Zde se nacházíte: Chov špiců > Plemeno
Finský špic
Larisa Garaiová (csabag@worldmail.cz)
Lovec se zastaví v zimní temnotě severského lesa a naslouchá, jak z dálky zaznívá úsečné, vzrušené štěkání psa. Vede lovce do hustého jehličnatého lesa, a najde svého čtyřnohého kamaráda. Tu stojí poslušný, červenozlatý liškovitý pes, jehož pohled je upřený na ptáka, kterého vyslídil v koruně stromu. Intenzivní štěkání a pomalu se houpající větev stromu zadržují ptáka tak dlouho, než přijde lovec. Tak začíná letitý rituál oboustranné závislosti, člověk a pes - oba společně uloví svou potravu a tím je jejich přežití zajištěno.
Tak začíná po staletí tradovaná legenda o finském národním psu - finském špicovi, nebo jak se mu něžně přezdívá - Finkie. Finské označení suomen pystykorva znamená finské špičaté ucho a popisuje liščí uši, které jsou pro finského špice typické. Toto plemeno je také známo jako štěkající ptačí pes a ve své domovině je převážně využíváno k loveckým účelům. Jedinec, který chce být ve Finsku úspěšný také na výstavách, musí předem prokázat své lovecké schopnosti. Zvláštní způsob štěkání - jódlování - je u finských špiců vyžadováno a ceněno dokonce tak, že se kadoročně pořádá soutěž O krále štěkotu. Ve Spojených státech a v některých neseverských státech Evropy je finský špic oblíbený spíše jako rodinný pes.
Historie plemene
Předpokládá se, že předkem tohoto plemene je arktický vlk, který se do Finska dostal s rusko-ugrijskými kmeny. Není bez zajímavosti, že finský špic se z vlka vyvinul cíleným výběrem. Rozhodující byla jeho schopnost vyslídit ptáky a malé savce a zahnat je do korun stromů. Na konci 19. století bylo však toto plemeno nevhodným křížením téměř vyhubeno. Naštěstí se nažli příznivci těchto nevelkých loveckých psů, vybrali chovná zvířata a zorganizovali rozsáhlou záchrannou akci. Byla úspěšná a finský Kennel Club mohl toto plemeno v roce 1892 uznat za hodné zřetele.
Finkie ve světě
První import finských špiců do kolébky evropské kynologie - Anglie - uskutečnil sir Edward Chichester v roce 1927. Obdivovatelkou finských špiců byla rovněž lady Kitty Ritson, která se postarala nejen o (již zmiňovanou) přezdívku Finkie, ale také o založení klubu finských špiců, jenž byl Kennel Clubem of England uznán v roce 1935. Do USA se dostali první finští špicové kolem roku 1950. O patnáct let později začínají poměrně aktivně využívat pracovní schopnosti tohoto plemene zejména v Minnesotě a Connecticutu. Přesto americký Kennel Club (AKC) zařadil roku 1983 finského špice do třídy různé, to jest do skupiny non-sporting.
Vzhled a zdraví
Finský špic je hbitý a vytrvalý - to jsou vlastnosti nezbytné pro úspěšný lov v drsných oblastech finských lesů a tunder. Standard plemene vyžaduje kvadratické, dobře propracované tělo, stavbu kostry a zaúhlení kloubů přizpůsobené rychlému pohybu a vytrvalosti. Tyto vlastnosti předurčují finského špice kupříkladu také pro soutěže agility.
Finský špic má dvojí srst: krátkou, měkkou a světlou podsadu a delší krycí srst. Tato kombinace vzbuzuje dojem, jakoby srst svítila. Barva přechází ze světle medové do červenohnědé a musí být jasná a lesklá. Standard amerického AKC nedovoluje žádné bílé znaky na špičkách tlapek. Toleruje pouze malou bílou skvrnu nebo pásek v šíři maximálně 1,25 cm na hrudi. Přestože je srst finského špice velice bohatá, není nutné ji příliš často pročesávat. Jedinou výjimkou je samozřejmě doba línání.
Mimo území Finska není chov finského špice příli rozířen, je tedy prozatím ušetřen negativních vlivů masové produkce. Genetické vady se u tohoto plemene vyskytují zatím naštěstí pouze velice sporadicky. Podle věrohodných údajů jsou maximálně 3% finských špiců postižena dysplazií. Ve výjimečných případech vak může hrozit nebezpečí onemocnění epilepsií. I když toto plemeno není zatíženo genetickými vadami, doporučuje se zájemcům o štěňátko zachovat při jeho výběru běžnou opatrnost. Je vhodné prověřit si obě chovatelské stanice rodičů, posoudit u psů rozpoznatelné nedostatky a nechat vyšetřit zdravotní stav štěněte veterinárním lékařem.
Vlastnosti a chování
Špičatým, černým nosem, ušima a krajzlíkem se podobá arktickému vlku. Finský špic (na rozdíl od vlka) vyniká velkou loajalitou a úzkým vztahem k člověku, je věrný a má smysl pro povinnost. Pokud je považován za součást rodiny, je svolný ke všemu. Při výchově tohoto obdivuhodného plemene je nutná trpělivost a přívětivé prosazování disciplíny. Jeliko jde o velmi samostatného a inteligentního psa, kterému se příčí jakýkoliv druh tvrdého výcviku, je nutná flexibilita jeho majitele. Potvrzení správně vykonaného cviku prostřednictvím pochvaly je klíčem k úspěchu při výchově i výcviku finského špice. Nesmí být potlačován, je příliš jemnocitný, a když je přehnaně potrestán, může selhat.
Finský špic je robustní a inteligentní pes s nadměrně vyvinutým čichem a ostrým zrakem, což mu napomáhá při pronásledování lovné zvěře. Lovecký instinkt je u něj tak silně vyvinutý, že i v domácnosti chovaný pes tuto vlastnost uplatňuje, což vyžaduje diplomatickou výchovu. V exponovaných oblastech se doporučuje vodit psa při procházce na vodítku. Při honu se stává, že finský špic ne vždy uposlechne povel svého pána. Finský lovec za to svého psa vak nikdy netrestá. Nesmí se u něj používat tvrdé metody, neboť unáhlené jednání může finského špice zkazit na celý život.
Pro koho je vhodný
Finský špic je výborný domácí pes, přesto se však nehodí do každé rodiny. Kupříkladu rodina s příliš živými a hlučnými dětmi může ze psa udělat nadměrně těkavého neurotika. Vztah k řádně vychovaným dětem a přátelům rodiny má však vynikající, chování k cizím osobám má finský špic spíše zdrženlivé.
Majitel musí svému psu věnovat dostatek času a zajistit pro něj vhodné pracovní vytížení. Doporučuje se mít ho jako jediného psa v rodině, s více psy může dojít ke konkurenčním šarvátkám a žárlivosti. Milovníci psů, kteří jsou vnímaví, mají trpělivost a místo ve svém srdci, budou finskými špici odměněni nezměrnou loajalitou, kterou za tisíciletí dostalo toto plemeno do vínku od svých předků.
Publikováno 02.08.2005. Podle Susan H. Bertramové: Pes v liščím kožichu zpracovala Larisa Garaiová. Článek vyšel v PPČ 2/2005.