Zde se nacházíte: Vaše příběhy > Návštěvy
Na návštěvě u... sester Březinových
Jan Šimeček (photojs@seznam.cz)
Pražský Karlín. Místo, kde jsou na první pohled stále patrné stopy loňské ničivé povodně. Zaprášená čtvrť, kterou opěvoval Ivan Hlas i Vlasta Třešňák. Dnes smutné místo, jen malý kousek od centra města. Poloprázdný autobus X-8 nahrazující tramvajovou dopravu vás proveze napříč celým Karlínem. Hrstka zamyšlených cestujících hledí z oken ven. Míjíme ruiny zříceného domu, dřevěné podpěry a všudypřítomné obložení ze skelné vaty, které mělo domy ochránit před mrazem.
Vystupuji v Křižíkově ulici. Na chodníku objevuji cosi, co by pořádkumilovného občana pobouřilo. Malý, zapomenutý psí exkrement. Čtenář mi snad odpustí, ale to malé nevábné cosi mi udělalo radost. Obyvatelé Karlína se vracejí i se svými pejsky. Míjím řadu prázdných obchodů. Procházím kolem zničeného psího salonu, kam chodili zdejší psí krasavci na ostříhání a kam vždy kolemjdoucí zvědavě nahlíželi výlohou. Dům však má porušenou statiku a jeho osud je nejistý. Psí kadeřnictví zde již nebude. Přecházím ulici a vcházím do jednoho z karlínských činžovních domů. Omítka osekaná do výše prvního patra, přízemím se nese hukot vysoušecích agregátů. Ve čtvrtém patře hluk vysoušečů střídá mnohem veselejší zvuk: štěkají na mě dva drsnosrstí jezevčíci. Tísnivý pocit ze mne padá a přijímám pozvání do malého a útulného bytu, kde se svými jezevčíky bydlí sestry Březinovy.
Mladší, paní Světla. S trochou humoru by se dala označit jako "tisková mluvčí" domácnosti. Milá a usměvavá. Starší, paní Libuše, se na první pohled jeví trochu zamyšlená. Po chvíli ale také začne vyprávět. Jen jakoby mimochodem se zmíní, že je autorkou více než dvaceti odborných publikací. Dozvídám se, že paní docentka přednášela na VŠ zemědělské. Tématem aspirantury na titul kandidáta věd si paní Libuše Březinová zvolila "Využití starokladrubských hřebců v zemském chovu." Vzápětí se dopouštím trapasu. Kladu tu nejhloupější otázku, jaká mě mohla napadnout. Při pohledu na oba jezevčíky se ptám, zda to jsou první pejsci, které si obě sestry pořídily. Dámy Březinovy se na sebe podívaly a nastal výbuch smíchu. Vlastnit psa, navíc loveckého, je rodinná tradice. "Vždyť my jsme z lesácké rodiny! I maminka byla z hájovny. Když chodila s našim tatínkem, dostala darem jezevčíka," dodává paní Světla. "A první pes? Kokršpaněl "Bojar" s bílou náprsenkou od paní Králové z Rakovníka," vzpomíná paní Libuše. "Na Slovensku jsme měli erdelteriéra Luxe od pana lesmistra Valty. Erdela vystřídala bílohnědá fenka malého münsterlandského ohaře. Říkali jsme jí Nora. Tato fenka uměla výborně "hajlovat". Naučili ji to původní majitelé. Na povel "Noro sedni!" a "Noro Heil Hitler!" fenka zvedla pravou přední, za což dostala kostku cukru. Kdykoliv jsme potom vzali do ruky cukr, fenka "hajlovala". Noru jsme ale v roce 1939 museli nechat na Slovensku."
Ve vzpomínkách se vracíme hluboko do první republiky, kdy tatínek Antonín Březina působil od roku 1933 s celou rodinou v Liptovském hrádku na Slovensku. Zde byl ředitelem "Státní hájenské, dřevařské a zemědělské školy." Po vyhlášení autonomie Slovenského státu 14. října 1938 byla tato česká rodina na Slovensku nežádoucí a Antonín Březina dostal dekret, kterým byl zbaven funkce. V roce 1940 se stává ředitelem Hájenské školy v Domažlicích, ale o rok později umírá.
