Zde se nacházíte: Vaše příběhy
Moji velcí kamarádi
Jaroslava Janková (ota.janko@volny.cz)
Ahoj lidičky, jmenuji se Jurášek a rád bych Vám pověděl něco o mém novém domově. Řeknu Vám to hezky od začátku.
Když si panička pro mne přijela, tak si nejprve povídala s mojí chovatelkou o tom jak se má o mne starat a o takových těch kynologických věcech. Tomu jsem moc nerozuměl a tak jsem si raději hrál pod stolem s míčkem. Až bylo vše vyřízeno, rozloučili jsme se, nasedli do auta a ujížděli někam pryč, nevěděl jsem kam a proč! Dorazili jsme na místo, kde jsem to vůbec neznal a neměl jsem ani trochu tušení co mě tady bude čekat.
V dálce jsem sice slyšel nějaké štěkání, ale to mne zatím moc nezajímalo, protože jsem měl na starost očichávání nového obydlí a mého nového pelíšku. Pak mne panička vzala do náruče a zase mě někam nesla, vůbec jsem se nebránil, jen jsem zvědavě koukal co se bude dít. Když jsme vyšli na zahradu, okamžitě se k nám přiřítily čtyři bílé koule a jaly se mne očichávat. Ti velcí chlupatí hafani byli samojedi a určitě si mysleli, že já jsem kočička, která je za plotem u sousedů vždycky provokuje. Panička mě ale dala každému zvlášť očichat a řekla přísně "fůj je to!" Nechtěla, aby mě moc obtěžovali, když jsem byl ze všeho ještě vykulený.
Další dny jsem se pak postupně se svými novými kamarády seznamoval. Ti brzy zjistili, že nejsem kočka ani ježek, že jsem vlastně taky pes a přijali mne do své psí smečky! Panička měla ale strach , aby na mne nešlápli a proto na ně stále křičela "pomalu, pomalu", to aby kolem mne nelítali moc rychle. Já jsem sice malý ale šikovný a nejsem žádný bojásek a tak jsem se naučil mezi těmi šestnácti bílými tlapami vcelku bravurně pohybovat.
Každé ráno, když mě pustí ven, se musíme přivítat, vůbec mi nevadí, že při tom musím skákat po zadních, abych dosáhl na ty jejich velký tlamy a mohl je olíznout. Všichni při tom vrtíme ocáskem a uháníme si hrát na zahradu s hračkami. Ty si ovšem musíme mezi sebou půjčovat, aby se panička nezlobila, že se o ně pereme, to ona nemá ráda.
Nejvíce si však hraji s nejmladší členkou smečky jménem Conny, ta se válí se mou po zemi a hrajeme spolu na schovávanou mezi smrčky. A když nám ten den hezky uteče, tak už se jenom těšíme na dobrou večeři. Chtěl bych ale podotknout, že při jídle od nás panička vyžaduje velmi slušné chování, nesmíme si navzájem ujídat z mističek a když je někdo najedený dříve, poslušně čeká až dojedí ostatní. To víte že mě lákalo kouknout se jestli nemají něco lepšího, když měli ty misky proti té mé tak veliký, ale panička mne ihned okřikla, že se to nesmí, abych se slušnému stolování s ostatními naučil již od mládí. Tady v mém novém domově platí totiž taky ještě jedno pravidlo a tím je "ZÁKON SEVERU", jak říká náš páníček, protože prý nejdříve dostanou najíst psi a potom teprve on! Tak zatím pac a pusu a až budu mít další zážitky z naší psí rodinky, zase vám napíšu.
Publikováno 21.01.2003. 2003, uveřejněno se souhlasem autorky.