Zde se nacházíte: Chovatelství psů > Začínáme s chovem
Jsou tituly zárukou?
Ing. Irina Urbánková
Někdy nastane chvíle, kdy si člověk zamane, že svůj život obohatí čtyřnohým společníkem. Svolá se rodinná porada a po kratší nebo delší diskusi se rozhodne, jakého plemena, barvy nebo velikosti má tento nový člen rodiny být. Jelikož praví Čeští voříšci se pomalu vyskytují již jen ve vzpomínkách pamětníků - neboť i náš venkov dokumentuje svůj zvýšený životní standard čím dále tím více výběrem čistokrevných psů - bude to, pochopitelně, pes s průkazem původu a protože bude náš, musí být ten „nej...“. Od rozhodnutí k činu bývá někdy jen krůček, jindy se těch kroků i zákroků nahromadí celá řada. Probírají se nabídky chovných stanic, katalogy z výstav, někdy poradí přítel, jindy pomůže náhoda. Každý se však dříve nebo později přesvědčí, že výběr není tak snadný, jak se v první chvíli zdálo.
Puffie z Malebného Povltaví (ilustrační foto)
Zájemci jsou různí - jeden se nadchne hned prvním klubíčkem chlupů, druhý stojí bezradně nad plným kotcem, kde se to hemží, poštěkává i rve, někdo se naopak nenadchne vůbec, a jen v duchu chladně uvažuje, co mu to vynese. Každý však nakonec - nebo na začátku - projeví přání nahlédnout do „rodokmenu“, průkazu původu rodičů štěněte. Je to dokument velmi důležitý a cenný, který odborníkovi řekne mnoho - neodborníkovi však téměř nic. Obvykle stačí k rozhodnuti několik titulů, na něž chovatel více, nebo méně nápadně upozorní. Čím je titulů více, tím je kupující spokojenější a odchází s vybraným štěnětem, přesvědčen, že je to budoucí pes s velkým P.
Skutečnost je, bohužel, poněkud složitější. Nelze průkaz původu podceňovat, nelze rovněž nepřikládat význam dosaženým titulům, které dokumentují kvalitu rodičů a prarodičů. Avšak právě tak dobře je nutno počítat s mnohými úskalími, která jsou zdrojem pozdějších možných zklamání.
Plemeník každého druhu je prověřován potomstvem, nikoliv předky, jak se laicky soudí. Podstatný význam má schopnost jedince přenášet žádoucí vlastnosti své i svých předků a potlačovat vlastnosti méně žádoucí nebo nežádoucí. Teoreticky je schopnost přenášet kladné i záporné vlastnosti stejná. I když existují u jedince vlohy, které se prosazují dominantně, může se stát, že nevhodným spojením ustoupí žádoucí dominantní vloha a prosadí se některý nežádoucí znak recesivní. Pro laika to snad zní málo pravděpodobně, ale i vynikající jedinec může přenášet vady. Je to problematika tak složitá, že se obtížně vysvětluje v populárním podání, proto použiji raději příklady. Vezměme si za vzor jedince, který se skutečně vydařil, zatímco někteří - nebo všichni - jeho sourozenci se vydařili méně nebo se nevydařili vůbec. Ti tedy buď nebudou předvedeni nebo nezískají dobré ocenění, natož titul. Jejich šťastnější bratr nebo sestra může přenášet jejich nežádoucí vlastnosti na své vlastni potomstvo, kdežto oni jsou právě tak schopni přenášet žádoucí vlastnosti svého sourozence.
Bris Liška od krbu (ilustrační foto)
Proč je situace tak složitá právě v chovu psů? Příčin je celá řada.
- Nesleduje se potomstvo jako celek, jsou sledováni jen předvedení jedinci. Určitou negativní úlohu hraje i utracení části potomstva, někdy záměrné pro patrné vady, jindy nucené při přespočetném vrhu, kdy naopak může byt utracen nejlepší jedinec.
- Málokdy se podaří soustavně sledovat potomstvo více než dvou až tří generací, a zase jen určitě jedince z nich.
- V chovu psů neexistuje průkazná identifikace. Každý čistokrevný králík je tetován, stejně tak skot, koně jsou značeni výžehy. Pes je identifikován pouze průkazem původu, tj. dokladem, který je mimo fyzickou podstatu jedince, identifikační znaky jsou dány více než obecně. Není vyloučena záměna jedince, náhodná i úmyslná.
- Pes jako druh je dosud morfologicky velmi tvárný, což znamená, že člověk může stále ještě působit na změnu znaků.
Pro odborníka na slovo vzatého je to vlastnost nesmírně cenná (viz Horákův laboratorní pes nebo jeho český teriér - plemena úplně nová a ojedinělá), pro chovatele bez seriózních znalostí genetických zákonitostí je však tato schopnost druhu velmi nebezpečným úskalím. Pro srozumitelnost uvedu opět skutečné příklady.
