Zde se nacházíte: Chov špiců > Plemeno
Psi vikingů
Iveta Marešová (assil@seznam.cz)
Když byl nalezen hrob Vikinga pocházející z doby kolem roku 900 n.l., našlo se v něm šest koster psů. Tito psi, věrně doprovázející svého pána až na onen svět, byli dle odborníků předchůdci dnešního islandského psa a norského buhunda.
islandský pes
norský buhund
Obou proto, že norští Vikingové brali s sebou psy na své výpravy po moři i po souši a když se někteří z nich rozhodli usídlit na Islandu, jejich psi šli samozřejmě také s nimi. Tak se jedna psí populace rozdělila a z původního vikingského psa se stala dnešní dvě plemena - islandský pes (též někdy nazývaný islandský ovčák nebo islandský špic) a norský buhund. Dnes oba patří do FCI skupiny V., podskupiny 3 - severští ovčáci. I v současnosti mají stále ještě mnoho společného, i když se samozřejmě také v něčem liší, vždyť v minulosti žili každý v úplně jiném prostředí a jejich cesty k současným podobám byly odlišné. Zatímco norský buhund poměrně plynule přešel od psa pracovního ke psu výstavnímu, islandský pes dlouhou dobu jen zápasil o své místo na slunci.
Islandský pes se poprvé objevil na anglické výstavě v roce 1880, ale anglickým Kennel Clubem byl uznán až v roce 1905. Angličané také jako první vypracovali jeho standard, který později převzala FCI. Jeho historii na Islandu není snadné doložit, protože tam až do roku 1979 neexistovala žádná oficiální kynologická organizace. Co se ale ví je to, že tito psi to na Islandu ve 20. století neměli lehké. Na počátku století tam byla lodními psi zavlečena psinka a téměř všichni psi uhynuli. Nedlouho potom zase propukla rozsáhlá epidemie tasemnic, které napadají všechny savce, i člověka. V důsledku toho byl chov znovu zdecimován a v hlavním městě Reykjavíku byl zakázán chov psů. Tento zákaz trvá dodnes. Po této nákaze byl islandský pes kvůli zachování plemene často křížen s jinými plemeny, hlavně s border kolií.
Další ranou bylo křížení islandského psa se psy uprchlíků z Evropy za 2. světové války. Čistokrevní islandští psi tehdy znovu téměř vyhynuli a teprve v poslední době se islandští chovatelé snaží obnovit chov tohoto plemene. Dnes je Island členem FCI a chov se pomalu rozvíjí, ale přesto stále zůstává islandský pes vzácným plemenem, i když se chová kromě Islandu i v Anglii, Dánsku, Německu, Holandsku, Skandinávii a Kanadě. Chovatelé se samozřejmě snaží o větší rozšíření tohoto plemene a nezřídka ho i aktivně propagují, zejména na výstavách.
Norský buhund na tom byl mnohem lépe, vždyť nežil na izolovaném ostrově, ale na pevnině.V Norsku byl poměrně rozšířen, ve 20. letech 20. století se dostal do Anglie a dnes se chová po celé Evropě, v USA i v Austrálii. FCI byl uznán v roce 1943.
Původní určení obou těchto plemen bylo téměř totožné. Oba byli používání jako ovčáčtí psi, hlavně u ovcí, norský buhund navíc pásl soby a prasata. Oba jsou dobří hlídači, norský buhund hlídal selská stavení, islandský pes doprovázel transportní koňské karavany, což byl jediný druh dopravy na Islandu. (Tím je podobný německému špicovi, který zase doprovázel formanské povozy). Jako vynikající hlídači rádi štěkají, čehož využívají i při pasení. V důsledku toho ovšem někteří rádi štěkají i na pobíhající zvířata. V 50. letech je ale od práce na mnoha místech vytlačila border kolie, takže dnes jsou používáni spíše jako psi společenští.
Jejich lovecké schopnosti jsou minimální. Islandský pes nemá téměř žádné, protože na Islandu nebylo co lovit. Norský buhund se sice občas používal při lovu vlků a medvědů, ale mnohem výraznější jsou jeho ovčácké instinkty, které mu přikazují držet se smečky a neutíkat po stopě zvěře. Oba jsou to vytrvalí, odolní, energičtí a aktivní psi. Čím se asi nejvíc liší, je povaha. U islandského psa se projevuje vliv přikřížených border kolií (tento vliv je vidět i ve zbarvení), jsou více závislí na člověku. Milují celou rodinu, i děti a jiná zvířata, chtějí být pořád se svými lidmi a i když jsou dobří hlídači, na cizí pouze upozorní štěkotem, ale nikdy nekousnou, naopak hosty vítají.
To norský buhund je dost sebevědomý a nezávislý, nechce se tolik zavděčit člověku jako ovčáčtí psi, hledí jen na svůj prospěch. Proto potřebuje opravdu důslednou výchovu, ale pokud se mu jí dostane, je stejně jako islandský pes vynikajícím rodinným psem, přátelským, chytrým a učenlivým. Ale pasení má stále v krvi, chce pást všechno, co se hýbe, takže není radno pouštět ho z vodítka v blízkosti např. ovcí. Pokud nemá nějaké zaměstnání, může se chovat destruktivně, na rozdíl od islandského psa, který sice také rád pracuje, ale pokud zrovna majitel nemá čas, nic neničí, ale přizpůsobí se a je klidný. Ale ve své podstatě jsou to aktivní psi, kteří se hodí na všechny psí sporty i na výcvik. Např. norského buhunda používají záchranáři, policie na vyhledávání drog a zvláště v USA se používá i jako asistenční pes pro hluché. Rádi plavou i aportují.
Oba měří okolo 45 cm a váží asi 14 kg. Liší se ve zbarvení a druhu srsti. Islandský pes jako poměrně mladé a ještě nevyrovnané plemeno může mít srst krátkou i dlouhou, převažující barva musí být krémová až červená, hnědá, šedá nebo černá, vždy v kombinaci s bílou, ale bílá nesmí převažovat. Norský buhund má srst hrubou, střední délky, přilehlou k tělu. Barva je žlutá od světlé až po červenou (konečky chlupů mohou být černé, tmavá maska je žádoucí) nebo černá, malé bílé odznaky jsou povoleny.
Obě plemena jsou poměrně zdravá, občas se vyskytuje DKK nebo zákal očí, postižení psi se sice do chovu již dlouho nepouští, ale úplné vymýcení je velmi těžké. Většina jedinců se však ve zdraví dožívá 15 i více let.
A malá poznámka na závěr - některé prameny uvádějí mezi potomky původního vikingského psa nejen islandského psa a norského buhunda, ale i shetlandského ovčáka neboli šeltii, neboť i na Shetlandských ostrovech byli prvními osadníky Vikingové (zajisté též se svými psy).
Fotografie islandského psa poskytla chovatelská stanice Greenstone a fotografie norského buhunda chovatelská stanice Tu-San.
Publikováno 19.05.2005. Pro www.spicove.cz