Zde se nacházíte: Chov špiců > Plemeno
Laponští psi
Iveta Marešová (assil@seznam.cz)
Tito psi patří do skupiny V., podskupiny 3 - severští ovčáci. V současné době existují tři plemena laponských psů - švédský laponský pes (Swedish lapphund), finský laponský pes (Finnish lapphund, lapinkoira) a laponský ovčák (Laponian herder, lapinporokoira).
Jejich původ sahá až někam na Sibiř, odkud před několika tisíci lety přišli Laponci do severní Skandinávie a samozřejmě s sebou přivedli i své psy. Tito psi pomáhali Laponcům se sobími stády a střežili nejen tato stáda, ale i tábořiště a příležitostně se používali i k lovu a tahání sání.
laponský ovčák
finský laponský pes
švédský laponský pes
Na začátku 20. století, kdy se většinou začínalo s čistokrevným chovem plemen, se i finští a švédští chovatelé rozhodli pro čistokrevný chov tohoto psa Laponců. V 30. letech se vydávali na sever svých zemí a zde od Laponců vykupovali pracovní psy. Ale již začátkem 40. let zjistili, že se švédské a finské představy o laponském psu podstatně liší, a proto bylo původní plemeno laponský pes rozděleno na dvě - Swedish lapphund (švédský laponský pes) - standard byl vydán v roce 1944, a lapphund (laponský pes, lapinkoira) - standard byl vydán v roce 1945, dnešní název finský laponský pes (Finnish lapphund) se používá až od roku 1993. Dnes je původnímu typu laponského psa bližší finský laponský pes. V 50. letech Finové registrovali i odlišný typ laponského psa a tento typ byl 10.12.1966 oddělen od finského laponského psa a začal existovat jako samostatné plemeno - laponský ovčák (Laponian herder, lapinporokoira). A nyní krátce o jednotlivých plemenech.
Švédský laponský pes (Swedish lapphund)
Používal se hlavně ke střežení tábořiště a sobích stád, pro práci se sobími stády na krátké vzdálenosti a občas i k tahání saní. Soby byl schopný ubránit i před vlky, byl udatným bojovníkem, který raději zemřel v boji, než by se vzdal. Dále byl hojně využíván k vyhledávání a vyštěkávání veverek, jejichž kůže Laponci prodávali. Ke štěkotu ho údajně veverky provokují dodnes.
Záhy po založení čistokrevného chovu bylo několik jedinců exportováno do Anglie a jejich potomci byli zase přivezeni zpět do Švédska. V těchto liniích se dodnes někdy objevují trikolorní nebo bílá štěňata, což vede k domněnce, že v Anglii k němu byli přikříženi kolie a samojed. S čistokrevným chovem se začalo v jižním Švédsku - zakladateli byli pes Roy aus Forserum a fena Ulla aus Hedemora a pes Musti a fena Tjappa. Chov na jihu a severu Švédska se záhy rozdělil - zatímco na jihu chovají lapphunda na exteriér jako společenského psa, takže ztratil hodně ze svého pasteveckého instinktu, na severu je stále používán k práci a chová se spíše na povahu, pro lepší výkonnost je zde i křížen s jinými plemeny.
Dnes je to energický pes, který potřebuje hodně pohybu a aktivity. Zvládne všechny psí sporty - agility, záchranařinu, výcvik i lov. Je inteligentní, rychle se učí a je lehce cvičitelný, rád štěká. Miluje děti, je to výborný pes do rodiny s dětmi. Ač se to nezdá, je dost tvrdohlavý a rád si dělá věci po svém. Vždyť musel sám střežit stáda a bránit je před vlky, potřebuje tedy důslednou výchovu. Ke psům i lidem je přátelský, tudíž mu nedělá žádné potíže život ve městě. Uznané barvy jsou černá, může být s bronzovým nádechem, a hnědá, bílé znaky jsou povoleny. Už Laponci preferovali černou barvu, protože černý pes byl dobře vidět na sněhu i na trávě. Pes měří 48 cm (+/-3 cm) a fena 43 cm (+/-3 cm) a váží okolo 20 kg. Dnes se chová nejen ve Švédsku, ale i v těchto zemích: Finsko, Dánsko, Anglie, Německo, Francie, Holandsko, Belgie, Rakousko, Švýcarsko a Slovinsko.
