Zde se nacházíte: Chovatelství psů > Začínáme s chovem
Pes ve městě
Ing. Hana Petrusová (petrusovi@seznam.cz)
Pes, který žije ve městě (rozuměj v panelovém domě, činžáku) trpí! Toto je jedna z mnoha pejskařských pověr – a jako mnoho jiných, je z velké části nepravdivá. Vlastním psy již mnoho let a žila jsem s nimi na všech možných i nemožných místech. I v "paneláku" – a mohu proto zcela zodpovědně prohlásit, že ten, kdo v takovém případě trpí, je především majitel psa. Prosím, ponechejme stranou extrémní případy, kdy ve dvoupokojovém bytě žije rodina s chromou babičkou, třemi dětmi a dvěma bernardýny. Povídejme si o normálnějším soužití člověka a přiměřeně velkého psa. Ve městě i mimo něj.
Každý, i ten sebe vychovanější pes se musí alespoň třikrát za 24 hodin vyprázdnit. Co tedy zbývá jeho majiteli žijícímu např. ve čtvrtém patře domu na velkoměstském sídlišti? Chtě – nechtě vstát od televize, obléknout se přiměřeně počasí, sjet – eventuálně sejít se psem ven a obejít několik bloků, aby bylo přírodě učiněno zadost. A to vše absolvovat za jakéhokoliv počasí, při jakékoliv indispozici. Pes se neptá na to, zda jste si pohmoždil kotník, máte chřipku nebo vás příšerně bolí zub moudrosti. Jemu se prostě chce čůrat a je na vás, jako pánovi, mu vyhovět. Za normální situace je občas možno psa ukecat – počkej ještě chvíli, teď tam strašně leje, ještě vydrž než dohrají ten hokej atd. Ale představte si fenu před porodem, kterou to co chvíli nutí dělat něco (a ona sama dobře neví co) nebo třeba štěně, které dostalo průjem! To je těch cest nahoru a dolů, déšť nedéšť mnohem víc a vždy v tu nejméně vhodnou dobu.
A co my majitelé "baráčníci"? Nevím, jak vy, ale já, když musím v noci některého psa venčit, stojím vždy v polospánku opřená o domovní futra a čekám až si uleví, já ho budu moci opět zavřít do kuchyně a zalézt zpět do teplé postele. V létě pak ty počůránky nechám venku na dvoře, řvěte si tam co hrdlo ráčí, a běžím pokračovat v přetrženém spaní.
Myslím si, že městský majitel se svému psu o hodně víc věnuje, než majitel venkovský, baráčník. On totiž musí svého psa naučit chůzi na vodítku (často i s náhubkem), jízdě v tramvaji, autobusu, autě, kontaktu se spoustou lidí, hlučícím městským životem, světly, pachy. Už tím, že se svým psem žije v jednom bytě, se mu věnuje – osloví ho, občas pohladí, dá mu pamlsek.
My "baráčníci" toho tolik své psy učit nemusíme. Vyvenčí se bez nás a domů se vrátí, až sami uznají za vhodné. Nemusíme je pro každodenní provoz stále nějak vychovávat a tak se nezřídka stane, že se svému psu opravdu věnujeme jen několik málo okamžiků za den. Ale ani takový pes netrpí – jen je jeho vztah s majitelem jiný, založený na volném soužití, kde pes nemusí být na svém člověku úzce závislý.
Publikováno 06.01.2005, poslední změna 04.05.2006. 2004, uveřejněno se souhlasem autorky.