Zde se nacházíte: Vaše příběhy > Návštěvy
Na návštěvě u... Mgr. Aleny Sedlačíkové
Jan Šimeček (photojs@seznam.cz)
Zastesklo se mi po jezevčících. Fenka tohoto úžasného plemene mne provázela 15 let a občas mi velmi chybí. Rozhodl jsem se, že tentokrát zaženu smutek fotografováním malých jezevčíků. Dostal jsem doporučení na pražský Smíchov. Že prý je tam moc milá a příjemná chovatelka. Také jsem dostal varování - že prý si s paní určitě dobře a dlouze popovídám. Vedle fotoaparátu jsem tedy raději přibalil ještě diktafon. Bývalí a současní majitelé jezevčíků si určitě budou mít o čem povídat. V duchu jsem si chystal pár otázek a tu první, co mne napadla, jsem pokládat ani nemusel - otevřely se dveře a chodbou totiž zaznělo sympaticky znělé moravské: "Já su Sedlačíková, pojďte dál..." Malí jezevčíci byli skutečně nádherní a ke všemu velmi ochotně při fotografování spolupracovali... Dokonce i fenka Dája s klidem a shovívavostí přihlížela našemu počínání...
Tento jezevčík je váš první pejsek?
Nenene! Prvního pejska doma pamatuji, když mi bylo tak asi 10 let. Už si ale nevzpomínám, jak jsme o něho přišli. Moc jsem to ale oplakala. V dospělosti už bylo vše jinak. Můj bratr je lesák a má chovatelskou stanici výmarských ohařů. Chovnou fenku občas přestěhoval k nám a my jsme mu ji dokonale kazili. Byla to úžasná fena výmaráka. V té době měl můj syn tak asi 3-4 roky a ta fenka - dodnes si pamatuji její jméno Sinderella. Fena si ráda hrála s dětmi, nosila jim věci, nechávala se trpělivě zahrabávat na pískovišti... Měla jsem ji moc ráda. Sinderella nakonec nepřečkala operaci nádoru, který bohužel nebyl tukový, jak se z počátku zdálo...
Jedno období jsme měli dokonce 6-7 psů. V té době došlo ke zvýšení poplatků ze psů, a tak jsme psy nacházeli uvázané v lese. Měli jsme tak třeba zároveň čuvače, i pudla. Snažila jsem se psy rozdávat kolegům a známým. Náš pes byl vlastně pouze jeden. Na Kociánce v Brně je útulek pro psy. Odtud syn donesl drsnostého jezevčíka Nika, měl sice poněkud vyšší nohy, ale byla s ním zábava. Přišli jsme o něho, ochrnul a museli jsme ho nechat uspat. Byla jsem tam odevzdat obojek po Nikovi. Manžel mne varoval, abych tam nějakého psa nevzala... jenže, byla tam nádherná fenka drsňáka, to nešlo. To prostě nešlo. Odjela jsem tedy s dalším psem. Nechala jsem fenku pro jistotu v autě v obavě, že budu vyhozena i se psem. Jezevčíci jsou ale velmi chytří. Můj muž hodně sportoval a zabýval se sportem paraplegiků. Seděli jsme u ohně v kruhu, asi 20 sportovců. Syn pootevřel dveře od auta a jezevčice Nika si napoprvé neomylně vybrala mého muže a skočila mu rovnou na klín. Vše bylo jasné, žádné výčitky. Pravidelně rodila štěňátka.
