Zde se nacházíte: Vaše příběhy > Povídky
Zachránkyně špiclinka
Klára Feikusová (klara.feikusová@seznam.cz)
Jedenáctiletý Matěj byl zrovna na procházce s bígličkou Bexinkou, když se to stalo. I když ho nezajímaly výstavy, měl Bexu s PP, aby s ní mohl na nejrůznější mistrovství. S Bexi dělal agility (A3) a měl složeno několik zkoušek poslušnosti. Jeho rodiče měli taky rádi psy. Měli ještě velkou špiclinku Beladu. Černou. Byla taky s PP. Její majitelka ji prodala jen co si ji koupila od chovatele. Mates se o obě fenky staral velmi svědomitě, ale někdy mu musely feny dovolit si přispat, aby posléze dostaly misky vrchovatě naložené těmi nejkvalitnějšími (a nejdražšími) granulemi na trhu. Kupoval si kynologické časopisy a na internetu zjišťoval informace o krmivu, agility a plemenech psů.
Na oné procházce koncem června si šel jako obvykle ke stánku pro kynologické čtivo. Paní v budce ho důvěrně pozdravila a už vytáhla časopis. Zaplatil a rozloučil se. Bexi mu vesele poskakovala u nohou. Věděla, že teď si pán bude číst a ona si bude moct "přečíst" svoje zprávy od kamarádů! V parku bylo skoro prázdno. Mates si sedl na osamocenou lavičku a Bexi vyměnil navíjecí pětimetrák za vlastnoručně vyrobené 16ti metrové bavlněné vodítko. Bexi se pustila do zuřivého čenichání a Matěj sebou "sekl" na dvě lakovaná dřevěná prkna ještě vlhká ze včerejšího lijavce. Listoval časákem netušíc co dal do pohybu.
Přelétl očima reportáž z Národní výstavy psů a jen potěšeně se usmál při fotce Bexiho otce co na výstavě vyhrál svou skupinu. Přečetl si o mistrovství ČR v agility kde byl s Bexi a v dětech do 14 let obsadil (z 54) 26. místo! Pak narazil na menší rámec asi tak zabírající čtvrtinu stránky s dopisy čtenářů. V rámci byla fotka VELKÉHO ČERNÉHO NĚMECKÉHO ŠPICE! Název bylo něco jako Výzva majitelům velkých německých špiců.
Začal číst: "Všichni z vás už jistě slyšeli o kritické situaci (především) velkých špiců. Jedná se hlavně o černé zbarvení. Aby nevymřeli, žádáme všechny majitele těchto psů i fenek s PP i bez, aby nás kontaktovali! Bližší informace..." kontakt si nepamatoval. Sebral vodítko, časák stočil do rulky a rozběhl se domů. Bexi běh přijala s patřičným nadšením, i když asi nadávala na toho kluka, co za ní po 16 metrech vlál.
Když dorazil s plící v rukou a Bexi u misky s vodou, sotva věděl, co ho přimělo aby se rychle vrátil domů. Přišla ho přivítat černá medvědice Bela s ocasem chvějícím se radostí. No jo! Hodil jí ožvýkanou bůvolí kost a pádil na počítač. Dal se do hledání na internetu. Na vyhledávači zadal VELKÝ ČERNÝ ŠPIC NĚMECKÝ. Objevily se spousty odkazů. Klikl na ten s nápisem O vyhynutí VČŠN aneb jak lze tomu zabránit. Na stránce byla ta výzva! Před ní však ještě byl stav špiců a historie. Pak výzva pokračovala: "Všichni kdo mají doma velké špice prosím informujte nás! Nebojte se, že vám bude odebrán, pouze se domluvíme, že budete s námi ve spolumajitelství. To je, že vy ho budete mít doma a pečovat o něj a my vám na něj budeme posílat peníze, občas si ho půjčíme na výstavu, kde ho budeme propagovat popř. ho vezmeme na bonitaci a bude mít čistokrevná štěňátka. Prosíme nedopusťte, aby toto krásné a zdravé plemeno vyhynulo a nebojte se nás kontaktovat!"
Matěj si opsal telefon na blízkou chovatelku. Bela se k němu přikolébala a svou těžkou hlavu mu položila na kolena a poulila svá jantarovo-oříšková očka na jeho zmatený výraz. Její bohatá jako tma černá srst mu zaplavila klín a ouška klidně položená dozadu doprovázel ten komický "třes" ocasu zatočeného nad hřbetem. Smála se a bylo jí zjevně jedno, že má jít zítra na očkování na vzteklinu. "Tebe nikomu nedám..." šeptal jí Matěj a Bexi co se tam také připletla pod nohy zjevně žárlila. Beli ji nechala vyskočit na klín, aby následně opřela své medvědí tlapy s celočernými polštářky na opěradlo otáčící židle. Svým růžovým jazykem mu jedním tahem očistila levou tvář a Bexi jak to ráda dělávala se mu zavrtala pod tričko.
