Zde se nacházíte: Chovatelství psů > Začínáme s chovem
Když se řekne chovatelský klub
Vladimíra Tichá (vticha@volny.cz)
Termín chovatelský klub je v naši kynologii velmi často skloňovaným pojmem, málo kdo se ovšem zamýšlí nad otázkou: „Co to vlastně je?“ Pan Karel Čapek kdysi napsal něco o tom, že klubismus je dar od čerta a je úplně jedno, zda se jedná o kaktusáře, filatelisty, skalničkáře nebo chovatele psů. V každém případě je takový klub společnost lidí zaměřených na stejnou oblast a nějakým způsobem se v ní realizující. Je-li to chov psů, je tato skupina zaměřená na určitě plemeno či plemena. Sdružuje v sobě jejich majitele, chovatele a často i jen prostě příznivce. Mělo by to tedy být „o psech“. Je smutné, že velmi často to není o psech, ale o lidech a jejich touze vládnout, o lidech a jejich osobním sebeuspokojení.
MV Brno 2004
Činnost chovatelského klubu by měla být zaměřena na několik oblastí. Patří sem propagace plemene, vzdělávání chovatelů a samozřejmě to, co dává klubu název, tedy činnost chovatelská. Chovatelský řád ČMKU v jednom ze svých úvodních ustanoveni říká že: Chov jednotlivých plemen je řízen chovatelskými kluby. Mimo obecně platných zásad týkajících se např. věku chovných jedinců nebo požadovaných dokladů pro zápis štěňat či importů do plemenné knihy už ale náš Chovatelský řád nehovoří o tom, jak by to měl vlastně příslušný klub dělat. Asi je to dobře, protože každé plemeno má své problémy a jinak lze asi zacházet s chovem v případě chovné základny dosahující stovek jedinců a jinak u plemen málopočetných. Chov může být veden mnoha způsoby a názory na ně se mohou velmi lišit.
Jsou kynologičtí odborníci přísahající na striktně řízený chov. V jejich případě nemůže jednotlivý chovatel příliš hovořit do výběru krycího psa, ale o všem rozhoduje příslušný poradce chovu. Jsou chovatelské kluby, které zastávají názor zcela odlišný. V jejich případě klub určuje obecně platné podmínky pro zařazení do chovu (výstava, bonitace, zkoušky, zdravotní vyšetření) a výběr jednotlivých spojení ponechávají zcela nebo z větši míry na příslušném chovateli. Klub se v takovém případě stará o administrativní zázemí a měl by být i zdrojem informaci. Poradce chovu chov neřídí, ale drží se činností, která dala jeho funkci název, respektuje přání chovatele a tam, kde je to třeba, poradí.
Osobně si myslím, že za kvalitu štěňat odpovídá chovatel. On je majitel chovatelské stanice, on se stará o výživu štěňat, on nese finanční náklady na uchovnění feny a on je také podepsán v průkazech původu svých odchovů. Jako poradci chovu se mně příčí přikazovat lidem, co mají v oblasti svého koníčka dělat, nesouhlasím s tím, aby pod výsledkem mého rozhodnutí byl podepsán někdo jiný a nesl zátěž nákladů a zodpovědnost za můj případný omyl. Pokud se štěňata nepovedou, nebudou kritici říkat, že poradce chovu špatně rozhodl, ale že chovatel X. Y. chová „vořechy“. I když se to leckomu zdá směšné, věřím na chovatelskou etiku a věřím, že většina našich chovatelů dělá všechno proto, aby z jejich chovatelské stanice vycházela štěňata fyzicky i psychicky zdravá a v rámci možnosti odpovídající požadavkům standardu.
Ham!
O způsobu práce jednotlivých chovatelských klubů by měli v každém případě rozhodovat jejich členové. Na nich je, aby si do svého čela postavili lidi, kterým lze věřit, lidi, kterým nejde o prosazení osobních zájmů, ale o plemeno a psy vůbec a hlavně o lidi schopně pochopit, že i někdo jiný než oni může mít pravdu. Takové osobnosti se velmi těžko hledají. Praxe učí, že právě ti, kteří by měli vedoucí funkce vykonávat, a to neplatí jen v kynologii, se jim brání. Naopak ti, kterým bychom se měli vyhnout, dělají všechno co mohou proto, aby nějakou tu funkci „urvali“. Za jejich snahou může být osobní prospěch, může to být i jen prostá touha vládnout a určovat těm ostatním, co a jak budou dělat. Ví se, že špatné zkušenosti kynologové většinou udělají s lidmi, kteří za svou „kynologickou kariéru“ vystřídali řadu plemen, s lidmi vyhýbajícími se práci se štěňaty a s lidmi zcela neomaleně tvrdícími, že jejich pravda je ta nejpravdivější. V historii lze najít řadu případů dokazujících, že často opakovaná lež se může stát pravdou a jak nešťastné následky to může mít.
V rámci Českomoravské kynologické unie pracuje zhruba 140 chovatelských klubů. V některém případě se jedná o kluby tak zvaně jednoplemenné, tedy kluby sdružující majitele, chovatele a příznivce jednoho plemene, jsou chovatelské kluby, které zastřešují dvě i více plemen a jsou do určité míry postižená plemena, jejichž chov vede více chovatelských klubů. Poslední možnost není nejšťastnějším řešením a je výsledkem určitého období, v kterém si řada lidi pletla pojem demokracie s bezvládím a tam, kde nedošlo ke shodě mezi funkcionáři nebo chovateli či chovatelům něco v činnosti klubu nevyhovovalo a proto si založili klub jiný. Dnes jsou postavena pravidla, která podobný přístup nepřipustí a která říkají, že pokud plemeno odchází z určitého chovatelského klubu, musí odejit celé. Rozhodnout o tom ale musí chovatelé příslušného plemene referendem. Nikdo nezpochybňuje právo plemena na samostatný chovatelský klub. Než se ale tak stane, měli by si příslušní chovatelé uvědomit a zvážit, proč k utvoření samostatného klubu dochází a kdo a jak bude určovat podmínky a způsob činnosti klubu nového.
Publikováno 31.01.2005. 2005, uveřejněno se souhlasem autorky.