Zde se nacházíte: Vaše příběhy > Andělčin deníček
Andělka ve městě (12. díl)
Stanislava Jansová (amarion@faraonskychrt.cz)
Tak to je kapitola sama pro sebe. Andělka miluje vycházky do města, Nero s ní už ne a já si to taky "užívám". Andělka musí být neustále v tahu a pokud nevisí Nerovi zakouslá na postroji či chlupech krku, přetahuje se se mnou o vodítka. Ale ve chvíli kdy jde proti nám nějaký člověk, okamžitě všeho nechává, přikrčí se a z hraným divokým vrčením se na něho pokouší vyskočit. Tolik cukanců, pádů na záda a jí je to jedno, s neuvěřitelnou vytrvalostí se o to pokouší zas a znova.
Dnes jsem vzala oba psy sebou do místní vinotéky. Asi na to nezapomenu dlouho ani já, ani obsluha a dva lyžaři, značně již posilnění vínem. Pustila jsem psy s vodítky na volno a začala si domlouvat objednávku. "No to jsou krásní psi" pravil jeden z mužů a Nero okamžitě vycítil možnost nechat se drbat a po chvíli se - jako obvykle - se slastným žuchnutím převalil na záda a rozvalil břicho v celé jeho šíři, oba muži zaklekli svorně vedle něho a hladili, drbali a hlavně nešetřili slovy chvály, což si Nero vždy užívá.
Jenže Andělka se nudila a tak začala běhat v kruzích po místnosti a na Neru útočit, ten si to nemohl nechat líbit a za mohutné podpory obou mužů jí začal tedy honit. Kličkovali mezi regály s vystaveným vínem a mě se dělalo špatně při představě jak nějakou láhev z drahocenným mokem shodí. Po chvíli se mi podařilo přivolat Neru, ale Andělka kolem nás dál rotovala v divokých kruzích. Jistě - stačilo jí na pamlsek přivolat, ale k tomu jsem se neměla čas se dostat.
Jeden z mužů jí totiž začal honit po vinotéce, jako že "jí jenom přišlápne to zatracené vodítko" ač se snažil sebe víc nešlo mu to, k velké radosti Andělky i jeho kamaráda, který se do celé honičky vložil o chvíli později se slovy "ani malý štěně už nechytíš, už nepij". Marně jsem se jim snažila vysvětlit, že nejlepší bude, když Andělku nechají na pokoji, nikdo z těch dvou - vlastně tří - mě nevnímal. O paní, která stála za barem se pokoušel infarkt, teď už mezi regály neběhal jen pes ale i dva chlapi jak hora.
Andělka vymýšlela neuvěřitelné pohybové kreace, mezi regály, stoly a židlemi kličkovala s rychlostí blesku. Nero nadšeně štěkal a povzbuzoval jí a pánové začali rudnout a taktizovat, kdo a kam jí nažene. Opět se potvrdila stará pravda, že muži stále zůstávají dětmi. Naštěstí již unavená Andělka zaběhla k Nerovi a já ji mohla konečně chytnout za vodítko. Značně vyčerpaná - psychicky - jsem sebrala psy, víno a rozloučila se a pochvalná slova obou můžu "ten pes je fakt dobrej" mě nechala celkem lhostejnou.
Letošní rok byl pro nás hodně náročný, v únoru se nám narodila dcera Stázka, v říjnu pak přibyla Andělka. S Nerem jsme absolvovali hodně úspěšně pár výstav a složili zkoušku. Ještě před třemi lety byli i pro mě špicové synonymem bílého voříška s ocáskem nahoru, plemenem, které bych si nikdy rozhodně nepořídila. Stačil však jediný článek věnovaný velkým černým, moje zvědavost a dnes máme doma špice dva a víme že určitě nejsou posledními zástupci tohoto plemene u nás doma. Propadli jsme jejich kouzlu, povaze i vzhledu. Poznali jsme díky nim mnoho zajímavých lidí a našli i kamarády.
Na sklonku roku bych Vám všem chtěla poděkovat. A všem, kteří jste nám pomohli, poradili, všem, kteří děláte něco pro chov, osvětu a záchranu špiců, i vám, kteří máte jiné plemeno a máte své opravdu psy rádi, přeji krásný rok 2006, zdraví Vám a Vašim chlupáčům a hodně společně strávených chvil. "Jsi zodpovědný za to, co jsi k sobě připoutal". Jsme zodpovědní za to co vyroste z malého roztomilého štěňátka i za to, jaký život prožije. Pro psy jsme jejich jedinou jistotou, jedinou volbou v jejich, bohužel, tak krátkém životě. Dlužíme jim víc, než kdy dokážeme splatit...
Publikováno 28.12.2005. 2005, pro www.spicove.cz