Zde se nacházíte: Vaše příběhy
Jak slepý k houslím přišel aneb máme japonce
Jaroslav Kolda (koldajara@seznam.cz)
Předem se omlouvám za nepříliš slohově zdařilý článek, je to už pár let co jsem něco takového psal ve škole. Chci se s vámi podělit o několik zážitků a také trochu přiblížit povahu u nás v republice málo se vyskytujícího plemene. Nečekejte žádné odborné statě. Nejsem odborník.
Před třemi a půl roky jsem vzal manželku ke známým, ačkoli jsem věděl, že mají štěňata chodského psa právě k odběru. Udělal jsem tento osudový krok a po několika minutách strávených v chumlu dovádějících štěňat bylo rozhodnuto. S neskrývanými obavami s námi k domovu odjížděl Jeronimo Lukato Gold. Do dneška nevím, kdo měl ty obavy větší, jestli já nebo ten pes. Nicméně jsme to přežili oba. Mnoho jiných věcí toto štěstí bohužel nemělo, jako několikero párů bot, nebo vlastně cokoli co se ocitlo v blízkosti Jeryho tlamy. Jistě dobře znáte žlutý telefonní seznam, ale asi jen já ho viděl po celé chodbě, cca. šest na dva metry. Bohužel s tímto seznamem vzal za své i očkovací průkaz.
V okamžiku, kdy jsem začal nabývat dojmu, že se Jery uklidnil a snad by mohl být klid, nadešel den D a pohoda vzala za své. V srpnu jsme si domů ke klidnému a vyrovnanému choďáčkovi Jerymu přivezli pro mě neznámého japonského špice. Po zkušenostech s temperamentem německých špiců mých známých jsem se docela bál. Již první návštěva u původní majitelky Balůa mne přesvědčila o tom, že japonský špic se od německého v lecčems liší. Je pravda, že ze začátku byl Balů velmi plachý a každý prudký pohyb zaháněl pejska pod stůl. Bylo to zřejmě způsobeno změnou prostředí a také proto, že mu bylo již něco přes rok, a co si budeme povídat, mladší štěňata takové změny snášejí o poznání lépe. Byl jsem chováním japonce příjemně překvapen, již druhý den se Balů začal zapojovat do mé hry s Jerym, a nejen to. Třetí den se po ránu s neskrývanou radostí vítal a poprvé se na mne zasmál. Nebudete mi to věřit, ale on se opravdu smál. Fotodokumentaci připojuji, sami se můžete přesvědčit. Není to nádhera!
Jsem moc a moc rád, že jsem si pořídil Balua, s Jerym si začali hrát a jeden od druhého se učí různé lumpárny. Nechávat na stole či židli cokoli co se dá jednoduše zneškodnit, rozčtvrtit či jinak poslat do věčných lovišť, neváhají ani minutu. Jery odjakživa spal v kuchyni pod lavicí, toto místo si vybral dobrovolně. Ne tak po seznámení s Balůem. Nedávno jsme se vzájemně vyděsili. Ráno jsem, potmě s ještě zalepenýma očima, tápal po bytě a co nevidím. Oba dva psi leží na jídelním stole. Myslel jsem, že ještě spím. Nespal jsem, byla to realita. Ve chvíli, kdy mně oba pejsci zpozorovali jste neviděli ten mazec, oba dva začali prchat, aniž bych cokoliv udělal či řekl. Věděli, že to tentokrát přehnali. Když prchali, neuvědomili si, že jsou na stole a to bylo panečku překvapení, výška nikoho nepřekvapila, jen Jery skočil do misky s vodou a Balů se vrhl na druhou stranu, kde narazil na konec lavice a vzal sebou několik prázdných pet lahví. Byl to pořádný šrumec, i sousedé se pobavili.
Musím říct, že povaha japonských špiců je jedinečná. Když ho za něco pokáráte a někdy dostane na zadek novinami, nenaštve se. Ani nezaleze pod stůl jako Jery, který s vámi pěknou chvilku nemluví, prostě se otočí, začne vrtět ocáskem, samozřejmě otevře tlamičku a začne se smát. V tu chvíli jste úplně odzbrojeni a nezmůžete se na slovo. Jediné co můžete, je vzdát to a jít si vlastní cestou.
Rád chodím s Baluem na výlety, protože nemá problémy si hrát s jinými psy. Pokud pejska nezná, očuchají se a jdou si hrát. Ještě se mi nestalo, že by vznikl jakýkoliv problém. Aspoň co se týče mého Balua. To samé se týká vztahu Balua a dětí. Ze začátku jsem měl jisté pochybnosti, a to hlavně proto, že znám některé německé špiclíky. Již po několika málo dnech, kdy se Balů a můj pětiletý syn pouze poznávali, jsem došel k závěru: japonského špice k dítěti jednoznačně ano. Dovoluji si dokonce tvrdit, že tohoto psa k jakkoli starému dítěti. Mají super povahu, jsou vyrovnaní a nekonfliktní. A vůbec neštěkají, oproti mnohým německým špicům.
Ještě se omlouvám, jestli tento článek někdo vnímá jako reklamu na demoliční četu, tak to není. Oba pejsky máme hodně rádi a jsou plnohodnotnými členy naší rodiny, jen je to někdy náročné na psychiku lidské části smečk , neboť s mými dvěma psy sdílí se mnou třípokojový byt v paneláku ještě manželka a malý syn.
J. Kolda a Baltik Lain High Clas alias Balů.
Publikováno 29.11.2005. 2005, pro www.spicove.cz