Zde se nacházíte: Vaše příběhy > Psí život
O Linetce a Orinkovi (7. díl)
Hana Toulová (toul@volny.cz) http://www.cherie-boheme.com/
Asi by každý pejsek měl mít svou zvláštní kapitolu. Protože je každý jiný a každý nezaměnitelný. Když moje první fenka oranžového špice Gessi (Betynka) odešla ve 13 letech do psího nebe, bylo mi smutno. Dlouho mi bylo smutno, prazdno a jaksi vnitřně neútulno. Ne, že by u nás v rodině nebyl pes. Taková katastrofa snad nemůže nastat. Ale něco mi chybělo.
Časem se mi ozvala známá v nějaké rodinné depresi, jestli bych nechtěla Orinka. Prý by byla klidnější, zůstal by v chovu (neb byl původně pořízen za velmi slušný obnos jako krycí a výstavní pes) a měl by se u nás dobře. Ale jistě. Vezmu si Orinka. Ačkoli jsem před tím o psovi (pohlaví samčího) neuvažovala ani omylem, protože jsem měla Benečka a když už psa, tak oranžového atd. atd. Jenže, podle hesla "a všechno je jinak" si vezmu černého Orinka. To jsem celá já. Přijeli jsme, pobesedovali, zkoukla jsem ostatní pejsky. Dotyčná mi, v ještě hlubší rodinné depresi, nabídla jestli si k Orinkovi nechci vzít ještě Linetku. S tím se nepočítalo, ale nebylo co rozhodovat. Linetka je pravnučka mojí Betynky a jako by jí z oka vypadla. Šla bych pro ni i pěšky. Ten divný pocit je pryč. Betynka je vlastně zase zpátky. Dodnes na tu paní vzpomínám a svolávám na ni všechna možná požehnání. Mám pocit, že jí děkuji vždycky, když spolu mluvíme.
Linetce změna smečky nijak nevadila. Až podivno u dospělé feny. Asi je skutečně Betynčina reinkarnace. Ale trochu jsem ji podcenila. Je pohodářka, jednoho podzimu byla obzvláště v srsti i přihlásila jsem ji na výstavu do Brna. Těšila jsem se. Holka moje hezoučká, to by bylo, abychom nějaký titul neurvaly. Hned v úvodu výstavy jsem měla činění ve výstavní kanceláři, Linetku jsem svěřila do rukou kamarádky, na kterou je zvyklá, žádný problém. Po návratu jsem ztuhla jak bývalá žena Lotova. To když mi vyprávěli, jak se Linetka vysmekla z vodítka, běžěla mne hledat a chytili ji až u východu. Málem mne "omejvali" co všechno se mohlo stát! No, kamarádka byla také na prášky. Ale šťastně to dopadlo. Linetka šla na "předváděčku" - takové podivné vodítko, které se nosí do kruhu - a nastoupily jsme. Já a Lineta. Dostaly jsme výbornou. A do posudku - jen díky nezměrné toleranci paní rozhodčí - napsáno "v chování patrná jistá hravost". Opravdu nevím, jak definovat, když pes většinu předvedení absolvuje v chůzi po zadních nohách. Celou dobu stála na "syslíka" a koukala na mne "...jen mne tu, prosím Tě, nenechávej!". Už ji nikdy nikde a nikomu nenechám. Jenže jsme dovystavovaly. Nevadí.
A aby Orinek nepřišel zkrátka, věnuji mu některé příští povídání.
Publikováno 10.03.2004. 2004, pro www.spicove.cz