Opravdu můj vlastní pejsek byl králičí jezevčík - Inka. To byl naprosto úžasný pes - řekla bych "člopes". Vozila jsem ji v košíku na mopedu. Jezdila jsem se koupat do Jedovnic a fenka mi seděla na odložených věcech a hlídala. Chodili jsme hodně do lesa a moc jsme si to užívali. V lese se psy člověk nemá strach i když jsou malí. Byli jsme i na výstavách, což jsem ale neměla ráda. Odchovali jsme ale nakonec i štěňátka. Potom se mi stal úraz. Odešla jsem po rekonvalescenci pracovat do Prahy a Inka šla se mnou. Měla jsem ji zde 4 roky, nicméně jsem ji musela kvůli nádorovému onemocnění nechat utratit. Zařekla jsem se tehdy, že už žádného psa nechci. Přes to, že Inka se mnou šla do Prahy, jsem se cítila velmi osamělá. Byla jsem totiž krátce na vozíku. Zde vás jako vozíčkáře berou, ale stejně jsem s tím nebyla vyrovnaná. Tváříte se, jako že vám to nevadí, jenže máte pocit, že vás lidi okukují. Pes na klíně je ale úžasná záležitost - lidi vám neřeknou "jé paní, co se vám stalo?" ale poznamenají: "jé paní, vy máte hezkého psa." Každý jezevčík, který je pochválen, se začne předvádět. Tohle Inka velmi dobře ovládala. Absolvovala se mnou všechny tiskovky, natáčela se mnou magazíny "Klíč". Byla se mnou všude. I v práci. Pokud jsem ji náhodu neměla, dostávala jsem ihned otázky "kdepak máte pejska?"... Pejskaři jsou společnost, kde nehraje roli, zda jste na vozíku, s berlemi, nebo nevidíte. To je celkem jedno, ale hlavně - máte pejska. Hezkého pejska, kterého vám ostatní pochválí. Je to taková komunita celkem rozumná...
Prožila jste toho s pejsky opravdu hodně. Nikdy jste neuvažovala o tom, že dalšího psa mít nebudete?
Když jsem Inku nechala uspat, tak to bylo hodně zlé. Ona mi pomohla překonat úraz a umožnila kontakt s lidma. Přinutila mě vyjet ven. A třeba v jakémkoliv počasí. Musela jsem venčit psa. Kdybych ho neměla, seděla bych doma. Inku měli rádi všichni moji kolegové. Jezevčíci baví svoje okolí. Inka obcházela kanceláře, věděla, kde je kuchyň. Nikdo jí nesměl nic dávat, ale bylo mi jasné, že něco občas dostane. Kolegové se tedy začali ptát, zda budu opravdu bez psa. Nakonec jedna kolegyně našla telefon. Zavolala jsem paní N. a ta mi řekla: ANO, MÁM FENEČKU! Tak jsem si přinesla takového malého "kutiše" do dvou dlaní. Dája je asi ještě víc "vyčůraná", než ostatní jezevčíci. Vyrůstá mezi lidmi a je jí jasné, že lidi jsou na hraní, na zábavu. Dostala ale poměrně přísný výcvik - poslušnost ano, k noze chodit vedle vozíku, to ano. Jinak si ale dělá co chce, pochopitelně spí v posteli.
Pejsek vám určitě něco dává, ale také si něco bere. Člověk se stará sám o sebe, soběstačnost stojí úsilí a navíc se staráte o dalšího tvora, což také stojí nějaké úsilí... radost, ale i starost a odpovědnost...
Já vám ale budu odporovat. Ten pejsek mi nebere nic. Když má člověk nějaké povinnosti, tak je to život. Já su trošku v jiné poloze. Mám omezený pohyb a kdyby nebylo toho pejska, tak jdu do práce a domů. Pejsek mi nebere nic, jenom dává. Starám se o pejska aby se mu nic nestalo, on mě nutí k tomu, abych chodila ven, navazuje mi kontakty, nejsem sama. Když dlouho píšu u počítače a bolí mě oči, přijde pejsek v ten pravý okamžik a chce se mazlit. Vždy vás přivítá, nikdy vám nenadává. Zajímavou větu pronesl také můj syn: "Od té doby, co maminka má svoje pejsky, neplete se nám tolik do života..."
Pes mi nemůže nic vzít. Člověk má potřebu se o někoho starat. Nejhorší ze všeho je osamělost. Měla jsem natáčet projekt pro Ministerstvo zdravotnictví v radiu Classic a hned první díl se jmenoval "osamělost hendikepovaných žen". Začala jsem se smát. To jste na špatné adrese. Já nevím, co je osamělost. Když náhodou chci být sama, pes to vycítí a dá vám pokoj. Vycítí, kdy je vám smutno. To je veliký dar a obohacení. Kdo má pejska, nevyschne citově. Když pejskovi dáte lásku, 100x se vám vrátí
Ano, ve strohém úředním jazyce je ale pes někdy označen jako "věc" či "kompenzační pomůcka"...?