Pohledem do knihovny zjišťuji, že paní docentka v publikační činnosti navázala na svého otce. Na obálce jedné z knih čtu: Antonín Březina, Československá myslivost. Učebnice myslivosti, příručka pro žáky lesnických škol, československé myslivce, přátele lovu a myslivosti, pojednávající o kynologii, lovech, zvěři, úpravách loveckých trofejí, sousedském styku a pytláctví. 2. vydání v Praze 1937, zemědělské knihkupectví Najbrt...
"Potom jsme dlouho neměli psa, až já jsem si v roce 1950 pořídila ovčáka. Já byla na školách a maminka se ho trochu bála. Nakonec ho dala na hájovnu jednomu tatínkovu žákovi..." dodává paní Libuše. "V roce 1963 jsem měla výborného kokra. Toho jsme si vzali sebou při stěhování z Křivoklátu do Prahy. Umřel nám ve čtrnácti letech." Mezitím si paní Světla, která tehdy bydlela na pražském Žižkově, pořídila hladkosrstého jezevčíka - fenku Terezu. "To ale nebyl můj první pes, vždyť já před tím měla jako prvního tříbarevného kokra! Také byl od paní Králové z Rakovníka," dodává paní Světla. "Potom jsem si obstarala druhou Terezku, to byla trpasličí jezevčice, hladkosrstá. Dnes máme společně dva jezevčíky, desetiletého Haka a osmiletého Bosse. A ti s námi prožili tu zdejší povodeň..."
Zajímám se samozřejmě o další zážitky a sestry Březinovy ochotně vypráví: "V pondělí večer jsme ještě byly venčit a viděly jsme u metra zátarasy. Odhadovaly jsme, že zde bude tak po kolena vody. V televizi oznámili, že se možná bude evakuovat Karlín. V tu chvíli se z ulice ozývalo poplašné houkání, které nám vlastně připomenulo zážitky z války. Z vedlejšího domu s pečovatelskou službou k nám ve 3 hodiny v noci přišla paní, která nám oznámila, abychom se připravily do půlhodiny na evakuaci. Bude přistaven autobus. Vzaly jsme si teplé oblečení, pro psy krmení tak na dva dny. Autobus nás poněkud oklikou odvezl do budovy školy v Kobylisích. Zde nám oznámili, že s pejsky se máme ubytovat v prvním patře vpravo. Naproti vlevo se stěhovali majitelé koček. Ve dveřích nás vítal rezavý huňatý pes, se kterým se Hak před nedávnem v parku dostal do sporu. Nastaly menší potíže a tak jsme se chystaly, že přespíme na zemi (každá jsme dostaly dvě deky) a psy vezmeme mezi sebe. Najednou se otevřely dveře a ozvalo se: "Tety, co tady děláte? Jedeme pro vás!" Byl to manžel naší neteře ze Žižkova. Zbytek povodně jsme tedy strávily v pohodlí bytu našich příbuzných..."
Zdaleka ne všichni se však v Karlíně mohli vrátit do svých bytů. Ptám se tedy po osudu zdejší pejskařské komunity: "Je nás tady málo. Většinou to byli lidé z přízemních bytů a ty jsou stále neobyvatelné. Je tady smutno. Když jdu ráno se psem do parku, jsem tam většinou sama," povzdechla si paní Světla. "A bývalo nás tady hodně."
Malý dodatek: Pravidelní čtenáři si možná vzpomenou na návštěvu u paní Melity Štastné v Davli. Konstatování, že povodeň přivodila konec chovatelské stanice špiců "Stříbrný stín", se ukázalo jako přehnané. Při další návštěvě jsem zjistil, že v domku na břehu Vltavy jsou očekávána další štěňátka a na dvoře stojí připravený karavan. Všechna zvířátka mají opět nachystané přepravky, deky a misky. Pokud hladina řeky stoupne, bude karavan dle evakuačního plánu paní Šťastné vytažen na kopec do bezpečí...
Publikováno 23.06.2003. 2003, uveřejněno se souhlasem autora.