Zde se nacházíte: Vaše příběhy > Psí život
Výchovné metody a jiná dobrodružství (25. díl)
Hana Toulová (toul@volny.cz) http://www.cherie-boheme.com/
Nevím, jak kdo s úspěchem vychovával smečku rozjívených dětí. Já mám v tomto směru zkušenosti omezené, ale prý se to dá. Můžete jít dětem příkladem, můžete jim zakázat koukat na horor a když selže Komenský (vysvětlování), může být užitečný i Frištenský (dobře mířené vysvětlení)...
Vychovávat smečku psů je dost beznadějná záležitost. Samozřejmě, jestliže to nevezme do rukou zarytý výcvikář tělem i duší, pro kterého je vycepovaný pes smyslem života. Kdysi jsem jednoho takového přiváděla k infarktu. Skvěle vycvičený pes (pochopitelně jeho), kterého jsem vedla, na můj povel "sedni" na mne jen blbě kouknul. I odvětila jsem "no tak si stůj..." Následovalo ječení (majitele a cvičitele v jedné osobě), že takhle se to nesmí a pes musí uznat autoritu a poslechnout za všech okolností atd. Mno... pochopila jsem, že služební plemena jsou pro mne navždy ztracena a vůbec veškerá plemena vyžadující zvýšené cepování.
Smutným dokladem mého selhání byl fox, kterého jsem jako dítě vyloudila na rodičích. Pro přesnost, NIKDY jsem nechtěla jmenovitě foxe, kousek od nás měli krásné malé bílé špice a to byli psi mých snů. Jenže jako desetileté dítě jsem měla jen nepatrné hlasovací právo. Prostě jsem chtěla psa. Špic byl autoritami odmítnut jako pes štěkající a pouštějící chlupy (jako by jiný pes nelínal a neštěkal) a život mi přidělil jako společníka mého dětství právě foxteriéra. Milovali jsme ho všichni, ale jeho přístup k životu byl zničující. Lidi měl rád, ale zvířata řadil do dvou kategorií: 1. sežrat, roztrhat, zničit a to tím zuřivěji, čím větší byl potenciální protivník, 2. znásilnit bez ohledu na druh a pohlaví. Působení průšvihů a nesnází bral jako věc své cti.
Pustit ho na ulici z vodítka mělo za následek kolový hon kolem bloků v hrůze, že vypudí prvního velkého psa, kterého potká, k záchvatu zuřivosti a bude následně nejméně natržen, ne-li roztrhán nebo že chytí stopu, lhostejno čeho a zmizí za obzorem. Pustit ho z vodítka v blízkosti lesa mělo stejný dopad obohacený vidinou načuřeného myslivce s nabitou brokovnicí. Jednou nás v noci na chatě navštívilo kotě. Inkognito, jen zašlo na návštěvu. Probudily nás zvuky padajícího nábytku, pes rotoval za hysterickým kotětem po stěnách a celkově jsme v rozespalosti mohli soudit, že jsme přepadeni ozbrojenou bandou loupežníků. Nebohé kotě se až do rána třáslo na prvním stromě, který mělo v cestě, když z toho mumraje vystřelilo. Nedej bóže najít ježka! Hubu do krve, pracky plné bodlin, ale už ho mydlil. Mezitím si ježkovy blechy přestoupily na nového hostitele. Místo zoufalého výkřiku "ježkovy voči!" jsme mohli výkřik transformovat na "ježkovy blechy!"
V dospělosti jsem, poučena vzpomínkami, správně usoudila, že mám nervy jenom jedny a pokud chci chovat nějaké plemeno, tak pouze takové, které je neagresivní a hlavně nevyžaduje příliš pevnou ruku. Dětské lásky se probudily k životu a už tu byl špic.
Začátky byly přesně takové, jaké jsem si představovala. Klidné a mírumilovné. Jak psů začalo přibývat, začali se chovat jako smečka. Lumpárny se zdárně učili jeden od druhého, štěkavost se řídila podle nejslabšího článku řetězu - podle toho, kdo byl zrovna národním buditelem, který zburcoval ostatní ke štěkotu a po příchodu číňánků do rodiny i ke zpěvu. Můj příklad jako vůdce smečky nefungoval. Žádné takové: když neštěkám já, tak se bude ticho. Po výbuchu vášní nastává ticho, když se objevím s hadrem v ruce, abych ztrestala buditele a výtržníka. Občas se najde i drzoun, který si jen poodstoupí z dosahu hadru a ještě párkrát ňafne s výrazem, co mu asi můžu.
Motivována geniálním nápadem jsem zakoupila stříkací pistolku na vodu čínské výroby. Prodavačku jsem odbourala prohlášením, že si ji kupuji pro sebe aniž bych blíže popisovala účel. Genialita nápadu spočívala v tom, že se nepozorovaně přiblížím k "buditeli" a dobře mířeným špricnutím spustím model: nežádoucí chování - nepříjemný podnět - ukončení nežádoucího chování. Přeloženo do češtiny: pes štěká, zásah vodou, pes se lekne a přestane štěkat. Spojí si štěkání s leknutím a vodou a pro příště se polepší a bude potichu. Myšlenka dobrá, ale... Naplnila jsem tu příšernost, kterou v hračkářství vydávali za stříkací pistolku, vodou. Poněkud netěsnila, ale nádržka na vodu byla dost velká, tak snad doběhnu na dvůr dříve než vyteče. Když mne miláčkové viděli, jak nesu něco divného, začali ňafat. Zamířila jsem a... ukázalo se, že pistolka nejen netěsní, ale má i potíže s prostatou. Proud vody byl chabý, přerušovaný, něco, jako když se pokoušíte plivat mezi zuby a nejde vám to. Zato na druhém konci pistolka vydatně tekla. Za chvíli jsem mohla jít do soutěže miss mokré tričko. Psi opravdu přestali štěkat, protože koukali jako blázni, o co se to snažím. Kdybych teď pistolku rozšlapala, tak bych možná ztlumila svůj výbuch rasismu na adresu výrobců té věci. Pokorně se vracím k systému mávání hadrem.
Další výchovnou lahůdkou je stůl. Vydržím hodně, ale s výjimkou výstav pes na stole nemá co dělat. Oni to ví... dobře to ví. Můj odchod z kuchyně je povelem "ale fofrem se mrknout, jestli tam něco nezapomněla k jídlu". Můj příchod naopak má za následek, že delikvent vystřelí ze stolu a tváří se, že tam nikdy nikdo ani tlapkou... Jednou dokonce po nestřeženém okamžiku jsem našla na čerstvých! novinách!! loužičku. Ó fuj. Chápu, že chtěli vyjádřit svůj postoj k naší politické scéně (a mají pravdu), ale v naší rodině je máloco posvátnější než noviny, které ještě nečetl pán tvorstva. Musela jsem, abych zabránila střetu zájmů a udržela rodinnou pohodu, rychle koupit nový výtisk a tvářit se stejně nevinně jako naše psí příšerky. Musím nechtěně krýt jejich zločiny.
Stávám se spolupachatelem a není mi pomoci.
Publikováno 17.06.2005. 2005, pro www.spicove.cz