Zde se nacházíte: Chov špiců > Plemeno
Německý špic - obyčejný zázrak
Magdalena Hodálová (spicove@centrum.cz)
Špic - slovo, které v životě slyšel snad každý. Mezi nejznámějšími plemeny psů vám jej vyjmenuje i malé dítě. Žebříček nejoblíbenějších plemen vedou už dlouhou dobu jiní, ale špic stále zůstává tradičně v povědomí většiny lidí. Každý zkrátka ví, že špic existuje, i když ho třeba nikdy neviděl.
Historie plemene
Primitivní forma psa se špičatýma ušima a zatočeným ocasem se na zemi vyskytovala jako jedna z prvních podob psů, špicovitá plemena proto vznikala v různých zeměpisných šířkách (severští tažní psi, akita a další "inu" v Japonsku, řada špicovitých plemen ve Skandinávii...). Mezi nejstarší domácí plemena ve Střední Evropě patří právě německý špic. Byl používán především jako hlídač; typickým obrázkem minulých staletí je špic sedící či stojící na kozlíku a štěkotem doprovázející formanský povoz. Již tehdejší špicové byli velmi podobní těm dnešním. Vyskytovali se převážně v bílé, nažloutlé, černé a vlčí barvě.
Koncem 19. století se začalo s čistokrevným chovem špiců. Klub pro německé špice vznikl v roce 1910 v Německu. V této době ostatně vznikaly i kluby pro další plemena a postupně se také vytvářely standardy. Zpočátku se rozlišovaly jen dva rázy - malý a velký špic, a to ve výše uvedených barvách. Postupem času však došlo k uznání dalších barev (hnědé, rezavé, strakaté ...) a později i k rozšíření velikostních kategorií o trpasličí a střední špice. V některých zemích se chov ubíral poněkud odlišným směrem, především v Anglii a v USA, kde vznikl tzv. pomeranian či pomořan (obdoba trpasličího špice; špicům se i u nás dříve běžně říkalo pumrlík) a keeshond (vlčí špic). V USA, Anglii a Austrálii jde o dvě samostatná plemena s vlastním standardem, zároveň jsou však zahrnuta i v FCI standardu německého špice. V posledních desetiletích začínají být rozdíly mezi americkým a evropským typem stejně markantní jako je tomu například u kníračů. Kdo ví, možná je jen otázkou času, kdy Německo jako země původu přistoupí k osamostatnění pomeranianů i v rámci FCI. Zatím se oba dva typy, pomeranian i trpasličí špic, vzájemně kříží a mnohdy to chovatelům přináší nemilá překvapení v podobě různých mezitypů.
Jak špic vypadá?
Pod pojmem "špic" si pravděpodobně představíte středně velkého bílého psa se špičatýma ušima a zatočeným ocasem. "Špiclík" je většinou v mysli lidí zafixován jako uštěkaný hlídač vesnických dvorečků. Je zajímavé, jak silně je u nás tato představa vžitá, i když špice už nepotkáte tak často a i na vesnicích ustoupil různým módnějším plemenům. V současnosti se u špiců rozlišuje pět velikostních rázů a mnoho barevných variet. Žádné jiné plemeno se nevyskytuje v tolika přesně definovaných barvách (pozor, ne pouze odstínech!), takže si může vybrat opravdu každý. Posuďte sami:
- Vlčí špic (43-55 cm) - pouze vlčí barva
- Velký špic (42-50 cm) - bílý, černý a naprosto výjimečně hnědý
- Střední (30-38 cm), malý (23-29 cm) a trpasličí špic (18-22 cm) - bílý, černý, hnědý, oranžový, orange sable, krémový, creme sable, vlkošedý, strakoš (černobílý, šedobílý nebo oranžovobílý) a black and tan.
Kombinací všech velikostí a barev se dostaneme k neuvěřitelnému číslu 34. A jací by to byli chovatelé, kdyby nepokračovali v dalším šlechtění! Proto existuje ještě řada dalších zbarvení, zejména u pomeranianů v USA - modrá, modrá s pálením, blue sable, červená, red sable, žíhaná. Ani u nás není výjimkou vlkohnědá či brown and tan (zcela běžná např. u dobrmanů). Žádná z nich však dosud není uznána FCI. V posledních letech se velké popularitě těší oranžoví špicové, předtím to byli černí a ještě dříve bílí. Tyto tradiční barvy jsou bohužel pro zájemce jaksi obyčejné a jasně je vidět, že i u špiců chov podléhá módním vlnám. V současnosti jednoznačně vedou právě tzv. nové barvy.
Ti kteří zažili večerníčky ještě za společného státu, si jistě vybaví slovenskou znělku. V ní sekunduje bačovi roztomilý pejsek, který má všechny znaky charakteristické pro špice - špičatý nos a ouška, zatočený chlupatý ocas, velmi bohatá srst s krásným límcem a kalhotkami a také veselý úsměv a jiskřivé černé oči.