Ano, podle vyhlášek je to věc. Jsem ráda, že se už u nás necvičí jen vodící psi, ale i psi asistenční. Mockrát jsem se jako divák účastnila výcviku. Psi s úžasnou radostí plní vše, co se po nich žádá. Když mi náhodou upadla peněženka, pes mi ji radostně podal až na klín. Pes splyne neuvěřitelným způsobem s člověkem a vycítí jeho potřeby. Byla jsem se podívat na předávání asistenčních psů v Helppesu. Zaujalo mne, že se cvičí všichni schopní psi bez ohledu na rasu. Mají tam labradory, retrívry. Viděla jsem i vysloveně bojové plemeno - pes, který vyrůstal s postiženou holčičkou. Psi se s těmito dětmi velmi sžijí, jakoby vycítili, že dítě potřebuje jejich pomoc. Pes vodí, podává věci, stáhne rukavici, otevře dveře. Podá mobil, lahvičku s léky. Natáčeli jsme i psa, který otevřel lednici a donesl v papíru salám, aniž by ho rozbalil a ochutnal. Pes zvedne papír, průkazku. To vše je dnes konečně zajištěno organizačně. Pracují tam nádherní blázni. Ale tohle vše není jen o vozíčkářích.
Jistá paní má potíže se srdcem. Pes ještě před záchvatem pozná, že paní bude mít záchvat. Pes jí varuje včas, aby si mohla vzít léky, přivolává i pomoc. Dále tam byl pán s tzv. zúženým trubicovým viděním. Tedy zbytky zraku. Dostal vodícího psa. Byla tam, ovšem komplikace s obrnou, která se léty zhoršuje. O pána se starala maminka. Pán ztrácel rovnováhu. Vodící pes byl tedy přecvičen na psa asistenčního. Dnes pán chodí po Praze sám, protože maminka už to neujde. Pes vycítí, kdy pán ztrácí rovnováhu a ze správné strany dokáže pána podepřít. Asistenční pes musí nacvičit konkrétně to, co člověk potřebuje a co mu usnadní život. Nikdy nebude dostatek osobních asistentů, nikdy na ně nebude dostatek peněz. Pes může sloužit 24 hodin. Pokud člověk potřebuje pomoci, nemusí stále obtěžovat okolí. Pes to udělá rád. Odevzdá vám požadovanou věc, vy ho pohladíte a jste oba šťastní. Asistenční psi navíc bývají poněkud větší. Člověk je tedy více chráněn. Když jedeme s vozíkem a někdo nás uchopí zezadu, neexistuje obrana. Nemáme šanci.Přitom není málo vozíčkářů, kteří byli takto zezadu okradeni. Pokud vás ale doprovází pes, nic takového se nestane...
Pes se ale dožívá nespravedlivě krátkého věku... dá se vůbec čelit bolesti, kterou ztráta např. asistenčního psa určitě způsobí?
Proti zdravým lidem jsme na ty pejsky vázaní víc. Jsme. Pejsek je pořád s námi a tak nejsme osamělí. Co si budeme povídat, psi vám stejně vždycky vlezou do postele. Zvláště jezevčíci. Když se mi stal úraz, zjistila jsem, že pes si mi lehá tam, kde to nejvíc bolí. Jezevčík mi tedy nejvíc lehával v oblasti bederní páteře, která se mi rozsypala. Dnes mám problémy s krční páteří a tak si mi jezevčík lehá k hlavě, nebo na rameno, kde to nejvíc bolí. Je to neuvěřitelné, jak pes vycítí, kde potřebujete zahřát. Bolest vám způsobují svalové křeče, spasmy, které přimáčknou nervy. To se dá uvolnit např. teplou vodou. Proč ale máte komplikovaně lézt do vany, když vám spasmus může uvolnit váš pejsek...
