Zde se nacházíte: Vaše příběhy > Návštěvy
Jeruzalém - život se psem
Jan Šimeček (photojs@seznam.cz)
Na internetu jsem se setkal s informací, možná fámou, hovořící o tom, že v Izraeli se dobře prodávají malá plemena psů (např. čivavy), která si berou cestující v tašce do autobusů. Sebevražedný atentátník se prý v blízkosti "nečistého" tvora neodpálí, protože nečistá duše psa by komplikovala cestu atentátníkovy duše do nebes. Náš diplomat, který působil v Ramalláhu, mi tuto informaci nepotvrdil. Ale také jednoznačně nevyloučil. Může mít tato informace nějaký reálný základ?
Mnohé náboženské a duchovní směry se v názoru na existenci psa liší. Pohled Islámu vyjadřuje velmi přesně text, který napsal abú Hurajrá: "Prorok, mír s ním, řekl: Bůh vznešený říká: Kdo činí hůře než ten, který se snaží stvořit něco takového, jako jsem stvořil já? Ať stvoří zrno pšenice či zrnko ovsa. Andělé nevstoupí do domu, kde se nachází pes či obrazy...". Pohled judaismu na soužití člověka a psa je také velmi zajímavý a zdaleka ne tak jednoznačný. Dovolil jsem si obrátit se s prosbou o vysvětlení přímo do Jeruzaléma. Na moje otázky s ochotou a nesmírnou laskavostí odpovídá paní Miriam Nechama Danek. Tato dáma žije s manželem Davidem a dvěma pudlíky necelé tři kilometry od Jeruzaléma v Maale Adumim. Židovský národ má mnoho společenských vrstev a různých společenství. Tito manželé sami sebe označují jako "moderní ortodoxní, nebo také "náboženské sionisty".
Má, či nemá "nečistá psí duše" v židovské domácnosti co pohledávat?
Židovský zákon - halacha nezakazuje chovat psy - ale záleží na tom, k jakému účelu jej člověk chová.Pokud má pejsky pro radost a to takové, že nevyvolávají strach v jiných lidech, je to v pořádku. Ale mohou samozřejmě chovat i psy agresivnější, pokud ovsem hlídají nějaký majetek a není nebezpečí, ze by mohli někoho napadnout jen tak - bez zjevné příčiny. Čili musí byt např. za plotem. Nebo se může jednat o psy pastevecké, pokud chrání dobytek, ovce ap., což se děje tam, kde obvykle jiní lide nejsou.
A teď, zmínila jsem se, že vztah ke psům závisí na tom, odkud Židé pocházejí. Obecně platí (ale výjimky jsou ve všech skupinách!), že tzv. Židé východní (sefardi), kteří generace žili mezi Araby, se stejně jako Arabové v zásadě psů bojí. Byla jsem svědkem, jak podsaditý řimbaba - sefard hystericky panikařil, když spatřil naši trpasličí pudličku! A ještě více obvykle panikaří ženy. Ale zase to samozřejmě neplatí stoprocentně, nicméně je to většina. Totéž platí o Arabech. Beuduínští pastevci chovají pastevecké psy. Ale i mezi nimi jsou tací, co mají i z pudlíků panickou hrůzu. V našem městě provádí úklid ulic prakticky výlučně beduíni a je legrační vidět jejich obranné, nebo ostražité reakce. Fakt je, ze na mne si už časem zvykli, takže už nepanikaří při spatření mého "dvojspřeží". Totéž platí pro tzv.charedim, což jsou převážně Aškenázové z východní Evropy. Psa v jejich čtvrtích nelze prakticky spatřit. Aškenázové z Ruska jsou Židé nepraktikující - tedy většina a jejich vztah ke psům bývá pozitivní, čili zhruba takový, jako je u nežidů. Zajímavé je jen to, ze mají obvykle tendenci chovat velké rasy psů - v tom spatřuji vliv Ruska, kde se vždy věřilo na moc a na sílu. Čeští Židé mají obvykle ke psům vztah výborný a dokonce někdy i ti, co prošli koncentráky, kde na ně mnohdy psy štvali. Ale tam je pak vztah ke psum zcela individuální. O amerických či anglických Židech se dá říci, ze vztah ke psům je převážně pozitivní.
Zvláštní kategorií jsou Židé nenáboženští a tzv. domorodci. Většinou se jim pejsci líbí, ale naprosto s nimi neumí zacházet, takže když zjistí, že je s nimi práce, dost často je pak vyhazují na ulici. Myslím tím teď ty městské. (V kibucech je pejsků plno a zcela volně běhají.) A začasté si opatřují také tzv. bojové psy, kteří bez tvrdého výcviku (a někdy i s ním) jsou agresivní i bez zjevné příčiny. Chování těchto psů je tu v zásadě zakázáno, nebo jen za přísných bezpečnostních opatření. Vyděsilo mě, že se tu bohužel objevily ilegální psí zápasy těchto psů mezi sebou - a jezdili se na ten masakr koukat velice movití Izraelci - ovšemže nenáboženští. Byl z toho velký skandál, což ovšem neznamená, ze se to ještě někde tajně neděje.
Je nutné vycházet z mnoha okolností. Tj. ze země původu, z míry dodržování zákona (pes je zvíře nečisté z důvodů rituálních, nikoliv jako něco, co je ošklivé a "špinavé". Nemohl by být přinášen jako obětina,nemohl by se jíst. A je s ním práce, což si někteří mohou vykládat, ze jim ruší šabatový klid. Jako mazlíčky je obvykle chovají ti, kdož generace žili mezi lidmi, kteří psy chovali. Jsou lidé mající ke zvířatům obecně náklonnost a jsou tací, kteří se jich od malička bojí - což často souvisí s domácí výchovou. Stejně to platí pro Araby. Arabové - to jsou klany se svými zvyklostmi a hodně záleží na tom, jakou činností se zabývají. Ale obecně mají ke psům odtažitý, nebo bojácný vztah. Odtud zjevně vznikla myšlenka, že fundamentální fanatici maji ke psům odpor až hrůzu (což je pravda) a že tudíž malý pejsek na klíně či v tašce tak, aby byl viděn, by mohl takového šílence odradit.
