Zde se nacházíte: Vaše příběhy > Psí život
Dr. Jekyll, Mr. Hyde (18. díl)
Hana Toulová (toul@volny.cz) http://www.cherie-boheme.com/
Chovatelství není zase taková legrace, jak by se na první pohled zdálo. Není to jen nadšené pozorování kulatící se feny a přehrabování mamonu po úspěšném prodeji štěňat. Většina mamonu, ne-li celý, se ovšem ani nestačí ohřát a zase se plynule vrátí do péče o naše chlupaté zlato. A to Vám ještě stojí za zadkem stát a natahuje ruku, aby něco urval z "přepokládaného výdělku". Čte-li psí život i úředník z finančáku - ujišťuji, že předpokládají blbě.
Horší situace nastává, když si necháme miminko, oroseným zrakem sledujeme, jak zdárně prospívá, těšíme se, jaké jsme udělali štěstí a jakou ještě uděláme díru do světa. Jenže se něco semele. Například se na nás miláček v období přezubování pěkně "zazubí", zoubečky spodní předhonily zoubečky horní a je to jasné. Což je jen jedna z možných katastrof, která může v průběhu dospívání nastat. Díru pak uděláme úplně jinam. Mezitím jsme si na to naše chlupaté nadělení zvykli, ono je u nás doma a neví o tom, že...
Ve mně se pak zoufale serve chovatel, který VÍ, že musí mít rozum, že tudy cesta nepovede a nemůže si všechno nechat... s majitelem, který je na prášky z představy, CO tomu malému chudáčkovi udělá, když ho dá "úplně cizejm lidem", protože nejlepší ruce jsou ty moje a nejlepší péči má taky tady a všichni kamarádi jsou už "obsazení". Je to tak. Musím se rozhodnout a dobré řešení zpravidla neexistuje. Je mi hůře jak tomu psovi, protože já vím, že musí z domu, já mám obavy, já cítím smutek. Psisko to neví, spokojeně rozkousává trepky a snaží se nás připravit o zbytky movitého majetku.
Rozum vyhrává - mám nůž na krku. Vědomí, že možnosti jsou ekonomicky omezené a můžu mít jen určitý počet zvířat. Hledá se nový majitel - milovník. Lustrace jsou proti tomu odvárek. Jsem zásadně, ale opravdu zásadně, proti darování psa jakýmkoli neznámým lidem. Snadno nabyl, snadno pozbyl. Krmivo se dá pořídit už za 120,- Kč za 10 kg (že jsou to asi lisované piliny "majitele" nezajímá). Než by dal za veterináře když zvíře onemocní, raději si zadarmo vezme od někoho jiného nového psa. Je to katastrofický scénář a jistě jsou i výjimky. Ale nebudu pokoušet osud. Zadarmo miláčka jen "prověřeným".
Nemůžu si odpustit ošklivou příhodu s přešťastným koncem. Narodila se před mnoha lety - nikoli u mne, ale protože to občas funguje stylem Vaše starosti na moji hlavu, prodávala jsem ji já - fenečka s kosmetickou vadou a už jako miminko bylo jasné, že půjde "do dobrých rukou". Ozvala se jako zájemce invalidní paní a ujišťovala mne, že péči určitě zvládne, že si takového pejska moc a moc přála, ale za plnou cenu by na něj neměla atd. Jak se ukázalo za několik měsíců, péči nezvládla. Zbytečné zacházet do podrobností. Feninku jsem měla pak dalších několik měsíců doma a snažila se jí všechno vynahradit.
Na inzerát se mi ozvala slečna. Prý by ráda tuto variantu špice, ale protože vždy měli lovecké psy venku, mimo dům, tak maminka souhlasí jen pod podmínkou, že bude fenka vykastrovaná. Rozumný požadavek jsem uznala a nechala fenu vykastrovat. Pak nastalo loučení s fenkou už částečně vyrovnanou, ale naštěstí loučení ne na dlouho. Noví majitelé se mi přijeli představit skoro celá rodina včetně babičky. Fenka se měla parádně (jen mi nějak "nemohla odpustit"), ale byla psem domácím postelovým. Velice se jim líbil u mne pejsek, který měl trochu méně zubů. než bych si přála. Porušila jsem pravidlo - nikdy zadarmo - a odjel s nimi také. Zůstávaly jsme v kontaktu. Nikdy jsem nelitovala. Takových báječných lidí kdyby se urodilo...
Nakazili se ode mne opravdu důkladně. Po pár letech se u nás ve vesnici "našla" starší samojedka - kde se vzala, tu se vzala, chvíli pobyla u chovatelů koní, pak chvíli na myslivně (kde si ji přišli vyzvednout - marně - dva milovníci, obávám se, že spíše konzumenti). Rozpoutali jsme akci ve stylu "Zachraňte Willyho!". Mimo jiné jsem zavolala výše uvedeným majitelům "sociálních případů", jestli třeba nevědí o někom, kdo by se samojedky ujal. Nevěděli. Ale do půl hodiny byli ochotni se jí ujmout sami. Kdo ví, jak velký je samojed, umí si představit, kolik místa v posteli zabere... musím přiznat, že mám tyto, troufnu si říci že nyní už svoje kamarády, ve veliké úctě. Propracovali se ze psa užitkového venkovního po více psů nekriticky milovaných postelových. Tak je někdy složitý a zamotaný osud psí i lidský. Jen bych si přála, aby si koupili ještě větší postel, kam bych mohla umisťovat svoje "šampiony nešampiony" s úplně klidnou dušičkou, že takhle nějak vypadá psí nebe. Jen otec rodiny je k nám nechce často pouštět na návštěvu, protože se zpravidla vrací domů s dalším psem.
Protože lidí, jako se povedli ti z předchozího příběhu, je jako šafránu, stávám před nerudovským problémem "kam s ním" i nadále. Ještě horší situace je, když choroba a pokročilý věk se spiknou dohromady a náš miláček, zasloužilá matka nebo bývalá hvězda chovu - to je jedno, prostě některý z našich starých psů - se tváří, že už s námi dlouho nepobude. Místo abych použila obrat, který jsem už také ve veterinární ordinaci zaslechla od majitelů zvířete: "nebudeme ho trápit léčbou", zarputile bojuji o každý den. Můj "předpokládaný výdělek" a "reálný rozpočet" jen smrtelně chroptí. Zdálo by se, že při více psech v domě se odchod jednoho skoro ani nepozná. Pozná, ale pozná... A až ta chvíle neodvratně nadejde, jsem jak šafářův dvoreček. Nezapomenu na žádného z nich, kteří mi prošli životem. Tvořili a tvoří homogenní hmotu vzpomínek, přítomnosti i budoucnosti (doufám), hmotu, která se mne den po dni pokouší dohnat k šílenství. Takový neočekávaný průjem u psa, který se volně pohybuje bytem, háravá fena, která se domáhá svého práva spát v posteli, zuřivě vyjící čínská mimina, která mají dojem, že jejich péče byla zanedbána, vřískající smečka, jejíž jeden příslušník plavně přeskakuje ploty a dělá na ně dlouhý nos, běhá a čuchá tam, kam smečka nemůže, jsou jen další čisté radosti mého života.
Publikováno 16.11.2004. 2004, pro www.spicove.cz