Až zarážející je téměř shodný vzhled švédského lapphunda a velkého německého černého špice. Je to výsledek náhody nebo ne? Možná tyto laponské psy získali od Laponců i Vikingové a ti, jak je známo, byli nějakou dobu usídleni i na severu dnešního Německa. Nebo se tito psi dostali do Německa v 17. století za třicetileté války? Vždyť tehdy Švédové několik let ovládali velkou část Německa a po skončení války jim dokonce zůstala v držení část severního Německa. Ale přivezli si s sebou tolik svých psů, aby svými geny mohli ovlivnit populaci německých psů? To už dnes asi nikdo nezjistí.
Finský laponský pes (lapinkoira)
Tento typ laponského psa se používal hlavně k pasení sobích stád blízko tábořiště a příležitostně i k hlídání tábořiště. Dá se předpokládat, že je to blízký příbuzný dřívějších islandských a skotských ovčáckých psů, jejichž dnešním potomkem je border kolie.
Na rozdíl od Švédů se Finové vždy snažili o zachování původního typu laponského pracovního psa. Ale již v roce 1970 se objevily názory, že registrovaní psi tomuto původnímu typu neodpovídají. Chovatelé začali tedy do zvláštního seznamu zapisovat pracovní psy pocházející přímo z oblasti chovu sobů - takto bylo zapsáno celkem 40 psů. Později tam ale bylo zapsáno i několik psů pocházejících odjinud, takže podle mínění některých chovatelů to mohli být kříženci s loveckými nebo tažnými psy. Kvůli tomu, z obavy před výskytem netypických znaků a vad, skupina příznivců plemene založila v roce 1981 Spolek laponských pasteveckých psů a pokračovala v čistokrevném chovu výhradně na základě 40 psů ze seznamu. Tento spolek nespadá pod oficiální kynologickou organizaci Finska.
Lapinkoira vyniká nejen v poslušnosti, ale i v pasení, ke kterému se stále používá. Pase vše, co se hýbe. Je přátelská a společenská, velmi učenlivá a díky svému pracovnímu původu také energická. Povoleny jsou všechny barvy, ale jedna barva musí převažovat, a protože je to stále přírodní plemeno, délka srsti je proměnlivá a často se vyskytují vlčí drápky i prsty navíc. Přímo ve standardu je uvedeno, že typ je důležitější než velikost. Pes měří 49 cm (+/-3 cm) a fena 44 cm (+/-3 cm). Je velmi populární v celém Finsku jako rodinný pes, patří tam mezi 20 nejoblíbenějších plemen.
Laponský ovčák (lapinporokoira)
Takzvaný sobí pes Laponců, používal se hlavně k hnaní sobích stád na dlouhé vzdálenosti, sám vyhledával ztracené soby a zaháněl je zpět ke stádu.
Registrace jednotlivých psů začala již v 50. letech, ale jako samostatné plemeno začal existovat po oddělení od finského laponského psa v roce 1966 a první standard byl vydán až v roce 1968. Plemeno má stále otevřený registr, kam se zapisují pracovní psi Laponců, kteří jsou i dnes kvůli zachování pracovních schopností využíváni v chovu. Tím se zachovává i genetická variabilita a dobré zdraví tohoto plemene. Protože při práci se stádem štěkal (ovládal zvířata hlasem, tak jako to třeba border kolie dělá zrakem), hodí se i dnes ke hlídání nejen stád, ale i domů.
Povahu má podobnou jako lapinkoira. Je to pes stejně učenlivý, ale více nezávislý, vždyť musel sám vyhledávat ztracené kusy ze stáda a sám se přitom rozhodovat. Jako pracovní plemeno potřebuje hodně zaměstnání a hodně pohybu. Je to univerzální pes a hodí se pro všechny psí aktivity - výstavy, výcvik, agility, záchranařinu, pasení, trekking. Pes měří 51 cm (+/-3 cm) a fena 46 cm (+/-3 cm). Barvy jsou povoleny hnědá a černá a kombinace těchto dvou barev s bílými znaky.
(Ke švédským lapphundům doplňme ještě tolik, že jsou tak podobní velkým černým špicům, že nikdo z našich čtenářů neodhalil v malém kvízu rozdíly mezi nimi - viz. archiv diskuse. Ač standard obou plemen nic podobného netvrdí, příbuznost mezi nimi je docela pravděpodobná, nezdá se vám?)
Publikováno 24.02.2005. 2005, pro www.spicove.cz