...další zajímavý poznatek - když jsem byla zdravá a chodila jsem do lesů, nikdy jsem moc nevyhledávala cesty. Mám úžasnou schopnost kufrování... Když jsem si někdy zkracovala cestu, uklouzla jsem a jela po mokrém listí třeba až do údolí. Oba psi kolem mě radostně skákali a měli z toho velikou legraci. Zastavili jsme se třeba až v potoce, psi mě radostně olizovali. Ale když jsem vypadla z vozíku a neměla se o co opřít, Dája ani Inka neprojevovaly radost jako tehdy, když jsem sklouzla po listí. Běhaly kolem mě starostlivě, jako kdyby vycítily, že nyní to ta legrace není...
Ztráta psa, to je strašlivé prázdno... Když jsme museli nechat uspat prvního pejska na brněnské veterině, tak nám veterinář večer volal a říkal, dám vám dobrou radu: okamžitě si pořiďte jiného psa. Každý, kdo má rád psy a uvědomí si, že se mu blíží určitý věk, by si měl pořídit další štěně. Stejně nikdy bez psa nebude. Je to asi jediná možnost, jak se vyhnout stesku. Veterinární lékaři, to jsou lidé s velikým srdcem. Většinou to bývají pejskaři. Vždycky lépe ke mně přistupuje lékař veterinární. Říkám si, že kdyby nás léčili veterinární lékaři, tak bychom neměli psychické problémy. V lidské nemocnici jste diagnóza. Astmatik, kardiak, kyčelňák.. Když přijdete se psem k veterináři, tak on toho pejska pohladí. Začne se na něho vlídně dívat a vy jste hrdý, že máte takového pejska. Před veterinářem se nemusíte stydět, že máte toho psa rád. On k vašemu přistupuje s láskou...
Mnozí lidé a jejich pejsci navenek působí, jako by jejich energie byla nevyčerpatelná...
Kdybych se opravdu nemohla o pejska starat, kdybych opravdu zůstala ležet a neměl by mého psa kdo vyvenčit a byl by se mnou zavřený v bytě, tak bych to oželela. Žádná choroba a nic na světě vás neopravňuje aby jste zvíře zavřel a trápil. Zvíře vás obohatí jen tehdy, když je šťastné. Já musím počítat se zhoršením zdravotního stavu. Zatím ale mohu vzít psa vyvenčit na dlouhou procházku. To zatím zvládnu. Ale jakmile bych nemohla na procházku a měla mu omezit jeho psí život, tak bych to asi musel vydržet a být bez psa. Nemám ráda lidi, kteří si pořídí psa, kterého nezvládnou. Zlí psi nejsou. Bývají za tím špatní pánové, kteří psa špatně vychovali. Pes má svoji důstojnost, osobnost, nesmíte ho zlomit. Jde o partnerský vztah. Já mu dávám a on mě dává. Obohacujeme se navzájem...
Míval jsem kamaráda - po havárii kvadruplegik, který nechtěl pokračovat... v určitém bodu se však náhle začal strachovat o život, který před tím už nechtěl žít. Může být takovým bodem - podnětem i pes?
Když je někdo postižený od malička, tak je na ten svůj hendikep vlastně zvyklý. Když jste ale zdravý a přijde zlá vteřina, ocitnete se někde naprosto jinde. Zápasíte se samostatností. Nic si sám neuděláte jste nešťastný, vzteklý, nechce se vám žít. Kdo říká něco jiného, nemluví pravdu. Jsou to stavy, kterým se neubráníte. Pokud jde o kvadruplegii, kde jsou postižené všechny končetiny a ten člověk byl zvyklý běhat, sportovat, měl rodinu, děti, jezdil na motorce, kole a najednou si v začátcích ani neutře nos, tak je to naprosto děsivé. V rehabilitačním ústavu vás učí samostatnosti. I lidi s těžkým ochrnutím. Ale přijdete potom domů. Ano, také si mohu sama udělat třeba čaj, ale když bude vedle mě můj syn, tak mi ten čaj udělá a podá. A to je začátek vašeho konce.
