Zde se nacházíte: Vaše příběhy > Andělčin deníček
První dny doma (2. díl)
Stanislava Jansová (amarion@faraonskychrt.cz)
První noc strávila Andělka v obýváku s mým manželem a vlastně i ostatními psy, protože kuchyň a obývací pokoj máme propojený. V noci jsem pak měla dojem, že ji muž snad každou hodinu venčí a až ráno jsem pochopila proč. Andělka totiž měla velký problém, nechtěla se vyčůrat doma a tak kňučela, ale venku se zřejmě pro množství pachů druhých psů také nevyvenčila, takže po hodince naříkání a dvou návštěvách zahrady nakonec celá nešťastná udělala loužičku doma. Ale asi po třech dnech se přestala bát a vydařené venčení venku se stávalo většinovým.
V sobotu jsme se jako vždy s Nerem vypravili na cvičák a musím říct, že tentokrát jsem ho "měla plné ruce", byl nesoustředěný, podrážděný a okatě vyhledával někoho na kom si vybije svou zlost. Překvapivě se jím stal jeho jinak dobrý kamarád vlčí špic Bojar alias Cassio Wolf Fortuna Běchovic. Prostě v tu chvíli zřejmě zástupce plemene špic nemohl ani cítit. Tedy vrčel na něho hrozivě, víc mu nebylo dovoleno. Nero je přitom jinak vyjímečným psem, kterého hojně využíváme na cvičáku coby psího terapeuta. Pokud přijde štěně nebo bázlivý pes, Nero si lehne kus před ním na zem a okatě si ho nevšímá a dává tak tomu druhému prostor si ho v klidu očichat a přestat panikařit. Pokud přijde pes, který po ostatních vyjíždí, Nero přijde až k němu, odvrátí hlavu, horlivě vrtí ocasem a nijak na agresi nereaguje. Proto je jediným psem na našich obou cvičácích, který nemá s žádným psem žádný problém a hodně psů, které absolutně nesnese jiného psa, ho buď toleruje a nebo s ním kamarádí.
Po cvičáku jsem Neru vzala na zahradu, Andělku vzal manžel a pustili jsme je k sobě. Andělka byla naprosto nadšená, jen jak ho viděla, kvílela a okamžitě se k němu lísala, olizovala mu tlamu. Nero byl zjevně zaskočen takovou přízní, opatrně ji očichával a snažil se dělat že ji vůbec nevidí a že ho nezajímá. A hlavně žárlivě sledoval co já. A ve chvíli kdy jsme odešli a nechali je samotné, okamžitě začal Andělku nadšeně olizovat a ponoukat ke hře. Druhý den už byli jedna tlapka a své přátelství zpečetili nádherně vyhrabanou dírou hned vedle dveří.
A my si začali zvykat na černou chlupatou kuličku vytrvale se nám pletoucí pod nohy a ustavičně zakouslou do našich nohavic. Vymést kotec - nemožné, okamžitě se s vrčením zakousla do pohybujícího se nepřítele a jala se ho likvidovat. Nechala jsem ji tedy koště a šla hrabat listí, okamžitě se zakousla do hrábí. A vysavač - no to je ještě báječnější nepřítel, protože se nejen pohybuje ale i vrčí. Zkrátka Andělky je všude plno a mě už druhý den bylo jasné, že jméno Andělka se k tomuhle černému stvoření s jiskrnýma a poťouchlýma očima absolutně nehodí, ba co víc, je absolutním výsměchem její raráškovské povaze.
Publikováno 15.11.2005. 2005, pro www.spicove.cz