Zde se nacházíte: Vaše příběhy > Andělčin deníček
Andělka a vycházky (7. díl)
Stanislava Jansová (amarion@faraonskychrt.cz)
Jak já se těšila na naše první společné vycházky, vzpomínajíce na štěňátka batolící se mi oddaně u nohy, na Nerouška, pro kterého jsme vždy existovala jen já. Černý medvídek, který se pomalu a rozvážně sunul ke všemu, miloval a dodnes miluje hlazení od všech kolemjdoucích... Andělka od nás vypálila hned při prvním slavnostním otevřením branky jak kdyby ji za patami hořelo, tolik věcí k objevování!
V rámci její bezpečnosti, neboť na nás absolutně nereagovala, jsem byla nucena ji dát na vodítko. Okamžitě se vší silou opřela do obojku a táhla jak zběsilá, žádné nedůvěřivé reakce na městský provoz - auta chytit a lidi pořádně seřvat. Andělka totiž hlídá snad od prvního týdne a pokud jsem si pochvalovala, že Nero zaštěká jen když o něco jde, je mi jasné že v jejím případě to platit nebude. A zatímco Nero mohl být od štěněte a můžete být dodnes na zahradě i když je otevřená branka, Andělka se neustále snaží proklouznout ven.
Asi před týdnem po mě chtěla pošťačka podpis, otevřela jsem branku v bláhové naději že pak Andělku nalákám na piškot. Kdepak, vesele odcházela s paní a já se jí marně snažila odchytit. Ještě že je naše paní poštmistrová tak hodná, vrátila se s vesele skákajícím štěnětem, vešla k nám na zahradu, jenže Anďa zůstala ostražitě stát na ulici. Naštěstí existuje ještě jeden způsob "přivolání" a to je tahání hadru po zemi. A opravdu, stačilo dát pošťáckou brašnu na zem a už na ní zuřivě útočila...
Publikováno 06.12.2005. 2005, pro www.spicove.cz