Zde se nacházíte: Vaše příběhy > Návštěvy
Na návštěvě u... Kateřiny Čekanové
Jan Šimeček (photojs@seznam.cz)
Jednu dobu jsme měli skotského teriéra... Bylo to hodný pes a charakterem odpovídal svému původu: jako kdokoliv ze skotské Vysočiny byl obětavý, tvrdohlavý a chytrý jako ďábel. Asi měl v sobě původní skotské geny...(Rudolf Roden, Paměť naruby, Academia 2003)
Nedávno jsem byl na návštěvě u přátel. Jsou to lidé, jak se stalo zvykem říkat, dříve narození. Mnoho let jsme venčili své psy ve stejném parku a tak jsme vzpomínali na společné známé tváře a jejich pejsky. Připomenul jsem nepřehlédnutelnou dámu se smečkou skotských teriérů u nohou. Prozradil jsem, ze se jedná o paní Čekanovou a že pokud vím, tak má její jméno cosi společného s klobouky. Starý pán se doslova rozzářil a vydechl: "No samozřejmě! Klobouky od Čekana, to bylo něco!" Dle této reakce jsem vytušil, že půjde o velmi slavnou firmu. Ozvěna slavného jména z dávných dob, kdy si naše babičky pořizovaly šicí stroje zvané "Singrovky" a kdo něco znamenal, nechal šít své šaty u "Podolské". V ilustrovaném týdeníku Český svět z roku 1908 jsem potom našel hned několik inzerátů: "Václav Čekan, velkozávod s módními klobouky Praha, Václavské náměstí 12 a Vodičkova ulice 20. Založeno roku 1846." Paní Čekanovou jsem samozřejmě navštívil a zvědavě se vyptával. Samozřejmě na kloboučnickou firmu, ale především také na její smečku černých skotských teriérů:
"Hledala jsem plemeno, které má povahu velkého psa, bude velmi inteligentní a také bude schopné ve všech situacích obstát" vysvětluje paní Čekanová. "Svoje skoty jsem brala sebou do práce, a chodili se mnou jednat i na ministerstvo. Trochu jsem se vyjímala z šedivého průměru, nikdo tam nechodil se psem, který si žil po svém a uměl pozdravit. Když jsem hledala byt na výměnu, brala jsem psa vždy sebou. On to vše nezávisle na mě celé prošel a prohlédnul. Lidé z toho byli velmi překvapeni. Pes totiž nechodil jen s nosem u země, ale skutečně prohlížel prostředí. Úpravu skotského teriéra jsem se učila sama podle fotografií. Pro úplného začátečníka je to dost náročné. Pomohlo mi, že jsem chodila na večerní výtvarnou školu. A také jsem se dívala, jak to dělají jiní chovatelé. Kousek výtvarného talentu jsem měla, tak že jsem byla schopná leccos odhadnout. Nakonec zkoušky na výtvarnou školu jsem dělala několikrát, ale nikdy mě kvůli tátovi nevzali..." Musím přiznat, že paní Čekanová má své teriéry upravené vzorně a s vkusem. Prakticky totéž se dá říci o jejím útulném bytě, který je ovšem plný předmětů a obrázků s jediným společným jmenovatelem: Skotský teriér. Na můj dotaz, zda paní Čekanová byla někdy ve Skotsku, se rozesmála: "Ne nebyla. Ale Skoti mě píší. Na ulici ke mně přistoupil nějaký mládenec a naříkal. "Já mám doma ve Skotsku dva teriéry a já bez nich neumím žít. Mohu k vám přijít na návštěvu?" Samozřejmě přišel, když mi fena rodila. Zanedlouho mi u dveří zazvonila celá jeho rodina ze Skotska. Byli velmi šťastní a od té doby mi píší."
V roce 1973, kdy si paní Čekanová pořizovala prvního "skota", bylo obtížné takové štěně sehnat. Toto plemeno má ale za sebou módní vlnu, kdy ve třicátých letech vystřídalo populárního foxteriéra. Skotského teriéra měl např. Hugo Haas a Hana Vítová. Generál Eisenhover měl problémy při cestě do Anglie, kam nechtěli pustit jeho "skota". Dalším prominentním majitelem byl americký president Roosevelt. Skotský teriér zdobí i jeho pomník. Toto plemeno také chovala milenka Adolfa Hitlera Eva Braunová..." Móda skotských teriérů po válce náhle skončila. Majitelé své psy řádně neupravovali a ti potom dostávali ekzémy. Navíc se "skot" musí umět vychovat. Je to temperamentní teriér, který vyžaduje důslednost. Žádný křik, žádné tresty. Perfektně reaguje na barvu hlasu. Je ale nutné si udržet "šéfovství" ve smečce...".
