfektně spolehlivou keeshondí povahu. Nepotřebovali nijak zvlášť krásného psa, ale psa středně velkého, pohotového a inteligentního, velmi vytrvalého a dokonale spolehlivého. Takový pes byl opravdu hodnotný a stál jistě za pozornost i jiných lidí než jen dráteníků a lodníků. Jenže u nás máme přísloví "Co je odjinud, chutná nejlépe!", a podle něj jsme se chovali a chováme. Při velkém povyku okolo cizích plemen a hromadném dovážení všech těch čau-čauů, samojedů a německých ovčáků, si Holanďané nechali svá vlastní národní plemena proklouznout mezi prsty. Zvláštně vyhlížející ovčácký pes z Drente, jedné ze severních provincií, je ztracen úplně. Holandský "Smous", hravý malý hrubosrstý pes, na tom není o mnoho lépe a holandský ovčák, neméně šikovný a užitečný jako jeho německý příbuzný, pracně bojuje o přízeň chovatelů. A tak i náš keeshond téměř upadl v zapomnění, zatímco milovníci psů otevírali své náruče jeho čínským a samojedským bratrům.
V Anglii byl v 18. století nejpopulárnější bílý keeshond. Objevujee se na několika obrazech Thomase Gainsborougha; nejslavnější je zřejmě portrét herečky paní Robinson jako Perdity se svým bílým keeshondem. Současníci Gainsborougha (Sir Joshua Reynolds v portrétu "Beau Brummel", Johann Zoffany v "Music Party od the Thames", W.R. Biggs v "Dolce Domum" nebo "The Return from School") zobrazují bílé keeshondy také. A v Tate Gallery se nachází obraz od Francis Wheatley s bílým keeshondem na prámu, který by klidně mohl být portrétem bílého keeshonda, kterého jsem vídávala v Hertogenbosch blízko mého domova.
Do roku 1900 byl šedý keeshond v Holandsku používán jen jako hlídač na téměř každém prámu. Pak ovšem slečna van den Blom založila chovnou stanici "van de Hofstad" na několika holandských psech a několika importovaných německých špicech, mezi nimiž byli i německý šampion "Fritz vom Harz" a fena "Lotte vom Randersacker". Tito psi odchovali řadu potomků, ale nakonec beze stopy zmizeli. Ve stejné době (1899) slyšíme v Anglii o předvedení keeshonda slečnou Beverly. Pes jménem "Kees" byl importovaný z Holandska, chovatel a rodokmen bohužel neznámý. Podle obrázku šlo o pěkného typického psa, ale pokud je známo, nikdy nebyl použit v chovu.
Stojí za povšimnutí, jak začátkem našeho století propuklo v Holandsku i v Anglii doslova obrození zájmu o chov keeshonda, a to naprosto nezávisle na sobě. V Holandsku byla touto hybnou silou baronka van Hardenbroek se svojí stanicí "van Walhalla". V Anglii se o to samé snažila paní Wingfield-Digby ve stanici "van Zaandam". Když byla baronka van Hardenbroek ještě malá holčička, její tatínek měl šedého keeshonda. Později baronka poznala a vlastnila ještě mnoho psů různých plemen, ale žádný ji neuspokojoval. Když se vdala a přijela do Brabant, jedné z jižních provincií Nizozemí, která doslova oplývala formany a dráteníky, pokusila se zde keeshonda nalézt. A hned při prvním hledání měla štěstí takříkajíc přímo začátečnické. Žijícího s jedním dráteníkem ve špíně objevila psa s párem roztomilých tmavých očí. Rozhodla se podstoupit to riziko a koupila jej. Poté, co byl pejsek skrz na skrz vykoupán a vykartáčován, vyloupl se z něj téměř perfektní keeshoned. "Bart" (baronet), později pyšně figurující v téměř všech rodokmenech jako Ch. Bart, mohl být možná jen trošku tmavší, ale ve všech dalších ohledech mohl stát modelem keeshonda; krásná odstávající srst a hříva, perfektní nohy a hrudník, zatočený ocas nesený dobře nad zády, liščí hlava s tmavýma očima a malýma ušima a hlavně věrná a spolehlivá povaha. Po tomto báječném objevu už hledání nebylo tak snadné, ale přesto se baronce van Hardenbroek s mnoha problémy podařilo najít několik dobrých fen, které nejenže samy vypadaly jako keeshond, ale jejich majitelé znali i všechny jejich rodiče a prarodiče. Jejich rodokmeny sice nebyly oficiálně registrovány, nedostávaly žádná vznosná jména, ale jejich majitelé věděli všechno o jejich předcích, až už to byl "Fik", "Pol" nebo "Kees" či jak se všichni jmenovali. Často byly rodokmeny napsané křídou na stájových dveřích. Trvalo by mi velmi dlouho, než bych popsala všechny problémy, choroby a úmrtí, s nimiž se baronka van Hardenbroek setkala, ale i přes všechny své potíže byla podporována svým velikým triumfem: Bart a fenky prokázali že jsou absolutně typičtí a schopní chovu!
