Zde se nacházíte: Vaše příběhy > Návštěvy
Na návštěvě u... Lenky Zitové
Jan Šimeček (photojs@seznam.cz)
Pozvání na fotografování bassetů mi udělalo radost. Tyto nádherné psy jsem mohl sledovat v dobách, kdy jejich chov u nás začínala prosazovat Kateřina Schwippelová. Obdivoval jsem tehdy těžce a komplikovaně importované bassety. Toho patrně mediálně nejslavnějšího můžete vidět ve filmu ze života oblíbených Cimrmanologů "Nejistá sezóna". Jednalo se o psa se zajímavým jménem - Gregory Peck (z Gangu Dlugich) přezdívaný jako "Pecka", který byl dovezen z Polska a stal se členem rodiny herce Jana Hraběty...
Pohled na zahradu rodinného domku rodiny Zitových mě velmi potěšil. Basseti v kvalitě, o které jsme začátkem osmdesátých let mohli pouze snít. Samozřejmě, basset je pes nesmírně fotogenický, hojně užívaný v reklamě. Říkává se, že má pohled znalce vína. Přebytek kůže dodává těmto psům výraz permanentního smutku. Ve skutečnosti jde o velice temperamentní psy sportovního ducha a mimořádných loveckých vloh. Nejen o tom jsem si mohl popovídat s paní Lenkou.
V obývacím pokoji jsem zaznamenal nadprůměrné množství pohárů. U Zitů je totiž soutěživost jaksi nepřehlédnutelná. Manžel, Pepino Luboš Zita, je bez přehánění legenda českého volejbalu. Působil v klubech zvučných jmen, jako je třeba Aero Odolena Voda, Jihostroj České Budějovice, či Sokol Vídeň... Obě dcerky, Klára a Barča, soutěží úspěšně v juniorhandlingu. Ten největší pohár má ale "na svědomí" Lenka a jeden z jejích bassetů. Samozřejmě jsem se zajímal, kde a jak toto ocenění získala...
Bylo to na Mezinárodní výstavě psů v Brně 2.-3.7.2005 s miláčkem Vadisem (Quo Vadis Moravia Bray). Jako každý rok jsme sjezdili spoustu výstav, na každé jsme dopadli skvěle. Nejhůře výborný. Na tu brněnskou se pokaždé těším, máme tam přátele a tentokrát byla i naplánovaná oslava životního jubilea mé kamarádky a Vadisovy chovatelky, takže jsme počítali i s noclehem. Kdo mohl tušit jak nám přijde vhod.
Výstava v sobotu probíhala takto: posuzovala paní Dagmar Poláková. Psů bylo přihlášeno 10 a fen 8. Vadis byl ve třídě otevřené a získal CAC. Větší naděje jsem si nedávala, byl to pejsek mladý a ve třídě pracovní a šampionů nastoupili matadoři výstav. O to větší byla radost, když nás paní Poláková posunula na první místo a měli jsme CACIBa. O BOB šel Vadis s vlastní sestrou Quo Scarlet Moravia Bray, se kterou sdílí i domácnost. Myslím, že rozhodnout který ze psů je lepší, bylo těžké. Oba je denně sleduji a sama nemám jasno. Paní Dagmar Poláková rozhodla ve prospěch psa. BOB by byl doma tak i tak. Na odpolední šou většina přátel nezůstala s tím, že basset stejně vypadne mezi prvními. O co přišli!? V šesté skupině jsme se dostali na první místo - BIG, posuzoval Ing. Jaromír Dostál DrSc. Poté se šlo s vítězi všech skupin a zázrak byl na světě. Vadis se dokonale předvedl v pohybu a působil tak radostně, že byl neodolatelný. Dokonce mu fandilo i obecenstvo a to má v oblibě spíše módní a chlupatá plemena. Vítěze dne rozhodovala opět paní Dagmar Poláková a štěstí stálo při nás. Vítěz soboty BOD.
Na neděli jsme přijeli napjatí s kterým psem půjdeme o Vítěze celé výstavy. Neděli vyhrál ohromný bernardýn. Vadis byl v dobré náladě a když nastoupil do kruhu, téměř létal a zaslouženě si vyběhal BISe. Tak jsme si užili svou minutu slávy.
Zdaleka ne každému se podaří vyhrát se svým psem celou výstavu. Jaký je to pocit?
