Zde se nacházíte: Vaše příběhy > Návštěvy
Na návštěvě u... Melity Šťastné
Jan Šimeček (photojs@seznam.cz)
Dva týdny po ničivé povodni se vydávám na další návštěvu. Tentokrát k paní Melitě Šťastné. Cesta k této chovatelce se nečekaně zkomplikovala a tak jsem plánovanou návštěvu musel odložit až do chvíle, kdy se silničářům podařilo provizorně otevřít Strakonickou výpadovku. Mám totiž namířeno do Davle. Raději jsem se ještě telefonicky ubezpečil, že je návštěva možná. Paní Šťastná mne uklidnila. Všichni její mazlíčci, psi i kočky, přežili...
Míjím zničenou oblast dostihové dráhy ve Velké Chuchli. Zde stále stojí voda a kladu si otázku, zda se tady ještě někdy poběží dostihy. Pohled na Zbraslavské kynologické cvičiště, tedy přesněji řečeno to, co z něho zbylo, vyvolává tísnivý pocit. Místy chybí část vozovky a tak se raději věnuji řízení. Jen letmo zjišťuji, že z protějšího břehu zmizela chatová osada. V duchu si vybavuji domek na okraji Davle, kde vždy za plotem radostně poštěkávala smečka špiců a který obývá se svým manželem paní Šťastná. Okna přízemního domku totiž od břehu Vltavy dělí pouze silnice vedoucí do blízkých Štěchovic. Marně promýšlím a připravuji otázky. Budu se ptát na špice? Na povodeň? Zastavuji několik metrů za cedulí s nápisem "Davle." Domek stojí, za plotem veselé poštěkávání a paní Šťastná mne vítá s úsměvem, který najednou nečekaně koresponduje s jejím příjmením. Napjaté očekávání opadá, zapomínám připravené otázky a nechávám paní Melitu Šťastnou vyprávět:
"Špicové žili posledních 300 let v naprosté blízkosti lidí. Mají tedy mnohem lidštější projevy, než jiná plemena psů. V naší rodině jsme měli knírače, krátkosrsté ohaře,velšteriéra, čaua, ale vždy jsme k tomu měli několik špiců. Špicové jsou prostě takoví človíčci. Oni žijí naším životem a pochopitelně, nejsou tak ovladatelní v mezních situacích, jako jiná plemena, která reagují na povel. Oni nám chtějí pomoci, tak že se řídí tím, jak se chováme my. Tím chci říci, že jsem tu povodeň až tak úplně neustála a také, kdo by ji ustál... Za normální situace by poslechli, ale teď jsou rozhození..." omlouvá své pejsky paní Šťastná.
"Asi tak 30 let jsem měla představu, že ta povodeň jednou přijde. Všichni kolem se mi samozřejmě smáli. Přes to jsem si léta připravovala perfektní povodňový plán. Smál se mi opravdu kdekdo, ale mne ta povodeň nakonec až tak nepřekvapila. Před povodní jsem tu měla dvě kočky a 15 psů. Zvládla jsem to nakonec opravdu díky perfektní přípravě. Měla jsem připravený dostatek přenosek, kšír, mističek. Také přesný počet pelíšků. Klece i ohrádky. Vše úměrně k počtu patnácti psů. Osm psů bylo mých a ty ostatní jsem zde měla v úschově. V neděli, kdy byla situace již vážná, volala paní Marušková ze Zvole a další dvě známé, které chtěly, abych ihned odjela k nim. Manžel se tomu smál. Bratr se tomu smál. Švagrová se tomu smála. Bývala bych odjela, ale podlehla jsem názoru příbuzných a řekla si, že jsem asi přeci jen zbytečně hysterická.
V pondělí jsem ale přeci jen zavolala dceru a ta odvezla tři psy a dvě kočky. Obvolala jsem další známé. Ti si odvezli vždy po dvou psech, aby se jim nestýskalo. Mě zbylo pět psů a štěňátko. Manžel láteřil, že děsím zvířata, obtěžuji lidi a dělám zmatky. Vypadalo to tu klidně a mě se ulevilo, že mám jen pět psů, pět pelíšků, pět ohrádek a mističek. Pro jistotu jsem ale toto vše odvezla přítelkyni do Měchenic, kde jsem byla přesvědčena, že voda nestoupne. Problém byl, že tato přítelkyně, má sama osm psů a malinký domek. Já ale počítala s tím, že tam budeme pár hodin a potom se přemístíme k paní Maruškové do Zvole. V úterý ráno byl ještě naprostý klid. Říkala jsem si, že ty moje předtuchy jsou přehnané.
Šla jsem se v klidu vysprchovat a když jsem si udělala pleťovou masku, přiběhli záchranáři. Do půl hodiny je tu prý povodňová vlna a musíme pryč. Manžel s bratrem ztichnuli. Stačila jsem smýt pleťovou masku, vzala kufřík s doklady. Vltava se již přelévala přes cestu. Vběhli jsme do auta a odjeli do Měchenic. Zde jsem plánovala, že si vypiji kafe a budu pokračovat k paní Maruškové do Zvole. To už ale tou dobou nebylo možné. Zůstali jsme v Měchenicích. Přestal fungovat telefon i elektřina. Museli jsme pro psy vařit na ohníčku, protože pejsci musí dostat své žrádlo! Špicové naštěstí pochopili, že je mezní situace a tak se neprali a chovali se ukázněně. Nastalo uklidnění, ale přišly úvahy, zda prasknou Slapy, či Orlík. Mezitím vypadly i mobilní telefony.
