Zde se nacházíte: Vaše příběhy > Psí život
Expedice Zemianské Kostoľany (21. díl)
Hana Toulová (toul@volny.cz) http://www.cherie-boheme.com/
Dalo by se říct zcela prozaicky - pojedu na Speciální špicí výstavu na Slovensko. Jak pěkně a bezproblémově to zní. Takto je zcela pominut fakt, že po 18 letech se chystám použít hromadnou dopravu, dálkové spoje. Odjakživa považuji za nejbezpečnější způsob přepravy auto. Zabloudím, otočím, hledám, najdu... Relativně bezpečná je doprava pěšky. Spoje jsou mnohem záludnější. Je třeba například umět číst v jízdním řádu. U autobusu je alespoň nějaká jistota, že vyjíždí z označeného stanoviště, kdyby cestující propadal chaosu, může se zeptat řidiče, jestli nastupuje do SPRÁVNÉHO autobusu jedoucího SPRÁVNÝM SMĚREM. Vlak je mor. Mnoho vagónů, dveře na všechny světové strany, označení nikde, ajznboňák také většinou nikde, směr lze určit pouze podle připojené lokomotivy a ta je až někde v nedohlednu.
Týden před výstavou hledám zoufale spoj, kterým se dostanu na místo určení, což je Uherský Brod. Zde se mám odevzdat do dobrých rukou spřátelené chovatelské rodiny a budu do Zemianských Kostoľan dopravena bezpečně autem. Situace mne válcuje. Kdybych měla být v Brodě ráno, musím z domu vyrazit brzy po půlnoci, počítat s několika přestupy, mezi kterými bych si mohla dopřávat dlouhého rozjímání na jednotlivých přestupních stanicích. To by nešlo. Noční prohlídka nádraží není moje hobby. Pěšky to do Brodu taky nestihnu. Takticky volím variantu - autobus bez přestupu v pátek večer. Za čtvrtka na pátek v noci téměř nespím. Kdepak trémou z výstavy... děsem z toho, že zabloudím. Vše se v dobré obrátilo. Mužem prozíravě posazena do vybraného dopravního prostředku začínám doufat, že Brod je můj. Cesta probíhá v klidu a pohodě. Postupně se stmívá. Jednotlivé dědiny na sebe téměř navazují. Snažím se zaostřit na ceduli, kde vlastně jsem. Než zaostřím, je cedule v tahu. Jednotlivé zastávky a dokonce autobusová nádraží jsou mazaně neoznačená, zřejmě aby domácí zmátli špiony. Konečně Brod. Zdeněk v autě už čeká. Jedna etapa expedice je za mnou. Následuje příjemný večer, který nějak nepozorovaně přešel v noc a chovatelských a jiných historek neubývá. Musíme brzy vstávat, tak alespoň několik hodin zdřímneme. Ráno šup šup, naložíme vystavované pejsany, a hurá. Jedeme autem, takže pohoda, do Zemianských Kostoľan dorazíme bez nesnází. Je vidět, že řídí odborník.
Speciálka je v Kulturním domě SNP. Docela vydatně prší. Dobře, že budeme pod střechou. Vybíráme volný koutek. Vyložíme přenosky. Katalog obsahuje celých 36 položek. Kruh je jen jeden, posuzuje p. Havelka. Už to odsýpá. Je fajn, že rozhodčí nahlas říká jak se rozhodl a proč se tak rozhodl. Oranžoví trpaslíci jsou většinou pěkní. Kuba Duhová kulička to má pevně v tlapkách. Malí nepřekvapili. Standardní kvalita. Jen v mladých malých hnědých se mi mimořádně líbil Giacommo Nesquik Lukato Gold. Typický výraz trpaslíka, pěkná srst i barva. Zařazovat ho já, strčím ho jednoznačně do trpaslíků. Předvedení v mezích kluzkých dlaždic a nevelkého kruhu. Většinou v každé třídě 1 "kousek". V rozdělování titulů to moc nepomáhá... I V1 může odejít bez titulu. Střední špicové se také jen zlehka ukázali, že vůbec existují. Velcí si tentokrát dali výstavní pauzu. Nebyl ani jeden. Vlčí špicové sice také nebyli početní, ale ve psech to bylo potěšení se dívat. Všichni oba dva, mladý i šampion, byli krásní. Chtělo by se mi vyškubat jim část přepychové srsti a nalepit to na svoje zvířata. Po vlčích závěrečný kroužek o vítěze výstavy. Mladý vlčí špic zvítězil zcela nepřekvapivě. Jsou rozděleny všechny (ne oba dva) ale všechny tři poháry. Konec. End. Finito. Návštěvnost diváků výstavy se blížila nule. Posuzování korektní, celkový dojem rozpačitý.
Cesta zpět autem probíhá uspokojivě do okamžiku, kdy dorazíme k vlakovému přejezdu kde mokne skupinka lidí. Zdeněk se raduje, že tenhle vlak určitě jede na Brno. Zjevně se mne chce zbavit :-). Vystupuji i s přenoskou se psem a jdu také moknout. Lidé vypadají přesvědčeně, že dnes nějaký vlak opravdu pojede a když budu mít štěstí tak na Brno. Ještě poslední výhružka směrem ke zbaběle mne opouštějícímu kamarádovi, ale jen v myšlenkách, protože odmítl zaparkovat na přejezdu a ujel. Jestli se večer probudím v Čierne pro Čope místo v Brně, tak... Přijel nějaký vlak a lidé nastupují. Vedena pudem stáda nastupuji také, raději se nesnažím zjistit, jak se jmenuje nástupní stanice a vyhlížím štiplítstka (myslím průvodčího - dnes už jízdenky vystavují a neštípají malé tuhé kartičky, jako kdysi, přibližně v době kdy jsem jela vlakem naposledy). Ten skvělý člověk mi potvrdil, že jedeme na Brno a dokonce mi prozradil i dobu příjezdu! Už jsem celkem klidná, protože ve finále přehlédnout brněnské nádraží by byl opravdu dost kumšt i na mne. Můžu si vychutnat konečně romantiku jízdy vlakem (protože nemusím přesedat, tak mne snad žádné další psycho nečeká), třídit myšlenky a počítat bažanty kolem trati a že jich je požehnaně, těch bažantů. V Brně jsme na čas. Shledávám se s rodinou a smečkou. Příště pojedu čímkoli kamkoli s přehledem, neb jsem zkušený cestovatel. Tím definitivně končí expedice Zemianské Kostoľany.
Publikováno 15.04.2005. 2005, pro www.spicove.cz