Zde se nacházíte: Vaše příběhy > Návštěvy
Na návštěvě u... Zuzany Daušové
Jan Šimeček (photojs@seznam.cz)
Dospívající dívky často sní o tom, že láska ke zvířatům se promítne do jejich budoucí profese. Tyto sny bývají zatíženy mnoha romantickými představami. Realita bývá těmto snům nakonec velmi vzdálena. Povolání, kde se dnes pracuje se zvířaty, rychle ubývá. Většinou jde o náročnou, mnohdy velmi tvrdou a nepříliš dobře odměňovanou práci.
Navštívil jsem paní Zuzanu Daušovou. Ona si svůj zvířátkový sen splnila. Stala se jedním ze zakladatelů občanského sdružení Helppes a pracuje jako ředitelka centra výcviku psů pro postižené. Držitelka zlatého odznaku výcvikáře ČKS, Mezinárodní mistr Rakouska a vícemistr České republiky ve výcviku záchranářských psů, Mistr Slovenska ve výcviku Belgických ovčáků... Paní Daušová má však ještě další sny. Ráda by se dostala na mistrovství světa psů-stopařů.
O výcviku psů a jeho užitečnosti bylo popsáno mnoho papíru. Mne však tentokrát zajímalo, jak vypadala cesta, která vedla paní Daušovou k tomu, aby se stala profesionální cvičitelkou psů.
"Rodiče psa neměli. Pocházím z "kumštýřské" rodiny. Babička hrála ochotnické divadlo, máma vystupovala navesnickém divadle. Přátelila se s Yvetou Simonovou a Milanem Chladilem. Byla jsem tedy vedena "uměleckým směrem." Ve čtyřech letech jsem dostala roli ve filmu, kde jsem uplatnila svůj dětský temperament. Chodila jsem do baletu. I na piáno mě učili. Ve skutečnosti mě to ale stejně táhlo ke zvířatům. Chtěla jsem samozřejmě pejska. Někdy v první třídě jsem měla nejprve kočku. Dnes již nevím, proč jsem jí tehdy dala jméno "Fisibulus". Nedlouho poté jsem venčila psy v širokém okolí. Ve třinácti letech mi máma koupila prvního psa -německého ovčáka, se kterým jsem začala chodit na "cvičák". První rok na cvičáku se mi vůbec nelíbil, ale někdy kolem patnáctého se vše obrátilo a já dala cvičáku přednost i před tanečními. V osmnácti letech jsem startovala na prvním mistrovství mládeže ve výcviku psů. V různých zaměstnáních jsem se trápila, sedět v kanceláři mě nebavilo. V té době jsem si opatřila svého druhého psa. Intenzivně jsem se věnovala výcviku do té míry, že moje zaměstnání bylo vlastně jen razítko v občanském průkazu. Trochu jsem se podobala hrdinům filmu "Bony a klid" - místo valutových poukázek však byli psi. Po roce 1989 jsem okamžitě zažádala o živnostenský list. Jednou z největších "člověčích výher" je, když se vám celoživotní láska a koníček změní v povolání."
Co by jste tedy radila dospívajícím dívkám, které se chtějí stát cvičitelkami psů, jaké by jste doporučila vzdělání?
Ano, takových dotazů dostávám hodně. Poměrně důležité je, zda má tazatel talent a cit pro výcvik psů. Pokud je tomu tak, je téměř jedno, kterou oblast kynologie zvolí. Udělá se psem třeba loveckou zkoušku, agility...
Se vzděláním je trochu problém. Na zemědělské škole existuje obor "speciální chovy", nicméně doporučila bych školu, která je tématicky zaměřena na péči o hendikepované lidi. Cit pro psa vám ale žádná škola nedá. Dá se doporučit speciální pedagogika, sociologie i lékařství.
Kolik máte vlastních psů a jaké plemeno je vašemu srdci nejbližší?
"Moje maminka vždycky chtěla boxera. Já si ho ale nikdy nepřála. Nejraději mám německé ovčáky a nyní vlastním svého druhého belgického ovčáka. Malinois je plemeno ohromně kontaktní. Tito psy se rádi pro cokoliv nadchnou a nesmírně dobře pracují. Momentálně vlastním 5 psů. Nedávno jsme ale cvičili i zmiňovaného boxera jako vodícího psa a velice se osvědčil."
Na slavnostním předávání psů jsem si všimnul dokonalé prezentace veřejnosti.
