Zde se nacházíte: Veterina > Epilepsie
Epilepsie psů (část 4.)
MVDr. Pavel Šrenk, Dipl. ECVN (klinika@jaggy.cz)
Idiopatická epilepsie - Epilepsie
Jak již bylo uvedeno, jedná se o nejčastější příčinu záchvatů u psů (podobně jako u lidí). Samotné záchvaty jsou pak způsobeny dočasnou abnormální elektrickou aktivitou některých buněk mozku, která převýší určitý práh vnímavosti a způsobí tak vznik vlastních křečí. Pro toto onemocnění je typický výskyt prvních záchvatů ve věku 1 - 3 let, postižení čistokrevných plemen a jinak bezpříznakový průběh tohoto onemocnění.
Je popsána celá řada plemen u nichž se epilepsie vyskytuje s vyšší četností ( pudl, kokršpaněl,irský setr, knírač, sibiřský haski, bernardýn, foxteriér, bernský salašnický pes, tervueren, horákův laboratorní pes, špic a další). U většiny těchto psů se uvažuje o dědičné komponentě tohoto onemocnění. Pouze u několika málo plemen se podařilo skutečně prokázat genetické zakotvení tohoto onemocnění (kolie, zlatý retrívr, labradorský retrívr, bígl). Idiopatická epilepsie může u těchto plemen vykazovat různé odlišnosti, co se týče průběhu I typu záchvatů. Existuje však klasický mustr, který je typický tomuto onemocnění.
První záchvaty typu grand-mal se objeví ve věku 1 - 3 let, a po té jsou zvířata delší dobu (řádově několik měsíců až rok) bez záchvatů. Další záchvaty jsou zpravidla stejné až slabší intenzity, ale intervaly se postupně zkracují, z měsíců až na týdny. V této době už je nutné záchvaty kontrolovat. Čím více záchvatů jedinec prodělá, tím hůře se pak kontrolují. Často lze vypozorovat souvislost mezi záchvaty a stresovým spouštěcím mechanizmem (vzrušení, emotivní reakce, strach...).
Samozřejmě existují jedinci u nichž onemocnění propukne sadou několika těžkých záchvatů během několika minut až hodin. Z toho vyplývá, že není možno stanovovat diagnózu idiopatické epilepsie pouze na základě průběhu onemocnění, ale je nutno provést celou řadu doplňkových vyšetření. U epileptických jedinců je tedy nutno nejprve vyloučit možnost primární a sekundární epilepsie a teprve až se neprokáže žádná z možných příčin záchvatů, lze uvažovat o idiopatické epilepsii a začít s její medikamentózní terapií. Diagnóza idiopatické epilepsie je tedy diagnóza vylučovací!
Léčba epilepsie je doživotní a s touto skutečností se musí majitelé smířit. Na rozdíl od humánní medicíny, kde existuje a účinkuje celá řada antiepileptik, je situace ve veterinární medicíně výrazně odlišná. Většina humánních preparátů je u psů a koček neúčinná a má výrazné negativní vedlejší účinky v případě dlouhodobého podávání. Dalším důležitým momentem při léčbě epilepsie je preference monoterapie, tedy použití jednoho medikamentu, před polyterapií, tedy sučasným podáváním kombinace více medikamentů. Jakékoliv výkyvy a změny typu a dávky medikamentů jsou nežádoucí a mohou vést k těžkým a obtížně kontrolovatelným záchvatům.
Při léčbě epilepsie je důležité udržovat stálou hladinu medikaentu v krvi jedince. Toho lze dosáhnout pouze pravidelným opakovaným podáváním. Jedno vynechání dávky tak může mít nepříjemné následky. Taktéž samovolné snižování dávky nebo záměna medikamentu obvykle vede ke komplikacím. Obecně platné pravidlo hovoří o možnosti postupného vysazení medikamentů u pacientů, kteří netrpí záchvaty po dobu delší jednoho roku. I toto vysazování musí pak být postupné a odehrává se se po dobu několika týdnů až měsíců.
