Zde se nacházíte: Vaše příběhy
Špicličí závislost
Jiřina Budínská (budinska@csop10.cz)
Měla jsem úžasnou babičku. Babičku, která mi vyprávěla spoustu krásných příběhů. A tahle babička může za to, že jsem špiclíkář. Povím Vám její příběh a myslím, že mne pochopíte.
Za první světové války, bylo to už ke konci té hrozné doby, táhli Evropou vojenští zběhové a byl velký hlad. Tlupy vojenských zběhů v některých případech pro trochu jídla vyvraždily celé rodiny. Babička měla tři malé děti, bydlela na polosamotě na okraji vysočiny blízko Černovic. A měla velkého bílého špice a černými skvrnami. Byl skvělý hlídač a miláček celé rodiny. Dědeček byl ve válce a babička byla na všechno sama. Jednou v zimě v noci je přepadla tlupa zběhů. Snažili se dostat do domku a špic s velkým řevem jim bránil. Došlo k potyčce. Chudák pes za babičku a děti položil život, byl proboden bajonetem, ale stačil vzbudit obyvatele z blízké vsi a ti přišli na pomoc. A tak zásluhou velkého špice přežila babička i děti. Nejmladším z nich byl můj tatínek.
Můj první špic byl Cedrik Ze stráže Otmíče. Je tomu již hodně let, narodil se v roce 1969 a byl to velký bílý krasavec a veliká psí osobnost. Prochodili jsme spolu pěšky velkou část naší krásné země, byl skvělým společníkem. Chodili jsme na cvičák, uměl toho opravdu hodně. Když mu bylo sedm let, narodila se mi dcerka a dva roky na to syn. Cedrik je pomáhal vychovávat. Děti se u něj učily chodit, hlídal je, tahal se s nimi o hračky. Dělal mi průvodce krásných 12 let. S ním jsem poznala, jak pěkné je spát někde na kraji lesa pod širákem a mít na zádech teplý špicí kožíšek.
Další byl velký bílý nalezenec Šoteček. Věčně utíkal, a věčně se vracel, byl lumpík, ale jeho láska k dětem byla bez hranic. Byl s námi téměř 11 let. Pak přišla Ambra z Ruzyňských plání, vlčí špiclice, krásná, hrdá a prudká dáma. Ráda cvičila, uměla tahat břemena, na soutěži tažných psů vyhrála třetí místo ve své váhové kategorii. Utáhla 100 kg. Jezdila několik let na závody tažných psů se svým kamarádem malamutem jako talisman závodů. V zimě jsme jezdili se saněmi do hor a sjížděli jsme kdejaký kopec. Když jsme se šli ohřát, byl zážitek vidět před bufetem psa zapadaného sněhem a teploučkého jako mimino. Děti odrostly a já zase s rancem na zádech s Ambrou chodila dlouhé pochody a zažívala spoustu krásných příběhů. Loni v prosinci mne opustila ve věku 11 let.
Na Apríla jsem si jela pro pokračovatelku mojí špicí tradice, pro Cessy pod Bošovskou tvrzí. Je to velká bílá slečinka a roste z ní šikovná a pěkná špicí holka. Chodíme na cvičák, je velmi šikovná a máme za sebou první výstavu. Je ze mne za těch 36 let těžký špicličí závislák. Ale léčit se nehodlám. Tu svoji závislost si pěstuji a hýčkám.
Publikováno 25.11.2005. 2005, pro www.spicove.cz