Většina z nás vzpomíná velmi intenzivně na svého prvního psa. Zde to byl původně německý ovčák Démon. První skotský teriér pocházel ze stanice Eldorádo, od paní Formánkové z Plzně. Na každého psa, který paní Čekanovou provázel životem, má nějakou vzpomínku: "Nikdy jsem neměla příliš ráda Vánoce. Jako dítě jsem je prožila bez táty, který byl ve vězení a nás se ujali cizí lidé. Když jsem se později odstěhovala do Vršovic, všem jsem oznámila, že Vánoce moc neslavím. Domluvila jsem se s přáteli, že se sejdeme, až si rozdělí dárky. Šla jsem na procházku a vedle mě poskakoval můj patnáctiměsíční skotský teriér "Sandokan". Byli jsme asi 4 kilometry od domu, když náhle objevil velkou větev z borovice. Tu odtáhnul až k domu. Nikdy před tím, ani potom už nic podobného neopakoval. Nakonec si větev dopravil až do obývacího pokoje. Tu jsem nakonec ozdobila pentlemi a kousky cukru. Pod vázu s větví jsem mu dala kost. Další z mých psů, miloval hračkářství, vždy se tlapkami opíral o výlohu a nahlížel dovnitř. V Zurichu, kde jsem s ním byla, jsme objevili velikánské hračkářství, kam směli psi dovnitř. (Jako ostatně do většiny tamních obchodů.) Pes se stal náhle středem pozornosti a prodavačky, které pochopily, že si tam plní svůj sen, mu přinesly ukázat snad všechny hračky. Od té doby pak tento pes již o žádné hračkářství nezavadil ani pohledem."
Psi však doprovázeli již dědečka paní Čekanové. Dozvídám se, že míval německou dogu a ovčáka. Moji pozornost upoutává nádherná dobová fotografie. Zakladatel firmy Václav Čekan před svým kloboučnictvím:
"Dědeček pocházel z rodu kloboučníků, kteří bývali i cechmistry. Svůj první obchod měl ve Vodičkově ulici. Vchod zdobil generálský a kardinálský klobouk, o čemž se tehdy zmiňoval i Jan Neruda. Rád vzpomínal na setkání s Antonínem Dvořákem, který si "notoval" i v obchodě. Další kloboučnictví dědeček otevřel na Václavském náměstí, v dnešní Lidické, Korunní a nakonec dům módy v Anglické ulici. Dědeček dokonce vyvážel cylindry do USA. Také velmi miloval divadlo. Založil v Řevnicích tzv. "Lesní divadlo", kde hráli herci z Národního." Teta, dědečkovo dvojče, byla velmi známá tanečnice a členka Devětsilu. Po dědečkovi převzal firmu můj tatínek Obchod se dařil a firma skvěle fungovala až do nástupu komunistů k moci. Následovala "milionářská daň", vystěhování z Prahy do 15 dnů. Rok na to tatínka zavřeli na 12 let. Odsouzen za velezradu, navíc ke ztrátě veškerého majetku. (Provinění v té době běžné - tatínek neoznámil, že jeho kamarád má v úmyslu emigrovat. Nakonec ten člověk ve skutečnosti stejně neemigroval...) Tatínek zemřel jako vězeň v roce 1961.
V době, kdy tatínka zavřeli, byla maminka v nemocnici a mě s bratrem hrozil pobyt v dětském domově. Ujali se nás vlastně cizí lidé. Druhá rodina, u které jsme postupně našli azyl, měla dva psy, čtyři kočky, spoustu slepic, angorské králíky a to všechno za mnou poslušně chodilo. Kočky mě vyhlížely před vrátky, až přijdu ze školy. Psi mi spali v posteli. Celý život jsme s bratrem lezli do všech psích bud. Mohli v nich být třeba zlí psi, ale v životě nás žádný nekousnul. My jsme si s nimi hráli, drželi je kolem krku. Když se člověk nebojí a má rád, vyjde se všema zvířatama na světě."
Publikováno 25.05.2004. 2004, uveřejněno se souhlasem autora.