Zde se nacházíte: Vaše příběhy > Psí život
Vánoce, vánoce (19. díl)
Hana Toulová (toul@volny.cz) http://www.cherie-boheme.com/
Vánoce by měly být svátky klidu, rozjímání a rekapitulací. Vynikající myšlenka. Jen si myslím, že na to přišel chlap. Ženské se v okamžiku, kdy mají děti prázdniny, manžel dovolenou a psi hlad, rozjímá obzvláště dobře.
Prokážu dobrou vůli a pokusím se zklidnit, ale rozjímání se ubírá divnými cestičkami. Rozjímám nikoli o duchovním rozměru Vánoc, ale kam asi mizí hromady jídla, kde se berou hromady špinavého nádobí, kdo zase nechal válet papírky od čokolád po bytě. Abych šla do sebe, toho se neodvažuji, protože bych se asi nevrátila. Rekapitulace rovněž nedoporučuji, ani osobní ani chovatelské. Vynořují se, nezvány a nevolány, vzpomínky na průšvihy a karamboly... Vzpomínky na zvířátka, která s námi strávila takový kus života, až hanba počítat, kolik mi bylo, když se narodila... Na kočku Mauréé, která odešla loňského roku na Štěpána... Kde na mne od listopadu čeká Bublina? Jak je to dlouho co není Beneček, Betynka - psí víla, Lucinka, a malinká pitomoučká Cora?
Cora, moje první trpasličí oranžanda, se vyznačovala poněkud zvláštní povahou. Hrozně se bála cizích lidí. Po čase jsme chtěli miminka. Vybrali ženicha s velkým Ž, měl titulů, až si po nich šlapal, ale na sex nebyl žádný úderník, což jsme nevěděli. Nechali jsme tedy pejsky vzájemně seznámit a čekali, čekali, čekali... o nic nejde, času dost... čekali jsme. Pak jsme se šli projít, protože už jsme měli ze samého čekání dřevěné zadky, další kafe bych odstonala... a fenu nechali u ženicha.
Po návratu nás čekala Corinka, nadšená, že nás vidí, leč nenakrytá a celá rodina majitele psa pokousaná, neboť ji chtěli chytit a přemístit. To neměli dělat. Naštěstí to vzali sportovně, vzájemně se ošetřili a s námi dále vycházeli na společenské úrovni. Jen ženicha jsme vzdali a příště hledali jiného. Musím podotknout, že matka byla Cora vynikající. Cořinou slabůstkou bylo jídlo. Jednou v nestřeženém okamžiku se jí podařilo spucovat 4 misky plné masa. Byla širší než delší a nedokázala skoro ani přejít práh. Rozplácla se a já s hrůzou čekala, jestli vytráví. Vytrávila. Rozplácnutí se u ní nevztahovalo jenom ke stavu totálního přežrání, ale bylo i vítacím rituálem. Někdo domácí přišel - lup ho - a Cora mu ležela na nohách jako ohřívací dečka. Nebyla zrovna psí Einstein, ale měli jsme ji rádi.
Cořina dcera Bublina (Fatty) máminu povahu nezdědila. Byla milá na všechny lidi. Jen jsem si někdy říkala - nomen omen - jestli jsme jí začali říkat Bublina podle psa Rychlých šípů nebo podle toho, že ostatní psy nemilosrdně a hlasitě vyháněla, když se jí chtěli nastěhovat do pelíšku... hlasitě vymáhala, že máme okamžitě, ale okamžitě!! otevřít dveře, že chce jít za námi, že s námi chce jet kamkoli... Jako Marfuša: "já chcííí!!"
Bublina byla svým způsobem smůlovatý pes. V mládí utrpěla úraz zadní nožky, v sedmi letech si vykloubila přední nožku (jak to jen dokázala, nevím), když se v naší domácnosti náhodou ocitla blecha, Bublina měla alergii. Poslední 4 roky života byla klinicky mrtvej pes. Nechala jsem jí vyšetřit krev a z laboratoře telefonovali zpět, jestli ten pes ještě žije, když má naprosto hrozné hodnoty. Žila, navzdory všemu. Sbírka všemožných neštěstí. Dalo to práci, ale žila a její poroučivé manýry ještě zesílily. Zřejmě ji inspirovala zvýšená péče.
Vzpomínám na Kiki od Templářských rytířů... byla mladinká a zůstala jen krátce. Její přátelství s králíkem Zuzanou (Zuzana byla asi 2x těžší než Kiki - na fotce je rozeznáte, Zuzana měla delší uši), bylo nezapomenutelné.
Vzpomínám a vzpomínám. Většina vzpomínek je veselých a příjemných, jak už soužití se psy bývá. Říkávám, že když dítě nemá psa, roste z něho frustrovaný jedinec náchylný k drogové závislosti, ale klidně bych to zobecnila. Nemáte psa? Koledujete si o deprese. Teď jsem se dostala od rozjímání k filozofování... to jsou teda vypráskané Vánoce!
Publikováno 17.01.2005. 2005, pro www.spicove.cz