"Je třeba, aby se veřejnost dozvídala o existenci psů pomáhajících hendikepovaným spoluobčanům. Lidé by ale neměli být překvapeni, když potkají vodícího psa, doprovázejícího vidícího člověka, který psa teprve připravuje pro nevidomého klienta. Slavnostního předávání psů se vedle klientů účastní i různí umělci a populární osobnosti. Ti zajistí pozornost nejširší veřejnosti i médií. Pro hendikepované je určitě velice příjemné, když jim psa předává jejich oblíbený umělec. Který to je, to se dá zjistit u rodiny a přátel. Potom se snažíme osobnost požádat o předání psa. Vše je samozřejmě pro hendikepovaného do poslední chvíle překvapení. Celá tato psí maturita nazývaná "Super den" má velice přesný scénář. V loňském roce na přípravě slavnostního předávání psů pracoval stočlenný tým."
Moje stárnoucí fenka začala rychle slepnout. Začíná být na mě velmi odkázaná. Jak se ale v praxi řeší situace, kdy začíná stárnout a ztrácet zrak vodící, nebo asistenční pes?
"Předáváme psy s předpokladem, že budou co nejdéle sloužit. Mají všechna potřebná vyšetření. Na živého tvora nelze dát záruku. Pes však zestárne. Hendikepovaný člověk si většinou na psa vytvoří ještě silnější citovou vazbu, než člověk zdravý. Nastává tedy problém. V Anglii se řeší tím, že v 8 - 9 letech věku psa dostává klient psa jiného. Zajímavé je, že v některých zemích existují i pořadníky zájemců, kteří se ujímají těchto zestárlých a dosloužilých psů a umožní jim dožít v té nelepší péči. Pro tyto lidi je čest postarat se o takového psa. Zdejší útulky však mají veliký problém s umísťováním starších psů. U nás, pokud je to možné, si klient opatří druhého psa a nechá si oba. Někdy si zestárlého psa berou na dožití příbuzní klienta. Samozřejmě musí být přednostně zařazen do seznamu žadatelů, protože bez psa nemůže dost dobře fungovat. Je třeba také s klientem, který má stárnoucího psa, pracovat a připravovat ho na řešení situace. Je dobré, pokud náhradní rodina, která se psa ujme, dokáže s klientem komunikovat a mohou se navštěvovat. Pes, který prokázal svému hendikepovanému majiteli službu, má zcela jistě právo na důstojné dožití."
Zaujala mne v TV reportáž, kde byl vodící pes ve výcviku vykázán z prostoru restaurace. Jaký by byl váš komentář k tomuto problému?
"Vyhláška jasně stanoví, že asistenční i vodící pes může klienta doprovázet téměř kamkoliv. Problém ale je,že toto nařízení se nevztahuje na psy ve výcviku. Jako trenér nemám průkaz ZTP. Ochranka hypermarketu mě sice může vykázat na cvičák, ale já potřebuji psa zvyknout na metro, obchody... Zde je třeba změna legislativy."
Planeta začíná být stále více protkána různými navigačními systémy. Jejich podrobnost a přesnost se stále vylepšuje. Pokusy s kamerovým systémem, nahrazujícím poškozený lidský zrak vypadají velmi nadějně. Pohřešované osoby úspěšně vyhledává vrtulník vybavený termovizí. Dá se odhadnout, kdy bude pes pomáhající hendikepovanému člověku minulostí a jeho úkoly převezme technika?
"V mnoha úkonech dokáže technika psa velmi dobře nahradit. Nikdy však technika nedokáže nahradit kontakt s přírodou. Můžete mít doma robota, který vám třeba uvaří čaj. To se pes nikdy nenaučí. Dovedou to ale asistenční opičky, které umí i vyndat kazetu z videa. Dokážou nalít a podat čaj...
Dá se předpokládat, že v nedaleké budoucnosti pes dokáže jen třetinu toho, co robot. Ale jde o přítomnost živého tvora. Na robota bude určitě dálkový ovladač. Nikdy se ale nestane podnětem k rozvíjení jemné motoriky. Živé zvíře je velikou motivací. Měli jsme klienta, kde pes řešil problém se samotou a stal se významným podnětem k rehabilitaci. V době, kdy byla manželka v zaměstnání a děti ve škole, nezůstal díky své asistenční fence sám. Pes není jen pomůckou, která vykoná určitý naučený úkon. Dokáže také zrušit bariéry mezi zdravými a nemocnými lidmi. GPS nikdy nepozvedne lidskou psychiku, jako to dokáže pes. Když nastoupím s vodícím psem do tramvaje, lidé netuší, že jde o výcvik a já je mohu pozorovat. Je zajímavé, že veliká většina kolemstojících se začne usmívat. Studie dokazují, že polohování se psem, prohřívání spastických končetin nedokáže nahradit umělé teplo. Infračervené záření, ani láhve s teplou vodou zde psa také nenahradí. Je dobré, že se technika vyvíjí, ale domnívám se, že psa nenahradí nikdy."
Publikováno 29.12.2007. 2007, uveřejněno se souhlasem autora.