Pocit to je opravdu zvláštní. Buší vám srdce, máte obrovskou radost a jste pyšný na svého pejska. Slzičky jsem neudržela nejen já ale i chovatelka Jindra Nováková. Nějaký novinář se mě ptal, jak se změní po tomto vítězství můj vztah k tomuto psovi. Musím říct , že se nezmění nijak. Vadise milujeme celá rodina jako všechny pejsky co máme a tituly netituly na tom nic nemění.
Předpokládám, že nějaký vztah a touhu směrem ke zvířátkům jsi měla již od dětství?
Po psovi jsem toužila snad od narození. Rodiče si ovšem stáli za svým, že psa si pořídím až budu bydlet sama. Pravdou je, že se snažili a koupili mně papouška andulku. Ferda s námi žil 8 let, naučil se dokonce trochu mluvit, ale pes to nebyl. Tak jsem s kamarádkami vyhledávala společnost zvířat jak jen to šlo. Naštěstí byl blízko kravín a výběh pro koně. Tam jsme přes zákazy rodičů trávily volný čas a před návratem domů jsme u místního rybníčku všemožně maskovaly "vůni" hnoje. Ne vždy úspěšně. Také jsem měla období, kdy jsem každého toulavého psa odchytla a našla mu domov nebo mu alespoň nosila školní oběd. Venčila jsem pejsky několika starým paním, které byly tak hodné a důvěřovaly mi natolik, že mi svého psa svěřily. Také mi prošli rukama pejsci osamocení nebo prodaní i s domem. Vzpomínám na černou ovčačku Arku a labradora Brita. Hodně mi to dalo, naučila jsem se psům rozumět a zacházet s nimi. Vyzkoušela jsem si v praxi, co jsem měla o výchově a výcviku psa nastudováno z knih.
Nakonec bylo mé přání vyslyšeno a ve 14 letech jsem si vymodlila trpasličího pudla Robina. Byl to veselý skřítek s mozečkem génia. Můj otec po jeho smrti prohlásil, že už psa měl a žádný už nebude jako Robin. Svým způsobem má pravdu, každý je jedinečný. Ale já prostě bez psa být nemůžu.
Dá se říci, že práci se zvířaty jsi vlastně obětovala svoji původní, docela zajímavou profesi...
Původně jsem pracovala jako protetik pro mechaniku u Fakultní nemocnice v Praze 2. Velice mě toto zaměstnání bavilo a dodnes s nostalgií vzpomínám. Práce to byla zajímavá, tvůrčí. Pracovala jsem se sádrou, lamináty, kovem i kůží. Ráda něco vytvářím a chci za sebou vidět výsledek. Je velmi naplňující vidět, že vaše práce někomu pomůže. Pak přišly děti a i smečka se nám začala rozrůstat. Musela jsem přemýšlet co dál. Dojíždění do Prahy by bylo časově dost náročné. Tady mi hodně pomohl můj pudlík Robin. Občas jsem si ho sama přistříhla (o úpravě nešlo mluvit) a tak přišel nápad založit malý salonek na úpravu psů. Absolvovala jsem kurs a pomalu jsem se zapracovávala. Velikou výhodou je, že mám místnost na stříhání v domě a tak jsem stále po ruce dětem a mám na očích své bassety.
Kdy a proč jsi se rozhodla chovat právě bassety? Kromě čtyř dospělých a jisté množiny štěňat bassetů jsem na zahradě zahlédnul i fenku bernského honiče...
Za to vlastně taky může pudlík Robin, odmítl se se mnou přestěhovat k mému manželovi. Přece jen většina "jeho" smečky zůstala v původním bydlišti a tak po dohodě s rodiči zůstal doma. Já jsem již čekala svou první dceru a po zralé úvaze jsem opustila dávnou touhu vlastnit německou dogu a basseta jsem si vyhlídla pro jeho úžasnou povahu, perfektně se snáší s dětmi i ostatními psy. A také je to velký pes, i když se to při jeho výšce nezdá a velkého psa jsem vždy chtěla.