Dva dny jsme tedy prožili pohromadě v malinkém domku. Psi se neprali, my se nehádali. Vypravovali jsme si to, co jsme si za celá léta nedokázali a nestihli povědět. A to se známe 20 let. Po dvou dnech jsem se dovolala ke starostovi, aby mi řekl, co je s naším domkem. "Paní Šťastná, ani tam nechoďte!" zněla jeho odpověď. Neposlechli jsme a jeli se podívat. Zjistili jsme, že domek máme zaplavený po schody. Všechny věci, které jsme před plánovanou adaptací přestěhovali do přístavby, byly zničeny. V garáži 80 cm vody. Přes to vše jsem přímo rozjařená tím, že se mi podařilo všechna zvířata včas evakuovat, že se mi neutopily kočky."
Zde jsme vyprávění přerušili a pokusili se udělat několik fotografií. Lidí a jejich milovaných zvířat. Fotografování zkázy rád přenechávám senzacechtivému tisku a likvidátorům pojišťoven. Jen těžko se ale k fotografování hledá klidné a neponičené prostředí. Raději znovu usedáme do křesel a já se vyptávám. Na počátky a původ lásky ke zvířatům. Na historii chovatelské stanice "Stříbrný stín." Ale také mne zajímá, zda a jak tuhle krásnou posedlost sdílí pan manžel:
"Byla to rodinná tradice. Pokud bych neměla vše zatopené, ukázala bych vám fotografie z r.1910, kdy už moje babička měla tři velké bílé špice. Byli dovezeni z Maďarska a Rakouska. I rodiče mívali více psů, ale vždy byl doma špic. Když jsem se vdala, tak jsem si samozřejmě pořídila bílého špice, Bobíka z Polabské stráže. Špic vždy patřil k mému domovu, vzpomínkám a tradici. U nás prostě vždy nějaký špic byl. Nikdy mne nenapadlo, ze budu mít tak početný chov. Narůstalo to nenápadně. Nikdy nedám starého psa pryč, ten u mě dožívá. Pokud chcete ale chovat, necháváte si další a další nadějná mladá zvířata. Teď jsem se ale pevně rozhodla, že skončím s chovem. Neumím si představit, že bych nechala nakrýt nějakou fenu a přihnala se další velká voda. Zachránit 12 až 15 psů je skutečně problém. Díky povodni s chovem po 35 letech končím. Nechám dožít stará zvířata a mladým pečlivě najdu domov."
Snad se na mne paní Šťastná nebude zlobit, ale v tuto chvíli jsem jejímu rozhodnutí prostě nevěřil. Opravdu konec chovatelské stanice "Stříbrný stín?" Stanice, která od roku 1967 odchovala více než 100 vrhů. Paní Šťastná posuzovala od roku 1962 jako rozhodčí pro exteriér. Pracovala jako poradce chovu a předsedkyně Klubu chovatelů špiců. Vzhledem k vážnému onemocnění musela tyto aktivity omezit. Domnívám se ale, že za plotem domku v Davli budou vztyčená ouška špiců k vidění nadále...
"Pracovala jsem ve zdravotnictví a potom jsem našla práci jako vedoucí v městském veterinárním zařízení - pozorovací stanici. To byl vlastně útulek pro zvířata v pražském Edenu. Odchycená zvířata zde byla 14 dní a po této době si je odtud případní zájemci mohli odvést. Ročně tímto útulkem prošlo 600-800 zvířat. V době sovětské okupace (1968) šel kolem útulku jistý mladý muž a vyhýbal se tankům. Viděl tam osobu, která stála před malým domečkem a nenávistně vše pozorovala. Na domku bylo napsáno, že je zde možnost získat psa, nebo kočku. Muže nenapadlo nic lepšího, než mladou dámu oslovit. Že prý by měl zájem o kočku. Mě to přišlo naprosto příšerné, že chce někdo 25.srpna 1968 kočku. Muže jsem odbyla slovy, že se snad zbláznil, že tam mám zvířata, ale že mě tady obléhají tanky a ať přijde zítra, že se po něčem podívám. Říkala jsem si, že je to nepříjemný chlap. Národ na kolenou, já mám strach, že mě tady zabijí a on tvrdí, že chce pro sestru na Mělníce kočku! Jenže druhý den opravdu přišel. Situace vzhledem k okupaci byla nebezpečná, krmiči nechodili a tak ten muž začal docházet a pomáhat denně. Za rok jsme měli svatbu. Manžel psa před tím neměl, ale vzala jsem ho na první výstavu, kde jsem posuzovala a to se mu líbilo. Zvířata má samozřejmě nesmírně rád... Pro mne je naprosto přirozené mít doma kočku a psa. To přece spoluvytváří pocit domova."
Publikováno 23.09.2002. 2002, uveřejněno se souhlasem autora.