Zde se nacházíte: Vaše příběhy > Návštěvy
Na návštěvě u... Mgr. Jany Šipkové
Jan Šimeček (photojs@seznam.cz)
Také jste si toho všimnuli? Naši reklamní odborníci vytvořili zcela nový svět. Dal by se nazvat jako "běžný". Nešťastní obyvatelé běžného světa musí například používat jen běžné čistící i prací prostředky. Jsou uvrženi do běžného, šedivého světa, ze kterého vede pouze jediná cesta úniku. Ano, mohou se doslova vykoupit penězi za nový a zajisté skvělejší produkt, který se stane vstupenkou do světa permanentního štěstí a Thymolinových úsměvů...
Tato myšlenka mne začala pronásledovat na cestě pražským Jižním městem. Šedivá, hrozivá a nevzhledná hradba paneláků, protkaná lesem obřích bilboardů. Jednotvárnou hloupost reklam na čas vystřídají jen prázdné tváře politiků. Je tady toto ten nešťastný běžný svět? Lze se odtud vykoupit pouze penězi? Dají se zde prožívat pocity štěstí? Ještě v plechové kleci výtahu, která mne unáší kamsi do 8. patra paneláku o tom silně pochybuji. Otevírají se dveře a jakýmsi zázrakem se ocitám ve světě, který není běžný ani trochu. Vítá mne rodina Šipkových. Šeptem. V kuchyni prý usnulo jedno ze štěňat v neobvyklé pozici na zádech a je to prý nádherný pohled. Přijímám pravidla hry a potichu se plížím bytem. Cestou se snažím co nejrychleji vložit do fotoaparátu film, nasadit teleobjektiv, zapnout blesk. Snad to stihnu. Mačkám spoušť. Jednou, dvakrát. Ozve se rozespalé zamlaskání a štěně se rozkošnicky převalilo na bříško. Snad se záběr povedl. S vydechnutím začínáme všichni opět mluvit nahlas.
Štěňata se zvolna probouzejí a my vybíráme místo, kde budeme šest malých velškorgi fotografovat. Paní domu Mgr. Jana Šipková je lektorkou výtvarných kurzů a tak s citem pro barvy navrhuje světle modrou pohovku. Štěňata však o pohovce nechtějí ani slyšet a tak se do přesvědčování musí zapojit celá rodina. Manžel Pavel i obě děti, Magda a Vilík. Štěňata však stále hrají přesilovku a o pózování před fotografem si myslí své. Na stranu rodiny se přidávají přihlížející přátelé, takže se většina přítomných mění v zoufalou loutkohereckou skupinu, snažící se udržet štěňata na pohovce. Místo dřevěných loutek však mají v rukou velmi temperamentní vrčící štěňata. Magda i Vilík se snaží upoutat alespoň na okamžik štěňata různými zvuky. Dojde i na flétnu. Zoufale mačkám spoušť a věřím, že alespoň na několika záběrech nebudou překážet něčí ruce. Poslední snímek číslo 36 prošel fotoaparátem. Hroutím se do křesla a těším se vyprávění u kávy.
Ještě před kávou si však zvědavě prohlížím byt. Možná je to nezdvořilé, ale zvědavost je silnější. V doprovodu dvou fenek velškorgi, Perdy a Pipi objevuji na stěně panelákové předsíně dvoumetrovou vrtuli z letadla, které létalo v dobách generála Štefánika. Zůstávám u vytržení před vitrínami s modely historických zbraní a celými pluky cínových vojáčků z dob napoleonských válek. Pavel Šipka je jedna z mála šťastných mužů, kterým se klukovské nadšení stalo povoláním.
Byl to překvapivě také on, kdo v rodině přišel s nápadem pořídit si psa. Navrhoval knírače. Paní Jana nakonec prosadila velškorgi. Při jedné z obchodních cest do Holandska se kromě cínových armád v autě vezla i hárající Perda. Bylo domluveno krytí, jehož výsledek právě vítězně a spokojeně podřimuje na světle modré pohovce. Cesta za štěňaty však nebyla tak přímočará a jednoduchá, jak by se zdálo. Ne vždy v sobě vybraný pár zvířátek nalezne zalíbení na první pohled. Tuto zkušenost udělalo již mnoho chovatelů. Většinou tisíce kilometrů od domova. Pravděpodobnost výskytu této komplikace je přímo úměrná vzdálenosti, kterou musela fenka, či pes překonat. V těchto vypjatých chvílích někteří volají veterináře, jiní zkušeného chovatele. Jsou však osoby, pro jejichž schopnost neexistuje název. Už přítomnost těchto lidí totiž mívá na průběh krytí blahodárný vliv. Většinou navíc umí "přiložit ruku k dílu". Ve zlatých stránkách tyto osoby nehledejte, ale stačí na toto téma zavést řeč mezi chovateli na výstavě psů. Určitě nějaký typ dostanete. Na mystiku nevěřím, pro záležitosti alternativní a nadpřirozené mám slova pohrdání. Zde však mohu potvrdit, že tito lidé skutečně existují. Manželé Šipkovi takového "kouzelného stařečka" v Holandsku potkali. O proslulosti tohoto muže svědčí fakt, že za ním vážil cestu i jistý pár pudlů z Čech...
Jen nerad opouštím tuto rodinu, která asi není běžná. Své pocity štěstí však zcela jistě nezískávají nákupem stále dokonalejších produktů, jak nám káže reklamní evangelium. Snad se Šipkovi neurazí, ale napadá mne jediné: "Šťastná to smečka!"
Publikováno 09.09.2002. 2002, uveřejněno se souhlasem autora.