Za úspěch léčby je nutno považovat zeslabení intenzity záchvatů a snížení jejich četnosti na 4 až 5 záchvatových dnů v roce. Pouze asi 20% pacientů je doživotně bez záchvatů. Asi dalších 25% pacientů se nedaří kontrolovat pomocí jednoho medikamentu a je nutno u nich začít s kombinační terapií. Asi 5 - 8% z celkového počtu pacientů se nedaří kontrolovat vůbec. Na tomto místě je třeba uvést další obecné pravidlo, které hovoří o zvládnutelnosti epilepsie vzhledem k velikosti psa. U malých a středních plemen je tato úspěšnost mnohem vyšší než u plemen velkých, kde je epilepsie velmi těžkým problémem.
V případě vypozorování vyvolávajícího stresového faktoru se samozřejmě stává součástí terapie snaha o eliminaci všech těchto negativních vnějších vlivů. Dalším velmi důležitým momentem jsou veškeré poruchy v zažívacím aparátu jedince. V takovýchto momentech dochází k nedostatečnému vstřebávání medikamentu a následným záchvatům. Tomu lze předejít podáním medikamentu jinou cestou (injekce, čípky...). Velmi častou komplikací u epileptiků jsou pak různé chirurgické a diagnostické zákroky vyžadující zklidnění nebo celkovou narkózu. Existují skupiny medikamentů, které mozek přímo provokují k epileptickým záchvatům. Při jejich použití pak často dochází ke komplikacím během narkózy nebo během probouzení. Proto je nutné, aby všichni epileptici měli patřičný záznam ve svém očkovacím průkazu a majitel veterináře na tuto skutečnost vždy upozornil.
Na závěr bych se rád zmínil o několika zásadách v případech, kdy zvíře prodělává záchvat. Nejprve bych rád uvedl, že u mnoha psů může majitel pozorovat určité změny v chování, ještě před nástupem vlastního záchvatu (prodromální stadium, aura). V těchto případech se doporučuje kontaktovat takového jedince a snažit se jej zklidnit. V mnohých případech lze tímto způsobem přicházející záchvat zažehnat. Během vlastního záchvatu je třeba dávat pozor, aby se pes neporanil. Většina jednotlivých záchvatů probíhá tak rychle, že podávání medikamentů formou tabletek je nedostačující, neboť jejich vstřebání ze zažívadel je příliš pomalé (hodiny) a tudíž touto cestou záchvat zastavit nelze. Podání tabletek po záchvatu (mimo běžné pořadí) může mít svůj smysl v prevenci možných následných záchvatů.
V případě po sobě se rychle opakujících záchvatů (klastra, status epilepticus) je nutné tyto velmi rychle zastavit. Předcházíme tak přetížení ostatních orgánových systémů (dýchání, srdce, svaly, játra), ale I vlastního mozku. Efektivní, tedy rychlé zastavení záchvatů je možné pouze podáním medikamentů přímo do žíly, tedy injekční formou. Injekce do svalu je z tohoto pohledu taktéž nevyhovující neboť vstřebávání ze svalů je také příliš pomalé. Možnou eventualitou pro chovatele je použití tzv. rektálních tub, pomocí kterých se medikament (dizepam) aplikuje do konečníku. Takto deponovaný medikament se vstřebává velmi rychle a jeho efekt je patrný během několika minut. Jistě lze na tomto místě doporučit, že v případě opakovaných, skupinových záchvatů je nutno přivolat veterinárního lékaře, který záchvaty zastaví.
Zcela na závěr bych se rád zmínil o životních kvalitách epileptiků. V případě dobrého nastavení medikamentů a kontroly záchvatů (cca 4 záchvatové dny do roka), jsou psi schopni normálního výcviku a běžných aktivit bez jakéhokoliv omezení. Jistá část epileptiků může po zahájení terapie tíhnout k obezitě. V těchto případech je pak třeba hmotnost jedince kontrolovat, nejlépe podáváním light krmiv.
Epilepsie psů (část 1.)
Epilepsie psů (část 2.)
Epilepsie psů (část 3.)
Epilepsie psů (část 4.)
Publikováno 06.12.2004. 1998, uveřejněno se souhlasem MVDr. Čápa (server www.veterina-info.cz)