K bodu 1: Pes vítězící na každé výstavě, na níž byl předveden (výstavy většinou v zahraničí ale i u nás) - nositel více než dvou desítek nejvyšších titulů, produkoval zcela průměrné potomstvo, dokonce přenášel chudozubost. Další, s vynikajícím původem s mnoha otitulovanými předky, sám mezinárodní šampión, výborně pigmentovaný, přenáší světlé oko a nedostatečně pigmentovaný nos. Pes sám úplně zdravý, může přenášet i některou chorobu jako dědičný faktor - např. epilepsii (výzkumy ČSAV se k tomuto názoru přiklánějí, viz pojednáni dr. Martínka, Csc, a dr. Cupáka, uveřejněné před časem v tomto časopise).
K bodu 2: Souvisí v podstatě s bodem 1. Doplním informaci, že se mnohdy prosazují znaky vzdálenějších generací, než dvou nebo tří.
K bodu 3: Tato problematika je velmi složitá. Na celém světě se dělají pokusy o přesnou identifikaci psů. Tetování dostupnými prostředky u psů - aspoň dosud - „nedrží“. Výžehy rovněž nepřicházejí v úvahu. Nezbývá než spoléhat se na poctivost a svědomitost chovatelů. Ale chovatelé jsou jen lidé a lidé jsou, jak známo, všelijací. Svědomití i nesvědomití, poctiví i nepoctiví. Je smutným faktem, že tohoto nedostatku lze v chovu psů zneužit způsobem. který odporuje nejen statutu amatérských klubů, ale je v rozporu i s občanským zákoníkem. Někdy je to „jen“ nedbalost, jindy úmyslný podvod. Například vynikající jedinec se předvádí na různých výstavách s jiným průkazem původu (pochopitelně v rámci jedné chovné stanice), jindy je ve hře průkaz psa s mnoha tituly, který již uhynul, půjčují se psi pro výkon zkoušek. Mohu posloužit i zvlášť kuriózním případem, který měl soudní dohru: štěně, které mělo v únoru již dobrých 7 - 8 týdnů, bylo po mnoha urgencích obdařeno průkazem původu, na němž byl den narozeni 29. únor, aniž byl přestupný rok. Nejsou to příklady tak ojedinělé, aby nezasluhovaly zmínky.
K bodu 4: Proti předešlému se zde hřeší spíše v dobrém než špatném úmyslu. Chovatel se snaží vylepšit nebo ještě více zdůraznit některý dobrý znak svého psa a dopouští se těžko napravitelně chyby. Zapomíná, že proti lidskému zásahu stoji přírodní zákony, které se brání každému škodlivému násilí aspoň tím, že je kompenzují. Více snad řeknou opět příklady: u kolie se žádá dlouhý, jemný čenich. Chovatel tedy vybírá partnery s dlouhým, pokud možno nejdelším čenichem. Možný výsledek tohoto zásahu (mimochodem velmi častý): čenich sice předlouhý, ale zapadlé oko, těžké vady chrupu, obvykle předkus značných rozměrů. Výsledek - vyřazení psa, zklamání majitele. U kokršpaněla je žádoucí dlouhé ucho. V honbě za délkou ucha se zapomíná, že přibývající hmota také něco váži, těžké ucho způsobuje svým tahem pokles lícních svalů. Výsledek: otevřené oko až ektropium - vyřazující vada. U některých plemen usilujeme o kýžený „kvadrátek“. Zkracování trupu u feny mívá však za následek ztížené porody, méněpočetné vrhy. A možná právě ten nádherný čenich, to předlouhé ucho nebo kvadratický rozměr některého z rodičů byl důvodem k udělení titulu. Potomek nosí pak po celý život znaky přešlechtěnosti, degenerace, a je tu málo platné, že jeho předek byl mezinárodní šampión!
Noble Art Daystar at Domor (ilustrační foto)
Nejsou ovšem vady a nedostatky jen dědičné. Často bývá štěně s výbornými zděděnými znaky znehodnoceno nesprávným režimem dne, nesprávným krmením, nedostatkem volného pohybu, takže nevyroste ve vynikajícího jedince, ač k tomu má předpoklady. Každému, kdo si kupuje nedospělé štěně, by mělo být jasné, že je to živý tvor ve vývoji a že nelze žádat záruky jako na hotový průmyslový výrobek. Dnes se, bohužel, až příliš často setkáváme s obézními mladými psy, obezita vede k rachitidě, zaviňuje nesprávné utváření končetin i hřbetní linie, nevyvinuté ušní chrupavky, což má neblahé následky u plemen, kde je zvykem zkracování boltců. Mnohdy mají tyto získané vady za následek vyřazení nebo nižší ohodnocení psa, jenž je potom méně vyhledáván. A možná, že právě tento jedinec by měl výborné potomstvo!
Na dané téma by se dalo napsat mnoho. Věřím, že k zamyšlení i jako odpověď na úvodní otázku postačí tato úvaha. Dosažené tituly nemohou být garancí, chov není jen matematika, zasahuje zde příliš mnoho biologických faktorů. Pokud bychom se přece jen chtěli dovolávat matematiky jako všudypřítomné a nejexaktnější vědy, brala bych v tomto případě jen počet pravděpodobnosti. Avšak pouze ve spojeni se svědomitostí, poctivostí, vytrvalostí, odbornými znalostmi a zaujetím pro věc. Amatérský chov psů je sportem. Je krásně vyhrát, ale musí se umět i prohrávat.
Publikováno 23.08.2004. Zdroj: Pes přítel člověka, číslo 6/1973, stránka 3-4