Zde se nacházíte: Vaše příběhy > Návštěvy
Na návštěvě u... Marie Maruškové
Jan Šimeček (photojs@seznam.cz)
"Dobrý přítel". Základní povahová vlastnost psích kamarádů a shodou okolností i název chovatelské stanice paní Marie Maruškové. Rozhodčí exteriéru, hlavní poradce chovu pro špice. A také trochu i spisovatelka. Sedíme na zahradě útulného domku nad právě dokončenou publikací, která je věnovaná špicům. Vlčím, německým, pomeranianům a keeshondům.
Během fotografování máme i dostatek času na vyprávění a také vzpomínání. Paní Marušková musela na svého opravdu vlastního psa čekat poměrně dlouho. Úzkostliví rodiče byli přesvědčení, že "pes do bytu nepatří". Nepodlehli dětskému naléhání a tak nezbylo, než navštěvovat šťastnější kamarády a přátele, kde si mohla psa alespoň pohladit. Je zajímavé, kolik výrazných postav naší kynologie v sobě během dětství koncentrovalo touhu po vztahu s psím kamarádem. Svého prvního psa, bílého středního špice, si opatřila až do vlastní rodiny. V době, kdy vychovávala své dvě dcery, však měla maximálně tři špice.Dnes jich běhá po zahradě jedenáct. Obě dcery měly to štěstí, že vyrůstaly ve společenství psů. Starší dcera je dokonce dvojnásobnou mistryní ČR ve skieringu (lyžař tažený některým z vhodných plemen psů). Dcera paní Maruškové vlastní k tomuto účelu alaskána.
Měl bych zdůraznit, že těch jedenáct špiců po zahradě běhá naprosto volně. Smečka špiců paní Maruškové totiž nepotřebuje žádné kotce či jiné zábrany společnému životu. Kde vládne respekt a láska, není takových zařízení třeba. Samozřejmě, smečka má svého šéfa. Překvapivě je jím fenka Shirley. Budí respekt, ale níž postavení psi při tom nejsou terorizováni. Psí šéfka je prý spravedlivá.
Plemeno špic se vyznačuje milou slunnou povahou. V těchto vlastnostech vyniká ve smečce rodilý angličan z chovu paní Thelmy Alsford, oranžový pomeranian Gazer. Jeho cesta k nám byla komplikovaná, cesta trvala skoro 28 hodin. Nakonec Gazer přiletěl s mezipřistáním v Londýně a jak říká paní Marušková "přišel a bydlel". Ve svém novém domově se okamžitě zabydlel, zvláště, když měl na uvítanou připravenou půlku kuřete. Také získání štěněte z Anglie nebylo snadné. Je všeobecně známé, jak neradi Angličané prodávají štěňata za hranice království. Jedinou šancí je osobní kontakt, kdy je chovatel přesvědčen, že dává štěně do dobrého prostředí a do laskavých rukou.
Paní Marušková posuzuje jako rozhodčí již devět let a jako hlavní poradkyně chovu se stále setkává s dotazy a prosbami o radu. To ji přivedlo na myšlenku napsat monografii plemene, kterému se věnuje. Navíc jsou zde dvě jubilea - 40 let od založení klubu špiců a čauů a 30 let trvání samostatného klubu špiců. Vedle mnoha informací o chovu špiců mne však velice zaujalo dojemné čtení o poválečné historii tohoto plemene u nás. Doba dvou světových válek zdecimovala chovy špiců a vlastně psů vůbec. Nadšení chovatelé začínali téměř z ničeho. Dalo by se říci "z ulice".
Jak mi řekla paní Marušková, "špic má doslova náplň práce dělat člověku pomyšlení, ale člověk to musí umět dát zřetelně najevo." Proto mne nepřekvapilo, že smečka je ovládána vlídným slovem, pohlazením a zvýšit hlas je třeba málokdy. Nepřekvapilo mne také, jak se dle potřeby mění náš český jazyk. Během povídání zazněla několikrát krásná zdrobnělina "špiclínek." Jak jsem se však dočetl v rukopisu paní Maruškové, říkalo se před několika stoletími v Čechách špicům "pumerlík", což také přesně vyjadřuje roztomilost těchto psíků. Knížka také obsahuje zajímavé historické kresby, fotografie a dokumenty. Vzpomenut je i dnes již nežijící František Horák z Klánovic, jako trpělivý učitel. Monografie špiců není jen výčtem standardů, barev a řádů. Lze v ní nalézt mnoho osobního, třeba tuto kouzelnou historku, kterou rukopis paní Maruškové končí:
"Měla jsem psa andělské nepsí povahy, říkali jsme mu Vlček. Na zahradě v ohrazeném prostoru vyvedla kvočna kuřátka a pro naše psy to bylo jako televize. Celé dny seděli kolem a zírali na to žluté nadělení. Zírali až do té doby, než se jednomu kuřeti, dodnes nevím jak, podařilo prolézt ven. Kvočna vřeštěla a tak jsem byla přivolána ke kouzelnému divadlu. Vlček držel vyděšené kuře mezi předními tlapkami a urputně je bránil před ostatními členy smečky. Asi by to chudák dlouho nevydržel, protože někteří (nebudu jmenovat, ale nejvíc jeho vlastní dcera) na něj zle doráželi. Ale přišla jsem včas a užmoulané kuře jsem vrátila jeho matce.
Doufám, že jsem špicům trochu napravila reputaci. Ono je to jako u lidí. Důvěřuj, ale prověřuj. Jenom k tomu nepoužívejte kuřata. Vlček byl totiž jen jeden."
Publikováno 10.01.2007. 2000, uveřejněno se souhlasem autora.