Zde se nacházíte: Výstavy > Reportáže
Klubová výstava špiců Praha 1985
Ivan Stuchlý
90 špiců - přesně takový počet psů a fen byl přihlášen k poněkud utajené 16. speciální výstavě špiců, jež se konala v neděli 15. září v Praze 7-Troji, v areálu jezdeckého oddílu TJ Jiskra Praha.
S termínem i místem konání výstavy měl organizační výbor dost a dost potíží, nezbylo, než obojí několikrát měnit, nakonec však místo konání a průběh akce vhodně podtrhly její komorní ráz, i když je zajisté škoda, že výstavu neshlédl větší počet diváků. Špicové si totiž větší popularitu zaslouží a také ji potřebují, neboť stále jejich chov zápasí s problémy a těžkostmi, jež nejednou (byť ne vždy) těsně souvisí s malou chovnou základnou (např. určitých barevných a velikostních rázů).
Pro Klub chovatelů špiců Českého svazu chovatelů, který letošní speciální klubovou výstavu se zadáváním čekatelství našeho národního šampionátu (CAC) uspořádal, byla akce rozhodně významnou chovatelskou událostí. Na každé takové výstavě se do značné míry ukáže, jak se chov a šlechtění toho či onoho barevného a velikostního rázu daří (či nedaří - nebylo by nikterak moudré nevidět, že zvláště velcí špicové na tom nejsou nejlépe). Chovatelská práce, kterou klub již vykonal. a kterou nadále koná, je úctyhodná. Není tomu tak dlouho (z hlediska chovatelského) co se u nás špicové (za účinné pomoci Františka Horáka z Klánovic) díky nemnoha nadšencům regenerovali. Každá regenerace je obtížná, žádoucích výsledků se nedosahuje ani rychle, ani snadno. Po celé generace psů je třeba se potýkat s mnoha obtížemi, těžkostmi. Jistě proto nebylo náhodou, že v jednom z posuzovacích kruhů stanul jako rozhodčí F. Horák (který, jak sám řekl, má pro špice slabost).
Obvykle se na stránkách tohoto časopisu nepíše o výkonech rozhodčích. Tentokrát je třeba učinit výjimku. Snad někteří z dnešních posuzovatelů exteriéru psů v kruhu jako rozhodčího F. Horáka nikdy neviděli. A to je škoda. Jeho posuzování bylo klidné, ani uspěchané a nervózní, ani nekonečně vleklé. Naprosto věcné a v tom nejlepším slova smyslu veřejné - žádné teatrální deklamování, žádné křečovité odříkávání čehosi, co by stejně dobře mohlo být rozsudkem nejvyššího soudního dvora. A co nejdůležitějšího - bylo nanejvýš korektní, objektivní, skrz naskrz přátelské a přitom přísné. Nikdo z vystavovatelů si nemusel připadat jak před soudnou stolicí... Zkrátka - výborná škola pro vystavovatele i diváky. Škoda pro mnohé rozhodčí, kteří nemohli být přítomni.
Mezinárodní kynologická federace FCI uznává dnes dvanáct variet špiců (včetně špice vlčího): 1. vlčího špice, 2. velkého černého a hnědého špice, 3. velkého bílého, 4. středního černého a hnědého, 5. středního bílého, 8. středního oranžového, 7. středního šedooblačného (neboli vlkošedého), 8. malého černého a hnědého, 9. malého oranžového, 10. malého bílého, 11. malého šedooblačného (či vlkošedého) a 12. špice trpasličí všech barev. Znamená to, že černí a hnědí velcí špicové, střední černi a hnědí a zrovna tak malí černí a hnědí, a také všichni trpasličí, se posuzují společně (na mezinárodních výstavách se jim zadává jediné čekatelství mezinárodního šampionátu krásy CACIB) a mohou se vzájemně křížit.
Hodnocení úrovně předvedeného materiálu náleží pochopitelně orgánům klubu, odpovídajícím za chov, uveďme tedy jen pár letmých postřehů. Vlčí špicové nebyli vcelku špatní, ale zdá se že bývali (a není tomu tak dlouho) lepší. Malí špicové, zvlášť některé barvy, byli většinou velmi pěkní (někteří jedinci vynikali nádherným osrstěním), některé barevné rázy jsou však vzácné a hnědí úplně chyběli. Středních špiců nebylo mnoho, velkých bylo rovněž málo, a pokud jde o jejich úroveň (jak už bylo naznačeno), zdá se, že zde čeká chovatele i klub v budoucnosti nejvíc a nejtěžší práce. U trpasličích špiců je situace určitě lepší, i když i zde jsou zajisté problémy (hlavně související s miniaturizací). Situace je o to lepší, že malé rázy jsou, s ohledem na dnešní podmínky a okolnosti chovu, mnohem početnější.
Špic, zvlášť je-li pěkně a bohaté osrstěn, patří mezi plemena na první pohled líbivá. I když je dlouhosrstý, nevyžaduje jeho srst relativně velkou péči. Je tu ale ještě povaha špice, o níž se toho někdy napovídá až zbytečně moc. Špic je pes čilý, plný aktivity, temperamentní. To, pravda, nemusí každému vyhovovat, jako nevyhovuje každému teriérská odvaha a samostatnost. Ale ti, kteří dávají přednost psům živým, inteligentním, pohyblivým, bystrým a pozorným, ti naleznou ve špicovi ideálního společníka. Mají přitom možnost si vybrat velikost a barvu podle vlastního vkusu a podmínek, které k drženi psa mají. Špicové si větší rozšíření určitě zaslouží a věřme, že se ho skutečné dočkají. Aby jich na příští speciální výstavě bylo aspoň přes stovku.
Publikováno 10.06.2004. Zdroj: Pes přítel člověka