V roce 1925 začala paní Van Hardenbroek své psy vystavovat. Někteří lidé poprávu říkají, že to bylo příliš brzy. Tito první psi totiž nebyli žádní perfektní výstavní jedinci; nicméně jejich vystavováním baronka znovu probudila zájem holandské veřejnosti. Zničehonic se objevilo překvapující množství lidí, kteří si náhle vzpomněli, jak ve svém mládí znávali keeshonda na farmě nebo na prámu a kteří teď začali hlásat: keeshond, keeshond a nic jiného než keeshond! Možná vás překvapuje, proč tolik lidí chtělo šedého keeshonda a jen tak málo požadovalo bílého. Víte, možná kdybyste si zkusili chovat bílého psa ve velkém městě jako já, nebyli byste překvapení požadavkem na šedého psa, na kterém není vidět špína! Každopádně veřejný zájem pomohl paní Van Hardenbroek jak morálně tak materiálně a tak brzy chovala a vystavovala znamenité psy jako byli Ch. Dirk, Ch. Diederk van Walhalla, Leontientje van Walhalla a jiné, kteří přitahovali hodně pozornosti jak na ulicích tak na výstavách.
V Anglii začalo keeshondí obrození v roce 1905, kdy jela paní Wingfield-Digby na výlet lodí po holandských kanálech a viděla zde šedé keeshondy hlídající prámy. Byla jimi tak okouzlená, že si domů do Anglie koupila pár štěňat. Když na těchto importovaných psech začala chovat, zjistila k svému překvapení a radosti, že perfektně předávají typ. Tito první importi registrovaní pod názvem "Dutch Barge Dogs" (holandští prámoví psi), byli pojmenováni "Zandaam", "Schi", "Eidam", atd., po místech které paní Digby v Holandsku navštívila. První specializovaný klub byl založen v Sherborne Castle pod názvem "Dutch Barge Dog Club" (později se přejmenoval na nynější The Keeshond club). Holandská chovatelka keeshondů slečna van den Blom v té době upozornila paní Wingfield-Digby a další anglické chovatele na nejlepší stanice v Německu. Paní Digby tak dovezla psy "Billo von der Maiblume," "Horst am Ziel" a "Alli von der Sternwarte", další chovatelé importovali "Cely von Jura," "Christel am Ziel" a "Bertle von der Maiblume", a konečně paní Gatacre založila svoji stanici "Guelder" se sourozenci "Ado a Flora von Thierlstein" a jejich matkou "Ada von Thirlstein." Plemeno se nyní začalo rapidně zlepšovat a získávat si stále větší popularitu. Do Anglie bylo k posuzování pozváno několik holandských rozhodčích: paní Van der Spek, pan Schuld, pan Van de Roemer a pan Krebs. Když jsem v roce 1936 byla pozvána posuzovat anglickou klubovou výstavu, čekala mě zde velmi pěkná skupina psů, i když hodně z nich bylo mírně odlišných od našeho hlandského typu. Angličtí psi celkově budili více pozornosti než holandští díky bohatější srsti a větší velikosti. Lišili se i v typu hlavy, která nebyla tak ušlechtilá a liščí, naopak měla příliš vyjádřený stop a poněkud tupý čenich. Nejlepším keeshondem výstavy jsem zvolila velmi krásného psa "Ch. Simonius van Zaandam," syna holandského otce "Ravensdowne Chefke". Byla jsem velmi šťastná, že jsem pak pro sebe získala fenečku "Fiumara van Zaandam" právě po Ch. Simonius a Ch. Fina van Zaandam, a doufala jsem, že na ní budu úspěšně chovat. V roce 1938 jsme však s paní Gatacre žily v jejím holandském domově ve Vorden. Všichni jsme se v té době báli války, která se blížila. Paní Gatacre se rozhodla odjet do Anglie a požádala mě, abych jí pomohla najít dobrý domov pro psy, které musela opustit. A tak jsem si vzala k sobě domů ještě fenku Guelder Veracity, nevelkou ale milou stříbrošedou dceru psa "Guelder Jan Anton," která ještě toho roku měla krásný vrh s mým psem "Robert Roy." Tyto dvě fenky, Fiumara van Zaandam (Chef) a Guelder Veracity (Truth) byly tedy prvními dovozy z Anglie do Holandska.