První bassetka k nám přicestovala z Brna, nebyla to žádná šampionka i přesto byla skvělá a získala si naše srdce svou povahou. Bohužel jsme o ni tragicky přišli. Když jsem tu smutnou zprávu volala chovatelce, tak mi bylo řečeno, že právě ten den co nám Cassie odešla, se narodil další vrh bassetů. Hned jsem si zarezervovala štěně. Čekání 8 týdnů něž si budeme moci domů odvézt Donu Bray bylo nekonečné. To prázdno v domě již nikdy nechci zažít. Dona také stála u začátků mého vystavování. Neměla jsem veliké ambice, ale slíbila jsem chovatelce, že Donu předvedu na Klubové výstavě ve třídě štěňat. No a dodnes nám poličku zdobí hrnek s nápisem Nejkrásnější štěně klubové výstavy. A od té doby se vezu :o)
Po Doně nám doma zůstal pár štěňat Born a Barbie Lady Barnett's. Bernskou honičku Chelseu jsem pořídila dceři. Stále si přála dalmatina (v té době velice módní plemeno). Bernský honič mě připadal dost podobný stavbou těla a také troch bassetí, díky krásným dlouhým uším. A tak i přes zákaz manžela, pořizovat dalšího psa, jsem Chelsí přivezla. Musím podotknout že nemluvit se mnou mu vydrželo déle než ignorovat to ušaté štěňátko. Chelsea s námi žije již 10 rok a je to naše zakletá princezna, inteligentní, elegantní a nevtíravá. Momentálně s námi žijí 4 dospělí basseti, Chelsea a dvě nadějná štěňata. Musím přiznat, že bez pomoci svých dcer Klárky a Barborky a veliké tolerance svého manžela a rodiny bych to nezvládla. Za což jim patří můj dík.
Basset je velmi efektní, dalo by se říci poněkud extravagantně vyhlížející pes. Je ale řazen mezi lovecké psy. Věnuješ se také myslivosti? Jak dalece je vloh tohoto plemene využíváno v dnešní myslivecké praxi?
Basset hound je v prvé řadě pes lovecký, výborný barvář a pomocník při dohledávce. Kdo viděl basseta při práci, musí uznat, že nic ze svých kvalit neztrácí. Přes svou vizáž smutného psa je to pes živý, plný temperamentu, milující dlouhé procházky.
Myslivosti se aktivně nevěnuji, ale okolnosti mě donutily skládat s bassety barvářské zkoušky honičů. K chovnosti je basset nepotřebuje, ale jsou jednou z podmínek k udělení titulu Český šampon a Interchampion. Není těžké tyto zkoušky s bassetem složit. Basset má stopování v krvi. Dokonce se mi podařilo se svým psem ICh. Bornem Lady Barnett's jedny zkoušky vyhrát a získat titul CACT. Musím pochválit přátele z Mysliveckého spolku Odolena Voda, že mají se mnou trpělivost a nechávají nás nacvičovat na zkoušky u nich v honitbě. Bohužel v dnešní lovecké praxi se dává přednost všestrannějším plemenům, což je asi pochopitelné. Stejný problém ale řeší většina honičů. Naštěstí jejich milá povaha a láska k člověku z nich dělá skvělé rodinné psy.
Pro koho je basset vysloveně nevhodný a naopak komu by jsi nákup štěněte doporučila? (je vhodný pro začátečníka?)
Rozhodně by si basseta neměl pořizovat člověk který vyžaduje slepou poslušnost od psa. Basset byl vyšlechtěn pro lov ve smečkách. Při lovu se museli psi rozhodovat a vlastním rozumem zvažovat situaci. Proto si i dnešní basset nejprve rozmyslí, zda po něm jeho páníček nechce nějakou hloupost. To je možná pro majitele služebních plemen neodpustitelné, ale i proto mi bassetáři své "tlačenky" tak milujeme. Basset je zkrátka moudrý pes se svou hlavou. Tím ovšem nechci říct že je nevycvičitelný. Chodím běžně na procházky se čtyřmi bassety a v přírodě je pouštím na volno. Poslechnou na přivolání, je však nutné od štěněte toto procvičovat. Co by basset pro nějakou dobrůtku a pochvalu neudělal :o)
Basseta bych doporučila lidem, kteří se rádi prochází přírodou a hledají společníka, který toto uvítá. Pokud se ven nejde, tak se na vás basset nezlobí, najde si nějaké pohodlné místo a rád si zalenoší (a kdo ne?) Milují děti a jsou připraveni jim dělat společnost při kdejaké rošťárně. Nejlépe to vystihl můj kamarád jehož chovatelská stanice nese název Smutný klaun. A to basset je. Vypadá smutně, ale má úžasný smysl pro humor. Já se s bassety nikdy nenudím!
Publikováno 29.12.2006. 2006, uveřejněno se souhlasem autora.