Zde se nacházíte: Vaše příběhy > Návštěvy
Na návštěvě u... Zuzany Peterové
Jan Šimeček (photojs@seznam.cz)
Starobylý činžovní dům na pražských Vinohradech, páté patro, přirozeně bez výtahu. V mezipatrech popadám dech a na chvíli si představuji, že jsem sčítací komisař a v duchu vyplňuji kolonky dotazníku:
Paní domu PhDr. Zuzana Peterová, elegantní, přívětivá novinářka a spisovatelka. Manžel Václav je varhaník. Vyučuje hře na varhany a klavír. Obdařen klidem, trpělivostí a nepřehlédnutelnou dávkou důstojné rozvážnosti. Syn David momentálně studuje čtvrtým rokem v Jeruzalémě. Po studiích u nás bude působit jako rabín. Druhý syn, Jakub, studuje práva. Ester a Ruth, šestiletá dvojčátka, zatím "studují" židovskou mateřskou školku. Domácnost obývají dvě fenky anglického buldoka "Lili a Šušňa". Rubriku pomyslného dotazníku věnovanou zvířátkům bych zaplnil ještě sedmi ptáčky (chůvičky) a třemi želvami. Nemohu vynechat akvárium. Pořádek musí být, při sčítání se prý nesmí podvádět...
Páté patro, hra na dotazník končí. Zvoním u secesních dveří a otevírá usměvavá paní Zuzana doprovázena radostným funěním Lili a její dcerky Šušni. (Vlastním jménem Anneli. Neznáte snad sloveso "šušnit" se?) V pohodlném křesle rychle zapomínám na nekonečné schodiště a s paní Zuzanou vzpomínáme na dobu, kdy jsme byli na Vinohradech sousedé. V blízkých Čechových sadech jsme se potkávali při venčení psů. Můj jezevčík vždy radostně vítal francouzskou buldočku Babetku. U Peterů jsou v oblibě plemena s kratší čenichovou partií. Proč? Paní Zuzana odpovídá se smíchem a nadsázkou: "Kdykoliv se na sebe podíváš ráno po flámu do zrcadla, vždy zjistíš, že jsi ještě pořád krásnější, než tvůj anglický buldok." Skutečnost je ale taková, že u anglického buldoka je především ceněna jeho skvělá povaha. Navíc mohu potvrdit, že obě buldočí dámy zdolávají zmíněných pět pater bez sebemenších problémů. Vzpomínám, že štěňata Lili se vzhledem k jejich rychlosti a temperamentu téměř nedala fotografovat. Dá se také konstatovat, že buldoci milují hudbu. Zvláště Lili během výuky uléhá slastně do křesla a tiše naslouchá. U studentů si tak získala velkou oblibu. Po narození dvojčat daly obě fenky najevo svou velkou lásku k dětem. Potřebu výměny plenek dávala Lili vždy najevo svým neklidem. Obě buldočí dámy si od té doby odmítají hrát s psími hračkami, ačkoliv jsou jimi zahrnovány. Vyhledávají hračky dětské, k radosti obou dvojčat, která si mohou vymýšlet další a další hračky. Lili a Šušňa si totiž hrají svým, specifickým způsobem a tak zasvěcené nepřekvapí tu a tam panenka bez některé končetiny...
Paní Zuzana mě nedávno překvapila pozvánkou na autogramiádu své knížky "Spanilé jízdy aneb náš bratr Ota Pavel." Její jméno jsem vídal pod spoustou textů v novinách i časopisech. Samozřejmě jsem se zajímal o vznik této příjemné publikace: "S Jiřím Pavlem, bratrem Oty Pavla, jsem spolupracovala na samém začátku svého působení v novinách. Psal se ovšem rok 1969 a Jiří Pavel musel novinářské řemeslo opustit. Byli jsme si blízcí a tak Jiří Pavel pozval mne i mého manžela na návštěvu. Tam jsem se poznala s jeho první ženou a s jejich dvěma pejsky. Manželé Pavlovi byli totiž chovateli bedlington teriérů. Vlastnili tehdy dvě fenky, Sáru a Niké. Po mnoha letech jsem Jiřího Pavla potkala v metru na eskalátorech. Jiří na mne stihnul jen zavolat, abych mu zatelefonovala. Číslo jsem ale neměla. Obtelefonovala jsem všech jedenáct Jiřích Pavlů z telefonního seznamu. Byl to samozřejmě ten poslední. Setkali jsme se a Jiří přišel s nápadem na knížku o jeho bratrovi. Řekla jsem sice, že nejsem literární vědec, ale že si to nechám projít hlavou. Později mě napadlo, že vlastně Jiřího s Hugem pomyslně posadím k řece Berounce a dám jim pruty do ruky a nechám je vyprávět. O Otíkovi, jejich láskách, babičkách, koncentráku, pochodu smrti, o současném životě a Otíkově nemoci. Věc se podařila, Arnošt Lustig napsal předmluvu a knížka nakonec opravdu vyšla."
Musím se přiznat, že knížka mě potěšila hned v prvním okamžiku, kdy jsem ji dostal do rukou. Náhodou jsem ji totiž otevřel na stránce s fotografií, kde je Ota Pavel a v náručí svírá čapkovskou Dášenku, střapatého foxteriéra. Knížka je plná fotografií, ale především je to krásné, leč chvílemi i smutné vyprávění. Je to vyprávění o spisovateli, který se v loňském roce bohužel nedožil 70 let. V knížce je otištěno několik novoročenek Oty Pavla. Na jedné z nich se píše: "Umět se radovat. Ze všeho. Nečekat, že v budoucnu přijde něco, co bude to pravé, protože je možné, že to pravé přichází právě teď a v budoucnu nic krásnějšího už nepřijde."
Publikováno 25.07.2002. 2002, uveřejněno se souhlasem autora.