V roce 1932 se holandský Kennel Club rozhodl pro rozdělení keeshondů na dvě různá plemena: The Dutch Keshond (holandský keeshond) a German Spitz (německý špic), kam patřil i vlčí špic. Standardy plemen byly téměř stejné; jediný rozdíl byl ten, že výška keeshonda byla udávána DO 18 palců, zatímco standard německého vlčího špice mluvil o MINIMÁLNĚě 18 palcích. A dále, že zbarvení keeshonda by mělo být rovnoměrně stejnobarevné po celém těle, nikoliv prokreslené jako u vlčího špice. Jediným psem této barvy, který se kdy objevil, byl "Rebel" paní van der Hurk, malý světlý pes neznámého původu, který byl vybrán jako ideál keeshonda. (Tento bod standardu byl naštěstí velmi brzy a také velmi potichu zrušen.) V psích novinách se o této otázce vedly časté ohnivé diskuze, v nichž paní Gatacre, původem Holanďanka, opětovně zastávala názor, že takový systém by zničil plemeno (protože z malých psů udělá ještě menší, z velkých ještě hrubější) a že plemeno nelze oddělit hranicemi. S tímto názorem jsem srdečně souhlasila. Nicméně plán byl přesto prosazen. Všichni keeshondi byli předvedeni na výstavě v kruhu a rozhodčí je před posuzováním rozdělil na holandský a německý typ. Děly se samozřejmě zvláštní věci: sourozenci z jednoho vrhu byli klasifikováni jako jiné plemeno, rodiče byli nelítostně odděleni od svých potomků a dokonce se stalo, že stejní psi byli různými soudci jinak klasifikováni! Tento nový chovný systém byl absolutním propadákem. Chovatelé, kteří omezili svůj chov na psy schválené jako holandský typ, produkovali malé a méně osrstěné jedince, jen světlešedou barvu požadovanu novým standardem se jim naštěstí vypěstovat nepodařilo. Takový systém se nemohl dlouho udržet a velmi brzy, vlastně hned krátce po válce, byl oficiálně zrušen a keeshondi a špicové byli uznáni znovu jako jedno plemeno.
Válka samozřejmě znamenala velmi špatné časy pro chov psů jak v Holandsku tak v Anglii. Začala jsem se obávat, abych neztratila anglickou krev, k níž jsem upírala všechny své naděje. Naštěstí ve vrhu Guelder Veracity byli tři psi a fenka použiti k chovu. Všechna tato štěňata vyrostla do pěkných psů a Ido Roy, jediný který byl vystavován, se stal za velmi krátkou dobu šampionem a několik let byl i oblíbeným krycím psem. Bohužel chovatel slibného vrhu po otci Itam Roy (bratr Ida) žil přímo v centru Rotterdamu a při bombardování města v roce 1940 byl jeho dům zasažen a všichni jeho obyvatelé včetně psů zahynuli. V té době byla právě ve věku k prvnímu krytí Fiumara van Zaandam (narozena v roce 1938), ale protože jsem žila také v Rotterdamu, bylo jasné že není na vrh vhodná doba a tak jsem jakékoliv myšlenky na chov prozatím opustila. Nakonec jsem se ji rozhodla nakrýt až v roce 1944 a to Ch. Ido Royem. Ve vrhu byl jeden pes a tři fenky. Následující zimu byla bída a hladomor, tedy úplně nejhorší možná doba pro odchov štěňat. Jakmile začalo být jídlo opravdu vzácné, poslala jsem Guelder Veracity a jednu její dceru do Oosterbee blízko Arnhem, kde našly nakrátko šťastný domov u jedné staré dámy. Bohužel jen do bitvy o Arnhem, kdy se sice synovi této paní podařilo svou matku zachránit a odvézt na bezpečné místo, ale chudáci psi tam ve velkém spěchu a chvatu zůstali a už o nich nikdo víc neslyšel. Pro dvě Fiumařina štěňata se mi podařilo najít dobrý domov a tak jsem se probíjela zimou se čtyřmi keeshondy. Brzy poté mi ještě zemřeli Fiumařina dcera Kezia Roy a Itam Roy na obzvlášťě nakažlivou chorobu, kterou do Holandska přinesli Němci s jejich psy.