Jak ale v dnešním Izraeli vypadá všední život lidí a psů?
Poslední asi tři roky se tu psi používají na hledání výbušnin. Tj. po Jeruzalémě chodí vodič se psem,který očichává všemožná zákoutí, odpadkové koše atd. Prostě místa, kde by mohl někdo výbušninu před odpálením schovat. Jinak jsou tu samozřejmě též organizace na ochranu zvířat, útulky ap. A také, mnoho starých lidí (opět spíše z Ruska) si je bere do péče domů, za což dostávají asi 500 šekelů měsíčně, k tomu krmení a zdarma veterinární péči. Domácí psi mají povinný čip a je tu též pravidelné roční očkování proti vzteklině. A samozřejmě se ze psů platí roční daň.
Moje představa chovu psů v Izraeli je podvědomě spojena s jinými plemeny, než je zrovna pudlík...
Máme židovské pudlíky! Jak jsem se zmínila, máme černou trpasličí pudličku Ruby, kterou jsme si jako dvouletou přivezli do Izraele z Čech. A také šestiletého stříbrného (ale spíše tmavě šedého) středního pudlíka, Terryho, kterého můj muž nalezl, či spíše Teryček si nalezl Davida - na benzínové pumpě, když čerpal benzin - pobíhalo tam cosi jako černá malá chlupatá kulička a Arab, který Davida obsluhoval se ptal - nechcete pejska? Jakého pejska, ptal se David a rozhlédl se a uviděl tu malou černou kuličku, která na nic nečekala a rovnou mu sama vhupla do otevřeného auta. A tak mi přijeli oba domů. Koukla jsem se na něj (tedy ne, ze by to bylo k poznání) a řekla jsem - ale to je přece pudl! To není možné, ze by někdo vyhodil pudla! (měl i obojek a vodítko). Ten se někomu určitě ztratil! Tak jsem ho vykoupala, nakrmila a trochu ostříhala, aby byl trochu k poznáni své rasy a začala jsem psát oznámení, že se našlo štěně pudla. A druhý den jsme se rozjeli, ze vyvěsíme oznámení v okolí, kde byl nalezen. A začali jsme u té benzinové pumpy. Jenže ten Arab nám řekl, ze se ten pejsek neztratil, ale ze přijel chlapík v autě, otevřel dveře, zařval ze takového psa on nechce a vyhodil ho ven. A odjel. Takže nemělo smysl rozvěšovat oznámení a Teryček tak vyhrál nejen svůj život, ale svůj malý psí ráj. Odhadla jsem ho na tři měsíce a veterinář mi to potvrdil. Takže se narodil ve znamení Střelce jako já, stejně jako Ruby je narozena ve znamení Býka shodně s Davidem. Je legrační, že i jejich povahy tomu odpovídají.
Ale teď, proč říkám, že jsou to jasně židovští psi. Jak asi víte, tak před západem slunce, v pátek večer, zapalují židovské ženy dvě svíce a pronáší požehnání. A ten moment, aniž by je tomu někdo učil, oba pejsci se ke mně přiženou (začala s tím samozřejmě Ruby a Teryk to od ní okoukal), postaví se na zadní, opřou se tlapkami o mne a dokud říkám požehnání, tak stojí a "zapalují" se mnou. Když skončím, tak vědí, že nastal šabat, čas pohody a nicnedělání a okamžitě si ze všech svých úkrytů vytahají své hračky a snaží se mne přimět ke hrám.
Na konci šabatu se zapaluje tzv. havdalová svíčka (oddělení se od svátečního ke všednímu), čichá se ke koření a ruce se natahují k plamenu svíčky, aby se na nehtech zachytil poslední odlesk světla - šabatu. A samozřejmě se pronáší požehnání nad sklenicí vína. Naše Ruby, nevím jak vždy zjistí, že se něco takového chystá (děje se tak v různou dobu, podle toho, kdy slunce zapadá), ale v takovém případě si vyskočí na židli u stolu a když natahujeme ruce k plameni, položí si tlapku na stůl (což samozřejmě nesmí a jindy to nedělá!) A jelikož obřad končí vypitím té sklenky vína, tak čeká a nedočkavě kňučí, aby si mohla také olíznout poslední malou kapičku, kterou si kápnu na dlaň. (A dělala to dříve i bez té kapky - to já jsem to vylepšila za její obdivuhodnou empatii tím, že smí malou kapičku olíznout. Tady se místo vína často užívá speciální, ale nealkoholický vinný nápoj místo vína, a jelikož David nepije vůbec, tak se u nás k těmto účelům používá. Teryček v tu dobu zase přiběhne k Davidovi a opře se o něj tlapkami a stojí, dokud závěrečný rituál šabatu neskončí. Když jsme to uviděli poprvé, tak jsme nevěřili vlastnim očím. A viděla to u nás celá řada hostů, kteří jsou z toho velmi překvapeni. Je to totiž neobyčejně legrační. Takže naši pejsci zřejmě půjdou rovnou do psího ráje pro speciální psí cadiky (spravedlivé).
Děkuji za rozhovor.
Publikováno 24.04.2008. 2008, uveřejněno se souhlasem autora.