My musíme někdy lidi kolem odhánět, aby nám pomáhali jen v tom, co skutečně nemůžeme. Ze začátku totiž bojujete a když najdete lidi kolem, co vám pomohou, začnete být lenošný. Invalidity se potom dá dokonce i zneužívat…Pes je ale partner, který vozík nevnímá. Pes vás nutí ke kontaktu s lidmi, k zodpovědnosti, k povinnostem. Pes hodně vrací do života a nutí nás k samostatnosti. Já jsem třeba musela vyřešit koupání Dáji. Hrozilo, že bych mohla doslova po hlavě spadnout do vany. Dáju musím koupat, navíc ona má velmi ráda vodu. Ráda se tam cachtá, má dokonce svoji oblíbenou žabičku. Ale to tam nedávejte... (smích). Dája ví, že když přijdeme z venku, tak musí počat u dveří. Já si mezitím dám něco na klín, ona si vyskočí a já ji odvezu k vaně. A teď ju tam dávám se zabržděným vozíkem. Musela jsem si najít takovou polohu, abych se zapřela ramenem a nevypadla. V podstatě je to pro mě rehabilitace. Vůbec by mě před tím nenapadlo, že se mohu ohýbat tímto způsobem...
Používá se v rehabilitačních centrech canisterapie?
Někde ano, někde né. Ale canisterapie je naprosto úžasná věc. Já bych to ale se svým psem nedělala. Ale to je proto, že jsem sobecká, a Dája je moje. (smích). Canisterapeutický pes má sice jednoho vlastníka, ale mnoho pánů. Musí to být pes, který se naprosto nikdy neožene. Když hladíte psa, děláte to proto, že ho máte rád, nebo také pro to, že vám to dělá dobře? Pohlazení zvířete vás uklidňuje. Typický canisterapeutický pes pro děti bývá větší. Pro dítě je to vlastně hřejivá kožešina a zároveň živý tvor, který má určitou energii a teplo. Natáčeli jsme canisterapii dětí po obrně. Dítě si lehlo vedle psa, který se naprosto nepohne. Najednou vidíte, jak se dítě zklidňuje, pohyby přestávají být trhavé. Vidíte, jak se dítě snaží rukou pohladit pejska. Vlastní vůlí. Rehabilitací by jste ruku jen natahoval... Děti mají rádi plyšáky. Tohle je ale živý plyšák. Energie a teplo ze psa povoluje spasmy.
Na Palatě jsme zavedli canisterapii pro seniory. Je hrozné, když člověka v osmdesáti letech přestěhujete. Najednou bydlí s někým, s kým by nikdy bydlet nechtěl. Canisterapií se nám v mnoha případech podařilo některé klienty rozmluvit. Dědečkové a babičky i ze svých nepatrných důchodů nakupují pro pejsky piškoty a pamlsky. Oni totiž postrádají lásku. Příbuzní se na vás vykašlou, nebo nemají čas. Pes přijde a položí hlavu do klína. Člověk naprosto automaticky psa pohladí. A to máme klienty, kteří psa nikdy neměli a nebo se jich dokonce báli. Dnes se vyptávají, kdy zase přijdou pejsci. Palata je domov pro nevidomé a klienty se zbytky zraku. Dotek psa je pro ně návrat k životu. Ke vzpomínkám. Najednou začíná komunikace, kdy klienti vzpomínají "já jsem měl pejska, soused měl pejska..." Klienti sedí v kruhu, pejska volají a jsou nadšení. Šťastní.
Najednou vidíte krásné stařenky a dědečky, jak se doslova rozzáří. Máme ale některé ležící klienty, které se nedaří dostat ani na vozík. Se psi za nimi chodíme na pokoj. Nenecháváme psy skákat do postele, jsou na to většinou velcí. Stačí ale, když položí hlavu, nebo packu. Kdyby jste jen viděl, co to pro tyto lidi znamená. Oni to vnímají i v polospánku, kdy odchází z tohoto světa. Někteří lidé odchází velice pomalu a klidně. Některé smysly však zůstávají. Klient položí ruku na psa, začíná hladit a vracet se ještě na chvíli do života. Na obličeji najednou nezřídka vidíte nádherný úsměv. I k těmto lidem se psy chodíme a kdyby to šlo, chodili bychom častěji.