Špicí povaha
Typický špic je mile temperamentní a to až do nejvyššího věku (dožívá se 15 i více let, výjimkou nejsou sedmnáctiletí senioři). Je stále ochotný si hrát, mazlit se a samozřejmě také hlídat. Uštěkanost je snad jediná vlastnost, která by mohla případným zájemcům o štěňátko vadit. Ovšem popravdě řečeno, setkala jsem se už mnohokrát se značně uštěkanějšími psy bez ohledu na plemeno. Ostatně většina lidí si špice pořizuje s plným vědomím této jeho vlastnosti, mnohdy si ji dokonce cení, protože chtějí temperamentního mazlíka i ostražitého hlídače v jednom. Špic se samozřejmě dá, stejně jako jakýkoliv jiný pes, vychovat a když už se nepodaří štěkání odnaučit, tak alespoň omezit na jedno štěknutí. Na každého návštěvníka však špic vždy upozorní, protože mu neujde sebemenší šustnutí. Velcí a vlčí špicové jsou všeobecně povahově klidnější než menší rázy. Totéž se týká i pomeranianů, kteří byli šlechtěni vyloženě jako společenští a příjemní dámští psíci a jejich hlídací pudy byly cíleně eliminovány. To je také další vlastnost, která z něj dělá v podstatě jiné plemeno.
S dětmi, ostatními psy a domácími zvířaty vychází špic dobře, nikdy neublíží (i když je s radostí prožene). Říká se že neloví, ale najdou se i špicánkové, kteří si rádi chytnou myšku. Přestože je u špice lovecký pud maximálně potlačen, stále je to jen pes, to znamená se vším všudy, se všemi reflexy a instinkty.
Díky husté srsti je velmi otužilý, ale přesto není vhodné nechávat ho bydlet mimo dům. Špic vyžaduje vaši přítomnost a pozornost a nejlépe je mu když ne přímo ve vaší posteli, tak alespoň v pelíšku, ze kterého má vše pěkně pod dozorem.
Nejlépe jeho povahu vystihuje tato citace standardu: "Německý špic je stále ostražitý, živý a mimořádně fixovaný na svého majitele. Je velmi učenlivý a lehce vychovatelný. Jeho nedůvěřivost k cizím lidem a absence loveckého pudu ho činí ideálním hlídačem pro dům a dvůr. Není ani bázlivý ani agresivní. Odolnost vůči počasí, pevná stavba těla a dlouhověkost jsou jeho nejznamenitějšími vlastnostmi."
Co s ním?
Cokoliv. Temperament špice vyloženě předurčuje k různým hrám a závodům, ať je to agility, flyball anebo jen prosté aportování a hraní si s ostatními psy. Je neustále v pohybu a ve střehu. Miluje - ale nevyžaduje - dlouhé vycházky, při kterých poskakuje nadšeně okolo vás. Někteří špicové (ale to rovněž velmi individuální) si také rádi zaplavou. Většinou se však vodě vyhýbají a je zábavné pozorovat, jak za mokrého počasí znechuceně ťapou co nejkratší cestou domů. Co se dalšího využití týče, existují u nás i špicové záchranáři; jeden vlčí špic je dokonce členem Záchranné brigády ČR! Běžný výcvik zvládne bez problémů i menší pejsek. Protože patří k nejbystřejším psům, učí se rád všemu novému, ale pozor, formou hry.
Špicové v ČR a ve světě
Klub chovatelů špiců (KCHŠ) byl u nás založen v roce 1957. Od začátku se chov vyvíjel správným směrem zásluhou řady importů a zejména díky použití registrů - tedy těch psů, kteří zde až doposud běhali bez rodokmenu, ale měli typické znaky plemene. Dnes je chov na úrovni srovnatelné s okolními státy. Srovnávat se zbytkem světa nemá smysl, protože německý špic jako takový se chová prakticky jen v Evropě. Ve Skandinávii jsou také pěkná zvířata, ale chov zde byl založen především na importech z Anglie, proto se chovatelé potýkají s nestálým typem a barvou. Totéž platí pro Austrálii. V celé Americe jsou, jak již bylo řečeno, nesmírně populární pomeraniani a keeshondi a němečtí špicové zde prakticky neexistují (pouze jako tzv. American Eskymo - v podstatě bílý střední až velký špic). V Anglii je sice German spitz chován jako samostatné plemeno s vlastním standardem (poněkud odlišným od standardu FCI), jenomže jak je u Angličanů běžné, nedbají příliš na čistotu barev a rázů. Zvířata jsou tedy typově velmi pěkná, ale každý kus je mírně řečeno originál a například o plnochruposti lze mluvit jen teoreticky.
