Zde se nacházíte: Vaše příběhy > Psí život
Watrloo na maďarský způsob (32. díl)
Hana Toulová (toul@volny.cz) http://www.cherie-boheme.com/
Zase mne pro jednou posedla megalománie a přihlásila jsem si strakatou špicku na výstavu Eurošpic v Budapešti. Eurošpic je špicí "speciálka" konaná souběžně s dvěma mezinárodkami na budapešťském výstavišti. Mělo mne napadnout, že můj anděl strážný se mnou bude hrát bojovou hru.
Původní verze byla - vyjedeme v pátek večer, přespíme u spřátelených chovatelů na Slovensku, pak pojedeme do Budapešti a JÁ se v sobotu vrátím domů. Spolucestující Majda přespí v Pešti v hotelu, vychutná si další výstavu a pojede domů v neděli. Klasika a všechno je jinak. Budeme vyjíždět v sobotu v noci, nebudeme spát na Slovensku u spřátelených chovatelů a mne v sobotu vezme známá domů. Na jednodenní výstavu jezdím poměrně nalehko. Pes, přenoska, židlička a nic na noc... Poté, co jsem násilím otevřela očka v sobotu podle budíku za hluboké noci, a co jsme vyrazili na cestu, přišla SMS, že se můj návrat posouvá ze soboty na neděli. Můj původní převozník má nenadále plné auto... No potěš.
Cesta sama ubíhala mimořádně hladce a příjemně. Dokonce se nám podařilo najít výstaviště bez složitých pátracích akcí. Výstaviště se vyznačovalo velkým parkovištěm, snad to jediné bylo na výstavišti velké. Jinak celkový umělecký dojem jako z dosti chabé národní výstavy v ČR. Pár stánků, pár návštěvníků. Vystavovatelé. Posouzení začalo kolem 10 hod. Dost pozdě na naše zvyklosti.
Špice na sobotní MVP posuzoval Slovinec, který se pravděpodobně moc dobře nevyspal. V rozjezdu dával VD hlava nehlava. Tak i Majdin hnědý střeďák Bendíček, který vyhrává kudy chodí, jedno VD schytal. Když ho dostal i velký černý Nerouš Stáni Jansové, bylo jasné, že chyba není v našem přijímači ani v našich psech, ale pan rozhodčí "má svůj den". I rozhodčí mají své dny. V trpasličích špicech ho rozehřál dramatický výstup Madam S., ukrajinské rozhodčí, chovatelky pomořanů a prezidentky čehosi. Myslím, že je škoda, že vedoucí kruhu nemohl troubit famfáru, protože neměl trubku. Madam hladce vplula do kruhu, ještě si honem přezula botičky a vklouzla do lodiček na jehlách snad 10 cm vysokých. Její pomořánek se skoro ztrácel v záhybech dlouhé sukně. S napětím jsem čekala, kdy se k sukni přilepí, protože byl zlakován a vyztužen v homogenní kouli. U stolku jej Madam S. rozmáchlým gestem zvedla ze země nad hlavu a umístila na stolek, kde pejsek zůstal bez pohybu stát. Je vidět, že pomíci jsou odolní. Takové gesto jsem viděla naposledy, když jsme jako děti houpavým pohybem "uspávali" slepice. Že po takovém antréé Madam vyhrála, je víc, jak přehledně jasné. Ale dosti o Madam, i když ona sama by vydala na samostatný "Psí život".
Konečně Eurošpic. Honosný název. Velké špice a trpasličí špice posuzovala maďarská rozhodčí. Ostatní špice posuzoval německý rozhodčí. Všechno šlapalo celkem v pořádku. Nedělala jsem si velké iluze, jak můžeme dopadnout v konkurenci ostříhaných pomíků (pro neznalé, to je ráz trpasličího špice, který podle standardu neexistuje, protože podle standardu je střihová úprava nežádoucí). Očekávání nezklamalo, připadala jsem si jako vidlák v New Yorku. Leika nebyla ani ostříhaná ani zlakovaná. Paní rozhodčí se strakatá Leika velice líbila, ale objasnila mi, že v trpasličích špicech nemá co hledat, protože NENÍ typ pomeranian. Mohla bych se hlásit za psa u Madam S., protože vydržím jakékoli zacházení. Takže jsem s úsměvem přijala VD a poučena o svém bouďákovi odcházela z kruhu. No co, VD není konec světa...
Než Eurošpic skončil, bylo skoro půl osmé večer a všichni jsme toho měli až nad hlavu. Jediný čilouš byla Stáňa, která s Nerou povyhrávala, co šlo. S takovým pravidelným přísunem pohárů bych byla čilouš taky. Případná večerní procházka Budapeští byla zavržena ve prospěch hotelu a postele. Hotel Expo měl svá nejlepší léta za sebou, ale i tak byl celkem příjemný. Při posledním venčení jsme s Majdou zjistily, že hotel je plný mladých a svalnatých motorizovaných policistů, kteří tam zřejmě měli mejdan. Pro mne to bylo zjištění bezcenné z důvodů, které tu nebudu zbytečně pitvat (přece sem nebudu psát své datum narození, nejsem blázen) a pro Majdu rovněž, protože má krátce po svatbě, že...
Druhý den, druhá mezinárodka. Já, protože jsem měla v duchu sbaleno, visela jsem očima na hodinkách, abychom už jeli domů... Nedělní rozhodčí byl Maďar. Posuzovat se začalo překvapivě skoro až v 11 hodin. V kruhu se pořád něco odehrávalo, ale měla jsem dost problém zjistit co vlastně. Vždy na konci posouzení se vystavovatelé shlukli kolem stolku rozhodčího a pak se rozcházeli se svými posudky, střapci a stužkami a nikdo z přihlížejících neměl ponětí, kdo vyhrál, kdo je druhý a další. Asi tápal i vedoucí kruhu, protože se tam objevovali už posouzení psi v nějakém nelogickém pořádku. Naštěstí se mne to týkalo jen jako diváka. Konečně. KONEC, END a FINITO. Následovala jen pohodová cesta domů. Sečteno a podtrženo, příště do Budapešti jedu jen jako turista. Pravděpodobně. Pokud mne zase nechytne megalománie.
Publikováno 26.10.2006. 2006, pro www.spicove.cz