Když jsem do válce přijela do Anglie, spatřila jsem opět psy z mnoha známých stanic; van Zaandam, Evenlode, Kultz, Wistonia, Vorden, atd. Ze začátku jsem byla překvapená, protože jednotlivé odchovy vykazovaly značné rozdíly v typu (připisovala jsem je potížím během války, jež mohly donutit chovatele používat psy doslova ze sousedství), ale velmi brzy, když jsem byla pozvána na posuzování, jsem už nalezla plemeno opět ve znamenité kondici. V Holandsku po válce také nastalo značné zlepšení keeshondů co do velikosti a osrstění, které připisuji anglickým dovozům. V roce 1950 jsem dovezla velmi typického psa Bright Lad van Zaandam se správným typem srsti. Byl skvělým krycím psem, kterého využila řada stanic.
Porovnáváním psů v obou zemích mi stále připadají angličtí psi působivější díky krásné luxusní srsti. Ačkoli ovšem tuto srst obdivuji, je zde nebezpečí, že bude časem příliš měkká a nikoliv hrubé odstávající struktury jakou požaduje standard. Také je zde nepatrný rozdíl v typu hlavy: stop anglických psů je poněkud více vyjádřený a čelo spíše širší, než u psů pravého holandského typu. V té době jsem měla dobrou příležitost k porovnání obou typů, protože jsem pravidelně posuzovala v Holandsku a při různých příležitostech také v Anglii. Dokonce jsem byla pozvána k posuzování na Crufts v roce 1953, na což jsem velmi hrdá! V pozdějších letech jsem velmi obdivovala psy ze stanice "Rhinevale" paní Emerson a stanice "Merrybelle" paní Merry. O anglické psy byl najednou v Holandsku velký zájem. Mnoho chovatelů pravidelně navštěvovalo Crufts, mezi oběma zeměmi nastala živá korespondence a k posuzování v Anglii byli pozváni dva další rozhodčí: prezident Keeshond Clubu pan van den Broek a jeho velmi aktivní tajemnice paní Vos-Treskes (stanice "Mah Ling"). Tyto kontakty měly za následek několik dalších anglických importů, z nichž nejdůležitější byli "Kolumbine of Kamara" (do stanice "Krashof"), "Graajax Panjandrum" (syn Ch. "Vaalsmeer of Vorden") a "Wraitimi of Wistonia" (oba do stanice "van't Benthuis" baronky van Heerdt). Další dvě stanice, které se později proslavily, byly "Arida" paní van Hartog a "Sigelinksi" pana Elshouta. Několik psů v té době se dostalo do Ameriky, Brazílie, atd.
Nové dovozy byly velmi úspěšné. Především "Panjadrum" a "Wraitimi", kteří si vedli velmi dobře nejen na výstavách, ale ze spojení z holandskými fenami dali i krásné potomstvo; příkladem je zvláště mladý "Yarl van't Benthuis," syn "Wraitimi of Wistonia" a "Désirée van't Benthuis". V roce 1965, teprve v deseti měsících, Yarl získal BOB na Champion Club Show od německého rozhodčího pana Roberta Pönsgena. Ve stejném roce vyhrál titul "Junior Winner" na Winner Show v Amsterodamu. Letos jsme pozvali na naši klubovou výstavu anglickou rozhodčí paní Collins. K naší velké lítosti nemohla přijet, a tak to byl francouzský rozhodčí dr. Bresson, kdo tentokrát vybral Yarla jako nejlepšího z 50 keeshondů. A na nedávné výstavě v Nijmegen Yarl nezískal jen BOB od paní Vos-Treskes, ale vyhrál i "Nejlepšího psa ze špicích plemen", kde soutěžili i čau čauové, samojedi, elkhoundi a šiperky. Yarl (teď, když toto píšu) ještě nemá 27 měsíců a tak se ještě nemůže kvalifikovat na šampiona, přesto už má všechny znaky typického keeshonda: čtvercovou stavbu těla, pěknou srst, ušlechtilou liščí hlavu s malýma ušima a tmavýma očima, zatočený ocas s bohatým osrstěním, ráznou pohybovou mechaniku a živý temperament. Neodbytně mi připomíná dva psy, kteří na mě v minulosti udělali nezapomenutelný dojem: Ch. "Bart", na němž baronka von Hardenbroek v roce 1925 založila svoji stanici "Walhalla", a Ch. "Simonius van Zaandam" paní Wingfield-Digby. Pozoruhodný úspěch mladého Yarla, v jehož rodokmenu jsou zkombinovány britské a holandské typy, je čerstvým důkazem šťastné spolupráce mezi chovateli na obou stranách Severního moře, mezi chovateli inteligentního, živého a nejvěrnějšího psa, keeshonda, který si získal mnoho srdcí v obou našich zemích!
Publikováno 19.10.2004. 1968 (překlad Magdalena Hodálová, 2004)