V současné době máme u nás poměrně širokou chovnou základnu u trpasličích, malých a vlčích špiců. Popularita středního rázu trpí oblibou malých pejsků ("do malého bytu jedině malý pes"), ačkoliv jde o ideální kompromis mezi "pokojovým" a pěkným větším psem (přitom váží jen 5-6 kg). Bohužel většina zájemců chce co nejmenšího a pro jistotu ještě menšího psa, snad aby se jim vešel do krabičky od sirek. Naprosto kritická je situace u velkých černých špiců. Jsou to nádherní, klidní a impozantní psi; bohužel zájemci o většího psa mnohdy ani netuší, že špic existuje i v této variantě. Proto sáhnou například po snáze dostupných (ovšem ne po finanční stránce) molosoidních či jiných plemenech. Současná populace velkých černých (u nás, v Německu, v SR a ve Švýcarsku - jinde neexistují) je prakticky na vymření. Až na pár jedinců, kteří se ve jmenovaných státech dají spočítat na prstech jedné ruky, jsou všichni za zenitem plodnosti a začíná válka s časem, zda se na těch několika produktivních ještě stihne něco odchovat anebo jestli tento ráz úplně zanikne.
Zdraví
Špice, zejména ty nejmenší, trápí stejně jako další miniaturizované psíky luxace čéšek. Jde o dědičné onemocnění a proto KCHŠ konečně zavedl preventivní opatření v podobě sledování výskytu luxace na bonitacích. Selekce postižených zvířat se zatím neprovádí, ale doufejme, že je jen otázkou času, kdy bude toto vyšetření povinné. Těžký pozitivní nález by měl psa bezpodmínečně vyřadit z chovu, což platí dvojnásob v dnešní době, kdy je všeobecně velký tlak na ozdravení chovu psů. Zájemce by proto měl při výběru štěňátka bez rozpaků požadovat i vyšetření obou rodičů na luxaci patel. Tento problém rozhodně nedoporučuji podceňovat; nikdo přece nechce mít doma kulhajícího pejska!
Jinak patří špicové mezi nejzdravější plemena, jsou velmi životaschopní a ani ti nejmenší netrpí degeneračními vlivy miniaturizace. Občas se ale vyskytne větší množství zubního kamene, u trpasličích špiců je také časté (ale tolerované) chybění několika premolárů. Snaha o zmenšování špiců vedla také k občasnému výskytu otevřených fontanel, které jsou dnes vadou vyřazující psa z chovu. U vlčích a velkých špiců není od věci preventivní vyšetření DKK. V zahraničí se běžně vyžaduje také vyšetření oční sítnice (onemocnění PRA), případně srdce.
Chov a výstavy
Do chovu se u nás špicové zařazují ihned po bonitaci. Absolvování výstavy pro uchovnění není podmínkou, ale kdo by se nechtěl pochlubit svým miláčkem? Navíc se špicem nemáte před výstavou ani na ní prakticky žádnou práci. Stačí jen zastřihnout přerůstající srst na ouškách a tlapkách dokulata a psa pořádně vykartáčovat. Špicové mají výstavy rádi, většinu z nich předvádění skutečně baví, ale pozor na jejich temperament; poskakující pejsek je možná roztomilý doma, ale na výstavu je potřeba ho poněkud umravnit.
Péče
Špicí kožíšek je naprosto bezúdržbový. Možná vás při pohledu na špice s bohatou a nadýchanou srstí překvapí, že veškerá její údržba obnáší pouhé jedno vykartáčování týdně. Koupání není nutné, maximálně 1-2x do roka. Máte-li pocit, že se pes příliš ušpinil, spraví to obyčejná sprcha. Špicové mají ohromnou výhodu "samočistící" srsti, na kterou se nechytá ani tráva, listí či bláto. Pokud jde o stříhání, na to honem zapomeňte (kromě výše uvedené úpravy na výstavu a pochopitelně při zdravotních indikacích). Stříhat psa v létě kvůli horku je nesmysl, protože hustá srst jej před teplem naopak chrání. Jinou kapitolou je současný trend střihové úpravy u pomeranianů, který začíná pronikat i k nám (specialisty na toto "sochání" jsou jak jinak Američané) a pozor na něj. Standard je v tomto případě sice poněkud tajemný - nezakazuje ani nepřipouští, ale naši rozhodčí tyto živé sošky vidí neradi.
Cena
Špic patří k finančně dostupným plemenům. Bohužel mnoho lidí si myslí, že špic je obyčejný dvorečkový pes a je až zarážející, kolik lidí chce čistokrevné štěně pokud možno do 500 korun a pro jistotu ještě s dovozem.
Konkrétní ceny se u chovatelů liší nejen podle kvality rodičů, pohlaví štěněte a momentální oblíbenosti rázu, ale cenu může výrazně ovlivnit i to, zda chovatel chová pro radost a chce umístit svá štěňata raději do lepších rukou než za co nejvíc peněz. Rozumná cena, se kterou musíte počítat, je u malých černých špiců cca 5-7 tisíc (podle kvality i méně či více), u oranžových bude cena o něco vyšší. U trpasličích špiců by vás nemělo překvapit, přesáhne-li 10 tisíc. Všeobecně platí, čím menší ráz, tím atraktivnější, žádanější a tedy dražší. Cenově nejdostupnější jsou tedy paradoxně málopočetní střední a velcí špicové.
Publikováno 01.03.2004. Pro www.spicove.cz a Planetu zvířat 3/2004