Mates si ještě jednou přečetl článek a rozhodl: "Když je to tak, nemůžu nechat tvůj rod vymřít". Obrátil se na Belu, která mu hromovým štěkotem odpověděla. "Večer to řeknu rodičům." Holky jako zasažené bleskem vystřelily z místnosti. Matěj je našel netrpělivě přešlapující u svých misek. No jo! Už jsou čtyři! Máte dostat krmení! Tak nasypat Eukanubu a zalít oblíbenou "omáčkou" - kuřecím vývarem. No tedy mizí to v nich jako by týden nejedly. I když jsou už obě dospělé, dostávají dvě jídla - jedno hlavní a druhé vedlejší. Tak teď je vypustit na zahradu a je to...
Ve dveřích zachřestily klíče a jen co se otevřely, už bouchly. "Sakra!" zaklel táta od Matese, neboť vždy každý den se mu je nepodařilo zavřít v klidu. "Čus. Máma ještě není doma?" pozdravil Matěje. Máma! Úplně zapomněl, že končí v práci už ve dvě! "Já nevím. Asi spí nahoře." Pokrčil rameny. Otec šel najít mámu a mezitím Mates nachystal článek v časáku. Přivolal Belu s Bexidou a podíval se (zvláště) na Belu. "Teď mi musíte pomoct." Bela souhlasně štěkla a Bexa zívla a "zmlátila" svým ocasem pohovku. Do obývacího pokoje vstoupili oba rodiče o něčem debatující. Když uviděli svého syna s tak nezvykle vážnou tváří a oběma psy (v klidu) po boku, zmlkli. "Co se děje?" zeptala se máma. "Chm..." odkašlal si Mates aby tomu přidal na důležitosti a rozevřel časopis: "Hele..." ukázal jim článek. Rodiče překvapeni četli déle než by se dalo čekat. Chvíli uvažovali. "Beli je čistokrevná..." "nikomu ji nedáme" "ale..." "kruci co to po nás vlastně chceš?" rozčílil se zmatený otec. "Na internetu stálo, že nám ji nevezmou, jen bude ve spolumajitelství..." "Spoluco?" No my ji budeme mít a spolumajitel ji bude brát na výstavy, posílat nám na ni peníze a půjde ji uchovnit aby mohla mít čistokrevná štěňata!" Na chvíli bylo ticho. Po té chvíli začla matka: "Jestli jim hrozí vyhynutí... je to naše povinnost ji nahlásit..." "Nevezmou nám ji, nebojte." Beli radostně štěkala a chvěla ocasem. "Máš kontakt?" zeptal se smířeně taťka. "Jupííí! Jóó... to víš že mám!" Fenky s ním sdílely radost, i když asi ne pro to, co on.
Rodina se tedy domluvila a Mates jim ukázal vše na internetu. Večer byla historická chvíle. Rodiče se psy netrpělivě seděli na gauči, mezitím co Matěj přešel k telefonu. Holky ho šly podpořit. Sedly si mu obě u každé nohy a tichým bručením mu daly najevo, že jsou připraveny. "O.K." mrkl na ně a vzal sluchátko. Vytočil číslo. Telefon vyzváněl asi 2 minuty. Mates už to chtěl vzdát, když znenadání CVÁÁK! a už v aparátu hekal udýchaný hlas jakési ženy. Byla zrovna venčit psy, kteří na schodech uslyšeli zvonění a přiměli ji vrátit se z přízemí do 5. patra.
"Halo? Tedy... ech... promiňte... chchch... co si pře-přejete?" popadala dech. "Dobrý den, jsem..." začal Matěj "dneska jsem v časopisu objevil váš článek, tu výzvu. No a my..." "Výzvu? Cože no to je bezva!" pochopila chovatelka, která se zapomněla představit. "... doma máme fenu velkého černého špice" dokončil Matěj. "COŽE? No to! Já tomu nemůžu..." chovatelka byla zřejmě ohromeně potěšena. Bylo znát, že brečí štěstím. "Jste první kdo se ohlásil," dojatě šeptla. Pak se trochu uklidnila a dodala: "Chcete spolupracovat?" "Jistě! Proto volám! Chtěli bychom si ji ale nechat." "Jistě, jistě. Já nevím co říct. Dobře, přijedu a přinesu smlouvu na spolumajitelství. Chcete nebo spíš můžu ji uchovnit?" "No snad jo..." "Fajn, domluvíme se. Přihlásíme ji tedy na registr..." potěšeně se usmála. "Registr? Ale ona je s rodokmenem!" "S rodo...?!" chovatelka se málem zajíkla radostí, "první ohlas... ke všemu papírová černá fenečka... tohle je ten nejšťastnější den pro velké černé špice!" teď už vzlykala naplno. Matěj se trochu lekl, ale pochopil, že to je z radosti. "Zítra... ne... kdy máte čas?" "Zítra je sobota... myslím, že můžete přijet" usmál se Matěj. "Dobře... přijedu... moc děkuji..." dojatá chovatelka se radostí úplně rozbrečela. Mates se rozloučil a položil sluchátko s úsměvem. "Přijede zítra," oznámil všem.
Publikováno 26.04.2006. 2006, pro www.spicove.cz