Se zmiňovaným kamarádem jsme si povídali o mnohém. Vždy jsem ho přesvědčoval, že obýváme jeden společný svět. On mi ale tvrdil, že to tak není. Vnímal svět vozíčkářů jako poměrně uzavřený. S vlastními zvyky, pravidly a dokonce i slangem... když vyprávěl o něčem z doby, kdy byl zdráv, říkal mi "jo, to bylo ještě zaživa..."
Svět zdravých a vozíčkářů je oddělený a asi dlouho bude. Ještě za zdrava jsem pracovala s tělesně postiženými a starala se o ně. V mládí jsem slýchávala jednu zvláštní vetu: "Chraň se poznamenaných", čímž byli míněni invalidé. A to v některých lidech je. A já to musím brát, že to tak je. Na nás záleží, zda nás ostatní budou brát jako plnohodnotné lidi. Žádný hendikep neopravňuje člověka, aby vydíral svým postižením.Když jsem dělala parlamentního zpravodaje, musela jsem dokázat, že tam nejsem jako vozíčkář, ale musela jsem se naučit práci s technikou, fotografovat atd. Nechtěla jsem tam být jako důkaz sociální politiky a ukázka fungující bezbariérovosti. Chtěla jsem tam být jako novinář. Stojí to veliké úsilí, ale novináři mne vzali velmi rychle mezi sebe a přestali vnímat vozík.
Na Palatu jsem přišla jako odborný pracovník. První, kdo vás nevezme na vědomí, je zdravotnický personál. Pořád jste pro ně pacient, případně klient. A já s tím počítám. Měli bychom s tím počítat všichni, protože společnost je taková. Ve většinové společnosti převládá názor, že kdo je na vozíku, je chudák - mentál. Lidé často odvraceli oči, říkali dítěti "Nedívej se tam..." To jsou věci, se kterými musíme počítat. Hodně se ale změnilo. Zvláště u mladých. Klienti na Palatě jsou ve věkové kategorii 80-90 let. U nich přežívá názor a pocit, že vozík je něco ponižujícího a potupného. Pokud se ale podaří klienta přesvědčit, bývá nadšen. Vozík je zmobilizuje a oni se dostanou ven. Jsem ráda, že mě klienti berou jako někoho, kdo jim doporučí pomůcku a neříkají "ta paní na vozíku". Většinou dnes říkají "ta paní s pejskem..."
Na vaší vizitce čtu "sociálně právní poradenství..."
Za zdrava jsem dělala poradenství pro zdravotně postižené. Tehdy se s tím začínalo. Vedla jsem psycho-rehabilitační kurzy pro zdravotně postižené, především pro vozíčkáře. Já jsem postižené učila žít! Měl by jste ale vidět, jak jsem se v tom nakonec sama motala. Sobě můžete radit, jak chcete... lítáte v tom nakonec stejně doslova jako hadr na holi. Mám poradnu pro občany v sociální nouzi na Praze 5. Jsme tam dvě, kolegyně právnička dělá pracovní a bytové právo, já dělám sociálně zdravotní problematiku. Lidi nevědí, na co mají nárok. Lékaři nevědí, co mají navrhnout. Navrhujeme klientům jak řešit problémy, které je tíží. Lidi za námi chodí nejen z celé Prahy, ale i z celé republiky. Naučili se za námi chodit vždy, před podpisem jakékoliv dohody. Jedno slovo v dohodě někdy znamená ztrátu všeho...
Poděkoval jsem báječné "paní s pejskem" za rozhovor a čas, který mi věnovala. A vzpomenul si na svoji fenku jezevčíka, které by letos bylo (já vím - nereálných) 30 let... Otevřela mi svět a umožnila radost potkávat...
Publikováno 24.09.2006. 2006, uveřejněno se souhlasem autora.